Za měsíc to vypukne. V Mexiku znají Panenku i Duklu a jednoho Čecha milují

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Nejdřív si myslela, že se přeslechla, vždyť by si přece její mexický tchán za svůj fotbalový vzor mohl vybrat kohokoli jiného. Pelého, Garrinchu, Di Stéfana.

„Ale on mi říkal, že si jako kluk vždy hrál na jediného fotbalistu, na jednoho Čechoslováka. Kvasnak, Kvasnak, opakoval,“ líčí Tereza Vítková.

V Mexiku žije od roku 2017, vdala se za Mexičana a v rodině z první řady sleduje, co pro tuto obrovskou zemi znamená fotbal. Má zde takovou sílu, že geniální bohém a ikona Sparty Andrej Kvašňák na celý život ovlivnil kluka, který mezitím dávno dorostl do dospělého.

Dnešní mexické děti si klidně mohou brzy začít hrát na Krejčího, Schicka či Šulce. Přesně za měsíc vše vypukne, Češi 11. června v Guadalajaře vstoupí duelem s Jižní Koreou do světového šampionátu.

Stačí se ukázat, Mexiko dychtí po nových idolech.

„To, že se kluci na mistrovství světa dostali, je pro Českou republiku důležitý moment, jak se můžeme do povědomí Mexičanů výrazně zapsat,“ říká Tereza Vítková. „Konečně nás tady budou všichni vnímat a ještě budeme hrát proti Mexiku na Aztéckém stadionu. To je prostě bomba.“

Jakmile jste přímo v Mexiku, chápete, že nepřehání. Vůbec ne. Fotbal není otázka života a smrti, ale něco mnohem důležitějšího - skvělý citát legendy Billa Shanklyho zde prorostl do každodennosti.

„Sílu fotbalu jsem si uvědomila od prvního dne, co jsem vstoupila na teritorium Mexika,“ souhlasí Lada Veselá, která v zemi žije přes dvacet let.

Neměl jsem to jinak. Po pár krocích v prvním mexickém slunečném ránu jsem spatřil reprezentanty v reklamě na Coca-Colu a hned poté i v bankomatu, kde jsem vybíral pesa. Dresy národního týmu se zelenají v upoutávkách na nejslavnější mexické pivo Corona, na džínových bundách Levi's, na brambůrkách a limonádách, využívají je automobilky i Amazon, na benzince jsou hned tři zpodobnění reprezentantů Mexika nad sebou. Pózují i v reklamě na mléko. A na Maggi!

„Vítají vás aerolinky Viva, oficiální partner mexické reprezentace,“ zazní v letadle ihned po nástupu na palubu.

A národní dres je úplně běžným oděvem, pejskaři tu venčí v reprezentačních mikinách, bílé i zelené varianty na sobě mají dámy i pánové, holky i kluci.

„Fotbal je pro Mexiko velmi důležitý, je to náš národní sport, milujeme ho. Ve skutečnosti říkáme, že je fotbal na prvním místě,“ vypráví pro Seznam Zprávy někdejší mexický reprezentant a bývalý trenér národního mužstva Miguel Herrera.

Svět je malý i tady, v rozlehlé zemi se čtyřmi časovými pásmy a 130 miliony obyvatel - propojuje nás totiž Marcela Hanušová, která do Mexika poprvé zavítala už v roce 1963; Miguel Herrera je jejím synovcem.

„Nemůže tady ani jít po ulici, znají ho úplně všude,“ vysvětluje Češka, jakou pozici má její příbuzný. A o fotbale v Mexiku poví: „Vždyť víte, co se říká - dej národu chléb a hry.“

Mexiko hltá také baseball, ale přece jen, na fotbal nemá nic.

