Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Kabina metra, za sklem tma. Instruktor položí na řídicí pult nevábně vypadající předmět. „Syreček,“ vysvětlí lakonicky. „Během jízdy se nahřeje o pult. Tak to nažhav a fičíme.“
Začíná výlet do podzemí, z něhož není cesty zpět. Ve videohře Brno Transit od tvůrce vystupujícího pod pseudonymem Spytihněv se z podzemky moravské metropole stává místo nočních můr, byrokratické šikany, průjmů a spálených syrečků. Všechno v odstínu hnědé, šedé a žluté, s grafikou jako z devadesátých let.
Hlavním hrdinou je strojvedoucí v zácviku. Proč se rozhodl pro kariéru v brněnském podzemí, to se nedozvíme. Prostě se ocitne ve spoře osvětleném vestibulu stanice Motolice a už slepě plní první úkol. Ve stanici Divadlo si vyzvedne průkazku, ve Vodojemu se nahlásí u mistra, oblékne mundúr. Horor může začít.
Zase jen pole
Podzemní dráha měla být splněný sen Brna, ne jeho noční můra. „Kojál zakroutil hlavou a užuž chtěl přidat do kroku, když si všiml u chodníku zaparkovaného favorita. Ne, to není možné, kroutil opět užasle hlavou, když v podřepu hladil plech jeho dveří s nápisem Metrostav. Vtom se pod ním zachvěla dlažba. Tak už to začalo, děkoval bohu Kojál…,“ psal básník Bogdan Trojak v Brněnském metru, surreálné povídkové knize z roku 2006. Vypráví v ní o inženýrovi Jarohněvu Kieselackovi, který v sedmdesátých letech projektoval tunel pod skalním masivem Špilberku. Jeho výstavba byla z neznámých důvodů přerušena a Kieselack se ze samého zármutku rozhodl stát se tunelovým poustevníkem, který do podzemí lákal místní literární celebrity.
Někdo bere brněnské metro jako přenošený vtip, ale snění o podzemce bylo ještě donedávna docela živé. „Přetížené Brno touží po skutečném metru,“ psal web iDnes.cz před dvěma lety, když si město nechalo vypracovat studii proveditelnosti podzemní kolejové dráhy. Radní ovšem usoudili, že se metro nevyplatí. Jedině snad vlak. Všichni ale víme, že to není stejné.
„Sen o metropoli končí, zase jen pole,“ smutně glosoval rozhodnutí radních jeden uživatel facebooku. Další se nenechal zneklidnit: „Co kecají, já se pohybuji s metrem po Brně již léta.“
Pohledem kultury má město podzemky dvě – když počítáme Trojakovu knihu s rozkopaným tunelem ve skalním masivu Špilberku, tak i tři. Ještě je tu inscenace v Národním divadle Brno, v níž se z metra stalo podsvětí. Přebývají tam duše zemřelých a mezi stanicemi Janáčkova nebo Hřbitovní hledají rozhřešení. Prý jde o bláznivou komedii. Jmenuje se opět Brněnské metro. Jak také jinak.
Prázdné tváře
A pak je tu Spytihněvova videohra Brno Transit. V té se podzemí mění na místo absolutního podvolení, kde to páchne zkaženým masem a plísní. „Kdo nepřijde na směnu, musí darovat krev. Vykážu to jako den volna. Odběrová místnost je ve stanici Sovinec,“ konstatuje směnmistr. A tak cestujeme šedivými tunely a vestibuly, až narazíme na řeznictví, v jehož zadní místnosti, za chladicími pulty s prasečími hlavami a jinými pochutinami, naplňují nedochvilní strojvedoucí pytlíky krví až k prasknutí. „Boha. Dnes už třetí vadný vak. Nevadí, zkusíme další,“ uklidňuje situaci řezník.
Že má Spytihněv talent kombinovat hrůzu s absurdním humorem, to ukázal už ve své starší hře Hrot, zasazené do postapokalyptické Prahy kolem roku 1986. Byla to akční střílečka, v níž se likvidovala monstra v antiradiačních kombinézách nebo létající hlavy chraplavě šeptající, že „Lenin žije“, a energie se doplňovala pojídáním paštiky v konzervě či pitím mléka ze sáčku.
V Brnu Transit se nestřílí. Posloucháte rozkazy a řídíte metro. Stihnete dojet do další stanice v časovém limitu? A dobrzdit na metr přesně? Na ovládacím pultu se připalují syrečky a ze tmy tunelu metra může každou chvíli vyskočit nějaká stvůra, nebo se vrátí střevní kolika způsobená prošlým párkem v rohlíku ze stánku ve stanici Vodojem.
Brno Transit jde dohrát za hodinu a půl, je tedy kratší než Hrot, ale působí dynamičtěji. Kdykoli vám chodby na žluté či hnědé lince brněnské podzemky začnou připadat příliš prázdné, někdo vás vyleká. A bezduše působící postavičky instruktora a směnmistra začnou prozrazovat svá tajemství.
O Hrotu se mluvilo jako o normalizační střílečce, Brno Transit může působit jako výsměch moravské metropoli. Tak to ale není. Spytihněvova nová hra ukazuje, jaké to je, když se ocitneme v zajetí systému, který nás řídí, a zároveň se rozpadá před očima. Ale stejně je dobře, že v Brně metro není.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
