Recenze: Byl stejně přísný na oba režimy. Vznikla hra o Karlu Krylovi

Stačí pár úderů do strun kytary a sálem Městského divadla Zlín se nese nesmělé pobrukování známé melodie, kterou si starší diváci možná pamatují z dob jejího vydání, zatímco mladší ji znají jako symbol odporu proti minulému režimu. Po úvodní písni zazní první z mnoha potlesků. S dalšími skladbami se broukání mění v tichý zpěv. Ve zlínském divadle právě začala poslední premiéra letošní sezony.

Východomoravská scéna letos oslavila kulaté výročí 80 let od svého založení. Jubilejní sezonu zasvětila „hrdinům mezi námi“, jak zní její podtitul. Inscenace s prostým názvem Kryl, která měla premiéru minulý týden, toto téma naplňuje příběhem hudební i morální autority, jež se nebála postavit na opačnou stranu politické barikády – před rokem 1989 i po něm.

Karel Kryl se narodil na jaře 1944 do rodiny tiskařů. Jeho dědeček a otec mimo jiné vydávali bibliofilie, tedy umělecky zpracované knihy prvorepublikových autorů jako Jakuba Demla, Bohuslava Reynka či Františka Halase. Když bylo chlapci šest let, komunisté tiskárnu znárodnili a před zraky rodiny zničili vybavení. Symbolicky pojatým protržením nataženého tiskárenského papíru rudým krumpáčem vrcholí i úvodní část bezmála tříhodinové inscenace v režii Patrika Lančariče.

Místní umělecký šéf hru napsal s Peterem Pavlacem. Na textu lze ocenit zejména pečlivou práci s dobovými reáliemi a prameny, stejně jako schopnost propojit Krylův život s jeho tvorbou a překotnými politickými událostmi druhé poloviny 20. století.

Jak už to u rozporuplných osobností bývá, po Krylově smrti v roce 1994 se k jeho odkazu hlásily nejrůznější, často protestně naladěné proudy – od nacionalistické rétoriky Daniela Landy až po nedávné antivakcinační iniciativy. Autoři však připomínají především jeho mravní a duchovní rozměr: odvahu jednotlivce, odpovědnost za vlastní jednání i za celek a s tím související vlastenectví. Dále zdůrazňují jeho neústupnou kritiku komunistické diktatury.

Tvůrci naopak vynechávají umělcova léta zrání, například povinnou dvouletou vojenskou službu, v níž by bylo možné hledat kořeny Krylovy válečné imaginace. Místo toho se přesouvají rovnou do období pražského jara, kdy se těsně před invazí vojsk Varšavské smlouvy mladý písničkář dostal do širšího povědomí. Skutečný průlom však přinesla až protestní píseň Bratříčku, zavírej vrátka a vydání stejnojmenného alba na jaře 1969, tedy jen několik měsíců před Krylovou emigrací do západního Německa.

Lančarič s dramaturgem Vladimírem Fekarem využívají různé divadelní přístupy: od činoherně vedených komorních scén přes hudební a poetické vložky až po choreograficky náročné davové výstupy. Jednotlivé prostředky přitom nepůsobí roztříštěně, ale plynule se propojují i uvnitř jednotlivých scén.

Za využití početného hereckého souboru inscenace ztvárňuje i tragické události srpna 1968. Režie při tom umně pracuje s hloubkou zlínského jeviště. S masou herců, zavěšenou scénografií i velkoformátovými videoprojekcemi vytváří sugestivní scénické obrazy, v nichž se počáteční spontánní vzdor proti okupantům postupně proměňuje v deziluzi, jen na okamžik narušenou záchvěvy nadšení po porážce sovětského hokejového týmu, a nakonec v kapitulaci.

Za doprovodu jedné z nejslavnějších Krylových písní, Morituri te salutant v subtilním aranžmá Vladislava Šarišského, dojde i na upálení Jana Palacha a jeho následný pohřeb. Stranou veškerého dění, avšak vnitřně přítomen, stojí herec s kytarou v ruce.

Titulní roli ztvárnila stálice místního ansámblu Zdeněk Lambor. Štíhlý herec v civilním kostýmu působí nejen zdrženlivě, ale až neurčitě. Autoři sice postavu pečlivě modelují z jejích známých výroků a přesvědčivě zpřítomňují její myšlení, jen zřídka však otevírají Krylův osobní život mimo vztah k rodičům a vlastnímu dětskému já. To může souviset i s tím, že k dispozici máme především písničkářova veřejná vystoupení a dílo. V početných rozhovorech o svém soukromí – například o partnerských vztazích – příliš nemluvil.