„V Mexiku najdete různé typy vztahů k fotbalu. Někteří fotbal milují, protože do něj investovali a on jim teď vydělává peníze. Jiní ho milují kvůli tomu, že je součástí jejich identity. Další jako možnost, jak se potkávat s lidmi a jak se pobavit,“ líčí Marisol Rojas, novinářka listu El Economista. „Občas jsou v tom láska i nenávist najednou. Když si jejich oblíbený tým vede dobře, Mexičané ho opěvují. Když prochází těžkými časy, dokáží se k němu otočit zády a vybučet ho.“

Podle českých podnikatelů v Mexiku je fotbal i ideálním konverzačním tématem na úvod obchodní schůzky. Prolomí ledy, vyvolá úsměvy.

„Český fotbal má v Mexiku dlouhou historii, samozřejmě kvůli mistrovství světa v roce 1970,“ připomíná Herrera mexické vystoupení Čechoslováků. Když tehdy dal Ladislav Petráš gól Brazílii a pokřižoval se po něm, postavili mu v Guadalajaře u stadionu sochu.

Pro mexické pamětníky je generace Josefa Masopusta pořád pojmem a u téměř všech rezonuje nejslavnější éra samostatného Česka.

„Vybavuji si Pavla Nedvěda, Petra Čecha, Tomáše Rosického, Jana Kollera, Milana Baroše i Tomáše Součka,“ přidává Marisol Rojas aspoň jednoho ze stávajících reprezentantů.

Hlavně první jmenovaný je Pan Někdo. Modla.

„Vynikající hráč,“ souhlasí Miguel Herrera. „Nemůžeme opomenout ani Petra Čecha, jakožto skvělého gólmana - a pochopitelně Antonína Panenku. Jeho gól všichni znají a všichni ví, jak ho kopnout,“ připomíná legendární penaltu, známou ve španělsky mluvících zemích prostě jako Penalti a lo Panenka.

A dál? Ne, že by následovalo úplné ticho, třeba Patrik Schick si buduje renomé bundesligovými góly. Ohlušující salva slov jako při vzpomínkách na Nedvěda a spol. se nicméně nekoná.

„Do doby, než jste se kvalifikovali na šampionát, a tím pádem jste se stali i naším soupeřem ve skupině, se o českém fotbalu dnes v Mexiku příliš nevědělo. Byl tak trochu inkognito,“ přiznává Herrera.

„V médiích se český fotbal neřeší, ovšem známe kluby jako Spartu, Slavii či Viktorii Plzeň, protože bojují o tituly a pravidelně se účastní evropských pohárů,“ dodává novinářka Marisol Rojas.

Je tuze snadné ušklíbat se nad tím, že kopání do balónů není kdovíjaká intelektuální činnost, jenže každá cesta mimo Evropu ukazuje, jak univerzálně srozumitelným jazykem fotbal je. Lokalizovat desetimilionové Česko není pro běžného Mexičana zrovna splnitelný úkol, natož přidat přesnější charakteristiky země.

Ale Nedvěd? No jasně!

V tradičně levicovém Mexiku zaujmou v metropoli Mexico City billboardy hlásající v rozsáhlé kampani, že jde o hlavní město jak fotbalu, tak feminismu, lidských práv či inkluze. Tolik kurióznější projevy, jindy je to už naprostá klasika.

V Guadalajaře jsem se kodrcal do letištního hotelu skrze vyloženě chudinskou čtvrť - když si na nezpevněné cestě kopal malý Mexičan do míče a kolem něj se zvedala mračna prachu, vypadalo to jako výjev z favel Brazílie. Fotbal je globálním fenoménem i proto, že umí být vstupenkou do blahobytného světa, přinejmenším o tom jde snít i uprostřed domků s plechovými střechami.

Na dálnici z města Puebla jsme zrovna minuli převrácený kamion, vlevo tma, vpravo tma. Jediné místo v ní zářilo: fotbalové hřiště, na kterém místní v noci pod umělým osvětlením zatoužili být aspoň na chvíli jako Messi, Ronaldo nebo Haaland.

Anebo třeba jako Kvašňák. I to je možné, neboť z oken autobusu jsem jim neviděl do tváří a fotbal je v Mexiku multigenerační vášní.

