Nekrolog: Oskar Petr uměl být světový. Cítil se ale jako velryba na mělčině

Když se zkraje 90. let minulého století začal pozvolna vracet z exilu, bylo ho všude plno. Ne snad, že by obnovoval svoje staré projekty, vyprodával sály s připomínkami dávných hitů nebo zaplavoval trh, ať už reedicemi, nebo tvorbou dovezenou ze Spojených států, kde v 80. letech žil.

Nejprve se Oskar Petr, který tuto středu zemřel ve věku 73 let, objevoval jako nepřehlédnutelná a neuvěřitelně charismatická osobnost všude, kde se něco důležitého hudebního dělo: v klubech, na velkých koncertech či festivalech. Mohutný muž, vždy v černém, se zvláštním excentrickým účesem, ray-bany na očích a videokamerou, kterou zachycoval ten velký porevoluční, nejen hudební celospolečenský mejdan.

Jistě potkával staré přátele, ale hlavně se seznamoval s novými hudebníky a vůbec tvůrčími lidmi. Naskočil do kulturního dění a jeho talent začal postupně rodit ovoce. Nikdy ho nesklidil zdaleka tolik, kolik se tak nějak očekávalo. Ale vždycky to bylo to, čemu vinaři říkají výběr z bobulí. To nejlepší, co vinice urodí a co se obzvlášť dobře hodí k archivaci.

Většina českých posluchačů má Oskara Petra spojeného v první řadě s klasickým triovým obsazením skupiny Marsyas, tedy se Zuzanou Michnovou a Petrem Kalandrou, kdy koncertní instrumentář tvořily dvě akustické kytary, foukací harmonika, ale především krásně sezpívané trojhlasy.

Ačkoli Oskar Petr miloval a obdivoval americký folk i folkrock, jímž jej ovšem především infikoval stylově hodně vyhraněný Kalandra, žádným přesvědčeným milovníkem tohoto žánru nikdy nebyl. Už od základní školy hrál v beatových kapelách a hlavně poslechem nasával hudbu všeho druhu, od Beatles přes Small Faces po Jimiho Hendrixe. K nahrávkám se dostával díky části rodiny žijící v západním Německu, kam se mu dokonce podařilo vycestovat na prázdniny a vidět několik iniciačních velkých rockových koncertů.

Zřejmě odtud také pramenila touha Oskara Petra, ale i Petra Kalandry časem obklopit základní trio Marsyas kapelou, která by jejich písním dodala větší instrumentální barevnost. Povedlo se to v roce 1977 při nahrávání prvního alba a při občasném koncertování s tehdy začínajícím, ještě jazzrockovým Pražským výběrem Michaela Kocába.

Jazzrock toho času vládl hudební scéně a Oskara Petra pohltil naplno. Nastoupil na post zpěváka tehdy vůdčí kapely tohoto stylu Jazz Q klávesisty Martina Kratochvíla, se kterým hrál půl roku paralelně s působením v Marsyas, posléze folkovou scénu zcela opustil a za nějaký měsíc si zabalil kufry, aby přes německou mezizastávku s rodinou emigroval do Spojených států. „Já nebyl žádný bojovník za něčí práva,“ řekl v jednom rozhovoru. „Chtěl jsem prostě zmizet, vidět Ameriku, Kalifornii, a žít tam i umřít.“

Život v Los Angeles nebyl pro Oskara Petra romantickou procházkou po hollywoodském bulváru. Aby uživil rodinu, musel se věnovat manuálním pracím, které měly k hudebnímu světu daleko. V tomto období se však naplno projevila Petrova vizuální kreativita. Začal se intenzivně věnovat fotografii a díky svému talentu i schopnosti být ve správný čas na správném místě pronikl do světa rockových hvězd.

Jako fotograf spolupracoval nejen s agenturami, ale také s prestižním časopisem Rolling Stone a zachytil osobnosti jako Davida Bowieho, U2, The Police nebo The Cars. Jeho úspěch v tomto směru byl korunován vytvořením fotografie na obal Bowieho singlu This Is Not America. Vzdělával se i v oblasti designu a bytové architektury, přičemž těmto oborům se nárazově věnoval profesionálně.

