Článek
Představte si několik tříd na prvním stupni běžné základní školy. Sedí v nich zhruba stovka dětí a statisticky mezi nimi bude i několik žáků s mimořádným intelektovým potenciálem. Pokud si jich učitel nevšimne, školní psycholog chybí, rodiče to netuší nebo ignorují, potom jejich nadání pravděpodobně zapadne a neuplatní se. Vědecká literatura pro takové děti používá výstižný pojem „ztracení Einsteinové“. Pro Česko je to fenomén více než aktuální.
Když se u nás mluví o nadaných dětech, debata se často rychle stočí k víceletým gymnáziím, olympiádám nebo k otázce, jak „vyhmátnout“ ty nejschopnější. Jenže dobrá podpora nadání nezačíná až ve chvíli, kdy dítě projde přijímačkami do výběrové školy. Začíná mnohem dříve - tím, že si někdo vůbec nadání dítěte všimne.
A právě tady český systém často selhává. Jak ukazuji v nedávno zveřejněné přehledové studii IDEA Talent ve školách: Co pomáhá nadaným žákům, v Česku tradiční spoléhání se na učitele nebo rodiče při identifikaci nadaných příliš nefunguje. Dochází tím zejména k přehlížení nadaných dívek, dětí ze socioekonomicky slabších rodin nebo žáků, jejichž chování neodpovídá stereotypní představě „chytrého dítěte“. Zahraniční výzkumy ukazují, že plošný screening v raném věku v těchto skupinách odhalí téměř třikrát více nadaných.
To je pro českou debatu zásadní. Talent prostě není jen záležitostí dětí z rodin, které se dobře orientují ve vzdělávacím systému, platí kroužky a vědí, jak své dítě prosadit. Nadání je v populaci rozprostřeno mnohem šířeji. Jen je neumíme stejně dobře rozpoznat u všech. A pokud je nerozpoznáme, nemůžeme je ani rozvíjet.
I proto je příliš zjednodušující spojovat podporu nadaných hlavně s víceletými gymnázii. Ta rodiče často vnímají jako záruku kvality a mnozí o ně usilují. Odborná ekonomická literatura ale nabízí střízlivější pohled. Lepší výsledky žáků na výběrových školách samy o sobě zdaleka ještě neznamenají, že tyto školy mají velký vzdělávací přínos. Určující může být jednoduše to, že se na ně dostávají už předem schopnější žáci. Evaluační studie opakovaně prokazují, že elitní výběrové školy mívají jen velmi slabý dodatečný efekt.
To ale neznamená, že podpora nadaných nemá smysl. Spíš bychom ji neměli zužovat na ranou selekci a přesouvání části dětí jinam. Mezinárodní výzkumy zároveň ukazují, že příliš časné rozdělování dětí do různých škol může prohlubovat nerovnosti, zvlášť pokud pozdější přechody mezi školami nejsou snadné. Pro české prostředí je proto důležitější jiná otázka: jak pracujeme s nadanými v běžných školách a třídách.
Možnosti přitom existují. Vedle specializovaných programů studie připomíná i cesty, které lze využívat v běžné škole: diferenciaci výuky, obohacování učiva nebo akceleraci u těch žáků, kteří jsou na ni skutečně připraveni. Takové přístupy nejsou tak nápadné jako soutěže nebo přijímačky na prestižní školy, ale pro systematický rozvoj talentu mohou být důležitější. Navíc nemusejí prospívat jen malé skupině „vyvolených“ – dobře vedená výuka přizpůsobená různým úrovním žáků může být přínosná pro celou třídu.
Klíčovou podmínkou úspěchu jsou samozřejmě kvalitní učitelé, jejich dostatečný počet a podmínky pro práci. Empirická data opakovaně potvrzují, že rozdíl v dopadu na žáky mezi dobrým a špatným pedagogem je obrovský. Vzdělávací systém, který chce podporovat nadané, musí být schopen rozpoznat kvalitní pedagogy a ocenit je.
Dobrou zprávou je, že účinná podpora nadaných nemusí znamenat elitářství. Zahraniční studie ukazují, že přínosy dobře navržených programů se nejsilněji projevují u nadaných dětí ze znevýhodněného prostředí. Důležité je investovat do učitelů a jejich schopností pracovat s různorodými žáky v běžných třídách. A plošný screening nadání může souběžně odhalovat i děti zaostávající a se specifickými potřebami. Jde o to, aby vzdělávací systém uměl rozpoznat potenciál – a nenechával ho ležet ladem.