„Můj tchán hraje ligu nad 70 let a když do Mexika přijel můj dědeček, hned ho vzali do týmu - ve svých 73 letech z toho byl úplně nadšený,“ líčí Tereza Vítková.

A přidává další historky. O tom, že někdejší profesionálové často skončí v lokálních ligách, ty totiž sponzorují místní podnikatelé a na peso nehledí. V Mexiku není malých zápasů, není malých soutěží. „Klidně si vydělají deset tisíc pesos za utkání,“ přibližuje Češka, což je zhruba 12 tisíc korun. Může to být i víc, pár takových výkonů za týden a máte se zde jako král.

Kanceláře v Mexico City podle ní pravidelně utichají, když zrovna hraje milovaná Barcelona a další evropské velkokluby (a pak se v nich při gólech otřásají zdi). Hraje se s láskou, hraje se všude možně.

„Když s manželem projíždíme Českem, jen zírá na všechna zelená vesnická hřiště a nechápe: Kde jsou fotbalisti? Kde jsou dospělí, kde jsou děti?“ usmívá se Tereza Vítková s tím, že v Mexiku se i hrbolatý plácek rychle zaplní. „Fotbal je tady obrovský kulturní fenomén. A Pavla Nedvěda milují. Vůbec si nedokážu představit, co to s Mexičany udělá, když ho uvidí naživo.“

Pábitelské příběhy, Ota Pavel by klidně mohl rozepsat další Duklu mezi mrakodrapy. Což není samoúčelná poznámka - pokud Terezin tchán zbožňuje Kvašňáka, otec z rodiny, u níž během studií v Mexiku bydlela, si zase z dávného turné moc dobře vybavoval Masopustovu Duklu. Vlaječku klubu z Julisky, kterou mu pak přivezla, má doma stále hrdě vystavenou.

A ještě jedna vzpomínka: když Mexičané na světovém šampionátu v roce 2018 porazili ve skupině senzačně Německo, šla se schválně podívat k ikonické soše zlatého anděla na Angél de la Independencia, kde se v Mexico City protestuje i slaví ve velkém.

„Neuvěřitelná řeka lidí. Fotbaloví fanoušci byli úplně všude,“ vybavuje si dodnes.

Co na tom, že Mexiko následně zase jednou neprošlo přes osmifinále, fotbalový národ si po porážce zapláče a po velkých triumfech jásá, jako by nebylo žádné zítra.

Život je fotbal a fotbal je život. Téměř pokaždé, když se podíváte z okna dopravního prostředku, spatříte obrovský mural s fotbalovou tématikou. Prodejci suvenýrů v nejturističtější čtvrti Coyoacán mají pro jistotu na svých stolcích i sběratelské samolepky Panini, jeden ze symbolů celosvětové mánie okolo šampionátu.

A když už si pomyslíte, že jste z ní vykličkovali a zahnete do sítě luxusních obchodních domů Liverpool (jak jinak), na zahrádce Mexičané upíjejí kávu a na obřím plátně sledují, jak si proti sobě v bundeslize vedou Wolfsburg a Union Berlín.

U nás záležitost pro fajnšmekry, jenže Mexiko fotbal snídá, obědvá i večeří, plus si klidně dopřeje svačinu.

„Taky jsou ochotni zaplatit za vstupenky obrovské peníze,“ dodává Marcela Hanušová. V tom mistrovství světa jejich možnosti otestuje dokonale, lístky jsou enormně drahé. A zvlášť na zápas Mexika proti Česku na Aztéckém stadionu značně podpultové: „Prosila jsem Miguela, že mu dám peníze, ale ani on mi lístky nemůže sehnat.“

Málo platné, její synovec Herrera je sice v Mexiku pojem, ovšem i jeho kouzla mají své limity. Na rozdíl od jeho vstřícnosti.

„Srdečně vás objímám a samozřejmě vás přijmeme s otevřenou náručí,“ loučí se Herrera. „Uvidíte, že si to tady zamilujete.“

A když je v Mexiku řeč o fotbalu a lásce, připravte se na nečekané.