Se čtvrťáky na několikadenním přechodu Jeseníků. Na konci jsou na sebe hrdí

„Jsem celoživotní skautka a pohyb v přírodě je mou přirozeností. To, co mě baví, se snažím předávat i svým žákům,“ říká Petra Šubrtová, učitelka prvního stupně ze ZŠ Petřiny - sever v Praze. Ačkoliv působí v hlavním městě, do výuky pravidelně zahrnuje aktivity, které se odehrávají v přírodě, jako je jízda na kole nebo běžkování. Když daný rok zrovna učí čtvrťáky, vyráží s nimi na Stezku Českem, konkrétně na přechod Jeseníků.

„Připadá mi, že Jeseníky jsou opravdové hory, které se mohou chlubit pestrou krajinou a krásnými výhledy. Navíc jsou od Prahy celkem daleko, takže mnozí moji žáci je se mnou navštíví úplně poprvé,“ popisuje Šubrtová svoje důvody, proč si pro čtyřdenní výlet na konci roku vybírá právě hory na severní Moravě. S devítiletými a desetiletými dětmi urazí kolem 40 kilometrů pěšky, nastoupají přitom zhruba 1 700 výškových metrů. „Všichni se na to celý školní rok těšíme a připravujeme, a všichni to také ujdeme,“ ujišťuje učitelka.

Petra Šubrtová je součástí týmu, který stál u zrodu projektu Stezka Českem pro školy. Ten si klade za cíl maximálně zjednodušit plánování a dodat tak odvahu školám, oddílům, dětským domovům a dalším kolektivům, aby se zvedli a pokud možno bez obav vyrazili do některého z koutů České republiky.

„Chceme motivovat učitele a učitelky, aby se nebáli,“ potvrzuje zakladatel Stezky Českem Martin Úbl. Ten si před několika lety při svém putování Stezkou začal všímat, že tam přibývá rodin i s menšími dětmi. Napadlo ho, že by několikadenní pochody mohly zajímat také některé školy: „Když jsem o tom přemýšlel, postupně jsem viděl i možné přesahy do výuky. Zeměpis, dějepis, biologie, tělocvik… Putování krajinou, když se dobře pojme, zkrátka naplňuje mnoho cílů rámcového vzdělávacího programu.“

V současné době je popsáno šest přechodů hor, vybrat si můžete z Jeseníků, Beskyd, Krkonoš, Šumavy, Orlických nebo Krušných hor. Všechny jsou popsané na webových stránkách Stezky Českem, a to včetně praktických informací i možností zkracování tras.

Stezku Českem má každý kolektiv takovou, jakou si ji udělá. Už zmíněná Petra Šubrtová ze školy na pražských Petřinách chce, aby se zúčastnili všichni její žáci, a proto s nimi jde v poklidu. S sebou bere pokaždé několik rodičů, u kterých se dá očekávat, že budou nápomocní a zvládnou přispět i k řešení různých krizových situací. „Taky už jsme například úplně promokli. To se prostě stává, ale zase jsme se usušili a šli jsme dál,“ vzpomíná učitelka.

Protože dětem nechce horskou turistiku znechutit, jde s nimi poměrně nalehko. „Chodíme od chaty k chatě, takže s sebou netáhneme stany ani velké zásoby potravin. Vždy si v ubytování domluvíme obědový balíček, takže ani hlady netrpíme,“ sdílí Šubrtová.

Na základě svých zkušeností sepsala i seznam doporučených věcí do batohu, který je rovněž k dispozici na webu Stezky Českem. „Když jsem šla s dětmi poprvé, starostliví rodiče naložili dětem na záda konzervy, přesnídávky a mnoho oblečení. Nakonec jsou to ale děti, které se s těmi batohy musejí dřít. Škodí tak především jim.“

Jiný přístup zaujala Hana Šimková ze ZŠ Černilov na Královéhradecku. Sama sebe označuje za „vandrovnici“ a zkušenosti ostatních pedagogů se Stezkou Českem dlouho sledovala na sociálních sítích. Loni se domluvila s kolegyní, naplánovaly přechod Šumavy včetně kalkulace ceny a pak plán představily rodičům a vedení školy. Dostaly podporu, svolení – a mohlo se vyrazit.

„Rovnou jsme řekli, že to nebude pro každého,“ popisuje. S kolegyní totiž naplánovaly šestidenní přechod hor „natěžko“ se stany a spacáky. „Navíc jsme šli na začátku května a některé noci i mrzlo,“ vzpomíná. Dvakrát nocovali pod střechou, kde si dali teplé jídlo, a předem si objednali zásoby do kiosku zhruba v polovině cesty. „Šli jsme taková smíšená skupina – pár páťáků mojí kolegyně, pár mých osmáků, a ještě se k nám přidali nějací deváťáci. S takto nesourodou skupinou jsme šly poprvé, ale nakonec nás překvapili; chystali si navzájem program a chovali se k sobě moc hezky,“ vzpomíná učitelka Šimková.