Hudebně se v USA navázat na svou pražskou kariéru nijak zvlášť nesnažil. Založil sice několik, jak sám říkal, „avantgardních garážových kapel“, ty však onu garáž v podstatě neopustily. A ve druhé polovině 80. let, s postupujícími možnostmi počítačů a syntezátorů, jej velmi okouzlila tvorba elektronické hudby. K té ostatně spěl i jako vášnivý posluchač vrcholného jazzrocku nebo například minimalismu.

Petrův fyzický i umělecký návrat do Československa po sametové revoluci se nesl především v duchu práce pro jiné interprety. Po spřátelení se skupinou Lucie pro ni napsal několik slavných hitů, například Rouháš se bohům nebo Medvídek, na sólové album Davida Kollera přispěl mimořádně úspěšnou baladou Chci zas v tobě spát.

Jeho schopnosti napsat „na klíč“ hit, který přitom neztrácí uměleckou integritu, využívala spousta interpretů. Pro Anetu Langerovou, vítězku první řady SuperStar, napsal zásadní skladbu jejího prvního tvůrčího období Hříšná těla, křídla motýlí, čímž jí pomohl etablovat se jako vážná umělkyně. Dále spolupracoval s B.S.P., Danem Bártou, Annou K., ale také s Helenou Vondráčkovou, pro kterou již před emigrací otextoval písně na nepříliš povedený jazzrockový experiment Paprsky natočený se skupinou Jazz Q.

Mnozí se hned po Petrově návratu ptali, jestli nenastal čas obnovit klasické trio Marsyas. Ale už bylo pozdě. „Petr Kalandra byl nemocný a neměl na to sílu. Navíc byli se Zuzanou pořád zaháčkováni v té podobě Marsyas s Pavlem Skálou a Olinem Nejezchlebou, a protože jsem to byl já, kdo tehdy odešel, necítil jsem právo je nějak násilím shánět dohromady. Navíc jsem z téhle muziky opravdu už dávno vypadl,“ vzpomínal na začátku nového století.

Jednou věcí se ale „staří Marsyas“ přece jen připomněli: Jejich nejznámější píseň tohoto období, Petrův Zmrzlinář, se objevila jako klíčový song filmu Jana Hřebejka Pupendo. Svou melancholií skvěle dokreslila dobovou atmosféru děje, který se odehrával v normalizační šedi Československa 70. let.

Oskar Petr vydal pouze tři autorská alba, což svědčí o jeho mimořádné náročnosti na kvalitu materiálu a neochotě podřizovat se trhu. První sólová deska Krev, bláto, slzy z roku 1994 byla výrazně ovlivněna spoluprací s Davidem Kollerem. Přestože obsahovala silné skladby, Petr nebyl spokojen s komerčním úspěchem ani s přístupem vydavatelů, což vedlo k dlouhé, devítileté odmlce před dalším albem.

V roce 2003 se vrátil s deskou Fabrica Atomica, která je právem považována za jeho mistrovské dílo. Nahrávka, produkovaná Milanem Cimfem, nabídla moderní rockový zvuk a i díky účasti mnoha vynikajících hudebníků zněla bez nadsázky světově. Přesto se Petr cítil v českém showbyznysu jako „velryba na mělčině“, což byla metafora, kterou často používal pro vyjádření pocitu nepochopení a marginalizace ze strany médií.

Třetí a závěrečnou částí jeho sólové diskografie se stalo album Jsme starý jako děti z roku 2013. Šlo o komornější projekt, nahraný se skupinou Společenská událost a kombinující nové verze starých písní z éry Marsyas s aktuální tvorbou. V té době nikdo netušil, že toto neortodoxně pojaté „best of“ bude tečkou za jeho studiovou kariérou.

V posledních letech Oskar Petr pouze zřídka vystupoval v nejrůznějších, vesměs komorních sestavách s vlastními staršími songy i převzatými klasikami, které měl rád. Sice stále plánoval další velké projekty, už mu ale nestačila síla je dotáhnout. Jeho středeční úmrtí znamená ztrátu umělce, který do české kultury vnesl světovou jiskru, vkus a odvahu stát si za svým. I za cenu osamění.