Státní dozor nad každou útratou. Vážně to máme znovu zapotřebí?

Žili jsme v tom přes tři roky a princip bude stejný. Až si za rok koupíte pivo nebo párek v místě, které lze považovat za gastronomický provoz, hospodský vytáhne platební terminál nebo mobil a útratu ohlásí na server daňové správy.

Zákon o EET druhé generace v pondělí prošel vládou a putuje do Parlamentu. Od ledna 2027 se podle něj budou sledovat transakce v hospodách, obchodech, autoservisech, kadeřnictvích a všude jinde, kde se dá mluvit o „kontaktních platbách“.

Výjimku dostanou jen nejmenší živnostníci fungující v režimu paušální daně. A všichni ti, u kterých lze předpokládat, že prodávají bez živého styku se zákazníkem – tedy vystavují faktury nebo si nechávají platit na dálku kartou či bankovním převodem.

Záměr je srozumitelný. Část podnikatelů krátí přiznané tržby, a tím pádem i daně. Poctivá konkurence na to doplácí, stát přichází o příjmy. Evidence tržeb má tento nepořádek uklidit, což zní jako záměr, se kterým se těžko polemizuje.

Nebude to ovšem zadarmo. Ne proto, že nový dohledový aparát bude muset někdo řídit, spravovat a platit (EET 2.0 poběží vesměs digitálně a vydělá si na sebe). Ale že státu automaticky odevzdáme další velkou dozorovou pravomoc a vůbec nám to nepřijde divné. Jako bychom už sami mezi sebou bez úřadů nedokázali fungovat.

Stesk po dnešní volnosti není žádnou inklinací k anarchii nebo utopickému libertariánství. Široce pojatá evidence tržeb už jednou narazila u Ústavního soudu. Sice jen částečně, ale principiálně právě proto, že byla vyhodnocena jako nemístné a přehnané uzurpování svobod pro potřeby státu.

Smyslem EET – uvedl soud v roce 2017 – „není (a nemá být), aby správce daně měl co možná nejširší přehled o uskutečněných platbách, (…) ale jen to, aby dohlédl na ty platby, jež jsou pro něj fakticky (a ze své podstaty) nedohledatelné“.

Šlo o postřeh k jedné konkrétní věci, a sice k vyloučení karetních operací z EET. Lze ho ale brát i jako obecný výrok o povaze vztahu mezi státem a občanem. Stát nemá nárok vědět o všem. Takže nový, de facto plošný dohledový režim nad každou útratou, se všemi administrativními důsledky, které tím na podnikatele hází, byl – a znovu je – přinejmenším na hraně.

Ministerstvo financí tyto námitky dobře zná. V důvodové zprávě se k nálezu Ústavního soudu opakovaně vrací s ujištěním, že se z kritiky poučilo. Celé to ale působí spíš jako právní kličkování, protože zákon byl slíben voličům, a tak musí ven stůj co stůj. Ne jako přesvědčivá argumentace.

Původní zákon z roku 2016 vázal povinnost evidovat na to, kdo platbu inicioval. Hlásit se musely transakce v hotovosti, ale také bezhotovostní úhrady iniciované příjemcem – typicky platby kartou přes terminál, kde obchodník aktivně přijímá platbu. Mimo EET naopak zůstaly bezhotovostní převody iniciované plátcem, třeba bankovní příkazy.

Ústavní soud pak řekl, že karetní transakce už zanechávají stopu v bankách, a tak si je daňová správa může vyžádat tam. Bez nutnosti zatěžovat celou republiku další plošnou evidencí.

Nový zákon pracuje s jinou logikou. Povinnost váže na prvek osobního kontaktu. Kdo prodává přímo zákazníkovi tváří v tvář, eviduje – bez ohledu na to, jak dostává zaplaceno. Pod dohled spadá v takové chvíli všechno, od hotovosti přes karty, QR kódy, Revolut až po převody bitcoinů.

Soudem zakázaná evidence karet se tedy vrací zadními vrátky zpátky. S odůvodněním, že svět se změnil a paleta digitálních plateb je natolik košatá, že je berní úředník v praxi sám nikdy kompletně nedohledá.

Něco na tom je, ale kam tento argument vede? Pokud širší státní dohled má stát na tom, že „platební metody se množí a my na ně nestačíme vidět“, zakládá se tím de facto neomezený nárok státního dohledu na všechno. Čím více způsobů placení, tím víc toho stát potřebuje vědět. Spirála se sama živí a nikde nekončí, což s výhradami Ústavního soudu nejde moc dohromady.

Opozice už avizovala, že se chce na soud obrátit znovu. Budou-li se výhrady opakovat a část zákona padne, vláda pravděpodobně prohlásí, že udělala vše, co slíbila a co bylo v jejích silách. To je přijatelná strategie – ale ne důvod mít ze zákona radost.

Co vlastně máme od správné vlády chtít? Aby zkoušela jít až na samou mez toho, co si smí dovolit? Jaké transakce má mít pod dohledem?

Jestli se smíříme s tím, že „všechny, kde to technicky jde“, pak jsme se rozhodli žít ve zvláštním druhu společnosti. Možná funkční, možná ekonomicky precizní, ale společnosti, kde je samozřejmé, že se stát montuje do všeho.

Žili jsme v tom přes tři roky a přežili jsme to. Dějí se horší věci. Ale jestli neumíme sami se sebou fungovat jinak, než že každá směna zboží za peníze musí automaticky generovat záznam na serveru státního úřadu, není to pro zdejší společnost moc povzbudivá vizitka.