Ta už za pár dnů vyrazí s další skupinou. Z osmáků se mezitím stali deváťáci a ti se přechodem hor chtějí rozloučit se základní školou. Hana Šimková doufá, že opět všechno proběhne dobře, i když uznává, že úspěch loňské výpravy byl částečně dobrou přípravou a částečně i dílem štěstí – celý týden totiž ani jednou nezapršelo a nikomu se nic nestalo.

„To, jací jsme klikaři, jsem si uvědomila letos na podzim při celkem nenáročném výletu do Orlických hor. Někteří nováčci na stezce si i přes naše instrukce špatně zabalili spacák a překvapila je prudká přeprška. Měli štěstí, že se následně mohli usušit v přátelském prostředí Neratovské hospody. Takové cestovatelské výhry se nepodaří vždycky, ale i to právě mimo jiné mění stezku v zážitky,“ popisuje.

Každý výlet ale začíná pořádným plánováním. Pro učitele, kteří chtějí se svými žáky vyrazit do hor, znamená taková akce desítky hodin práce navíc a obrovskou míru zodpovědnosti. Krom plánu je třeba nadchnout rodiče i děti, přesvědčit vedení školy. Zajistit, aby děti měly všechno potřebné vybavení, zamluvit ubytování a lístky na veřejnou dopravu. Leccos se může pokazit.

„Doporučoval bych ale určitě, aby vyučující cestu plánovali s dětmi. Plánování je totiž polovina zábavy,“ říká Martin Úbl. Když děti vědí, co je po cestě asi tak čeká, opadne z nich stres a víc se těší. Důležitá je i fáze reflexe po návratu do školy, kdy děti zpracovávají a vyhodnocují své zážitky.

„Jsou školy, které si z putování Stezkou vytvoří celý velký projekt – od plánování přes samotný pochod až po závěrečné shrnutí. Za mě je to mnohem hodnotnější, než když například děti naložíte do objednaného autobusu a odvezete je někam do penzionu, kde jim dělají program instruktoři z agentury,“ míní.

„Pro mě to celé má smysl, protože z dětí se stane ještě mnohem lepší parta. Navíc se tak navazují i vztahy a přátelství, která by jindy nevznikla. Každý prostě jde jinak rychle a vzhledem k tomu, že mám s sebou podporu v podobě rodičů, můžu si dovolit ten luxus, že nemusíme jít všichni hromadně. Najednou tak jdou vedle sebe děti, které se ve škole spíš míjejí, a vykládají si,“ popisuje Petra Šubrtová, a dodává: „V Ramzové nastupujeme na vlak zpátky do Prahy, a na dětech je vidět, jak obrovsky jim za těch pár dnů naroste sebevědomí.“

S tím souhlasí i Hana Šimková ze ZŠ Černilov. „Když jsme poslední večer seděli u ohně a povídali si, všichni do jednoho byli na sebe hrdí. Hrdí na to, že jsme to zvládli, a zvládli jsme to společně. To je pocit, který je prostě k nezaplacení.“ Pro letošní jaro se na Stezku Českem registrovalo už 200 tříd a dalších dětských kolektivů.

Při přechodu ale mohou děti zažít mnohem více než „jen“ vysokohorskou turistiku. Na stránkách Stezky Česka najdete i užitečné kontakty na organizace spjaté s horami, které mohou zase rozšířit vědomosti dětí o kus dál. „Zahrnuli jsme prověřené kontakty na Klub českých turistů, Horskou službu, Lesy České republiky a další subjekty, které mohou dětské kolektivy část cesty doprovázet a připravit jim program nebo přednášku o historii a zajímavostech daného místa. Představí jim region zblízka,“ dodává Úbl.

Školy se mohou registrovat na webu Stezky Českem a získat drobné odměny, nebo se nikam hlásit nemusejí a prostě jen vyrazí. Školy a vyučující mají také možnost pokládat otázky na facebookovém profilu Stezky Českem – a když pak skutečně vyrazí a zase dojedou domů, rádi se na sociální síti pochlubí fotkami a zážitky. „Klademe jim na srdce, aby sdíleli, jak se jim šlo. Věříme, že tak povzbudí další kolektivy, protože když vidíte třeba fotky osmiletých dětí, které přešly Krušné hory, tak snáz uvěříte tomu, že to můžete taky zvládnout,“ dodává Martin Úbl.