Hlubší pohled nepřinášejí ani postavy, které Kryl na jevišti potkává v emigraci. Hudebník strávil dvacet let života z velké části v Mnichově, kde pracoval pro Rádio Svobodná Evropa vysílající nezávislé zpravodajství do zemí východního bloku. Namísto rozvinutí bližšího vztahu s písničkářkou Dášou Vokatou, ztvárněnou Petrou Královou, vede zlínský Kryl duchovní disputace – například o životě v exilu – s římskokatolickým knězem Janem Anastázem Opaskem, jehož hraje Luděk Randár.

Důraz na ideje místo psychologického prokreslení postavy vede spolu s úsporným hereckým projevem k tomu, že protagonista působí spíše jako ztělesnění postojů než člověk z masa a kostí.

Zatímco v portrétu člověka inscenace tápe, s Krylovou obrazností pracuje povedeně. Spolu s jeho myšlením se tvůrci soustředí také na scénickou interpretaci bohaté tvorby, do níž vedle hudby patří poezie.

Některé opakující se symbolické či biblické figury z jeho textů se objevují přímo na jevišti. Vedle postavy strážného Anděla, vystavěné na poněkud prvoplánové symbolice, vstupují do dění Král, Soudce/Kat a Pilát, kteří z vyvýšené plošiny shlížejí na lidské plahočení. Jejich rozkazy pohotově vykonává Marek Příkazký v roli Šaška.

Tato čtveřice od převzetí moci komunisty funguje jako zřetelná alegorie totalitní vlády. V groteskně stylizovaných scénách nerozhoduje jen o osudu obyčejných lidí, ale také těch, kteří se ujali vlády poté, co sovětské tanky ukončily pražské jaro. Přestože tvůrci pracují se zjevnou nadsázkou, snaha metaforicky vylíčit představitele normalizace jako pány zla může působit až přepjatě. Drastičnost jednotlivých scén spíše zastírá, v čem spočívalo přitakání tehdejšímu statusu quo. Podobně rychle se pak společnost po roce 1989 přeorientovala na kapitalismus, což Kryl začal jako jeden z prvních kritizovat.

Krátce po sametové revoluci se navrátivší písničkář se stal jedním z jejích symbolů. Přispěl k tomu i společný zpěv hymny s Karlem Gottem, pro mnohé zosobňujícím normalizační popkulturu, na balkoně Melantrichu v prosinci 1989. Přesto Kryl brzy upadl v nemilost. Ostře kritizoval politiky, jimž vyčítal porevoluční rozpad společného státu Čechů a Slováků, a stejně tvrdě odmítal smířlivý přístup k bývalým exponentům komunistické moci. V jejich nedostatečném potrestání spatřoval jednu z hlavních příčin porevolučního mravního rozkladu.

Ve zlínské inscenaci mají dějiny výrazně ironický ráz. Stejně jako tvůrci groteskně zpodobňují komunistickou diktaturu, líčí deformovaně i porevoluční společnost. Ve vrcholné hospodské scéně, kde se Kryl střetává s ostatními hosty, naplno rozvíjejí figuru intelektuála jako veřejného nepřítele: člověka, který vyslovuje nepříjemné pravdy a bezmocně sleduje, jak společnost opakuje tytéž chyby.

Jedním z určujících rysů Krylova životního postoje bylo převádění společenských, politických či ekonomických konfliktů na rovinu mravní odpovědnosti. Také proto inscenace přebírá jeho patetické gesto a místy sklouzává k moralizování. O to cennější je však závěr, který nabízí i jinou polohu. Kryl se v něm neukazuje jen jako neústupný kazatel, ale také coby politický pragmatik formulující konkrétní představy rodící se demokracie a pojmenovávající příčiny jejích neduhů.

Ve Zlíně si berou Krylovu sveřepost za své a vynášejí nad nedávnou historií poměrně ostrý soud. V samotném finále však obrací pozornost k přítomnosti, když publikum vyzývají, aby „nebylo ticho“. Přestože inscenace zůstává místy až příliš tezovitá a ne vždy důvěřuje divákově vlastní interpretaci, tuto výzvu je těžké odmítnout.