„Čelí nejistotě o vlastním osudu.“ Ohrožené děti není kam dávat

Záchytná místa pro ohrožené děti jsou plná, varuje Asociace speciálních pedagogů. Děti proto podle pedagogických specialistů zůstávají v domácnostech, kde mohou být v nebezpečí, nebo putují do nevhodných zařízení, která neodpovídají tomu, co by potřebovaly.

„Často se čeká na umístění i více než půl roku a dítě setrvává v rizikové rodině, kde bylo třeba i týráno,“ píše asociace a zároveň varuje před tím, že dlouhodobě se má situace ještě zhoršovat.

Asociace situaci dokládá na konkrétních datech: Orgány sociálně-právní ochrany měly během prvního pololetí aktuálního školního roku usilovat o umístění 183 dětí, z nichž se volnou kapacitu podařilo najít pro 58.

„Děti se umísťují dle toho, kde je volná kapacita, a ne podle zohlednění jejich potřeb. Stále častěji se stává, že nikde není volná kapacita a děti čelí nejistotě o vlastním osudu,“ stojí ve zprávě asociace. Dokládá to na konkrétních přeplněných diagnostických ústavech, které mají správně fungovat jen jako přestupní stanice pro ohrožené děti.

Školský ombudsman Štěpán Jílka k tomu dodává, že plné jsou i další zařízení – dětské domovy a dětské domovy se školou. Jde proto podle něj o systémový problém. A řešením podle Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) může být větší důraz na budování poradenských středisek pro rodinu.

„Primární účel a cíl zařízení se vytrácí. Je tam volné lůžko, tak ho tam dáme, protože doma nemůže zůstat. Děti by přitom v diagnostickém ústavu končit nemusely. Pobyt je tam koncipovaný zhruba na dva měsíce, ale stává se, že tam jsou děti rok nebo i rok a půl. A to zašpuntovává systém,“ podotýká Jílka, který působí pod ministerstvem školství.

Školský ombudsman zdůrazňuje, že se situace zhoršuje minimálně posledních deset let. „Systémově se k tomu nepřistupuje s takovou vážností, jakou si to zaslouží. I z mého pohledu je to jeden z těch velkých problémů,“ popsal pro Seznam Zprávy.

Jílka podotýká, že řešení, kdy by se stavěly další kapacity, situaci nezachrání. „Můžeme vybudovat zařízení, které do týdne zaplníme, a pak co? Máme vybudovat druhé, třetí, čtvrté, páté? Dokud nezačneme řešit příčiny, tak to bude pokračovat dál,“ říká.

Problematika bezpečí dětí ale letos po dvou tragických úmrtích dětí rukou vlastních rodičů dostala velkou pozornost veřejnosti i politiků.

„Je nejvyšší čas zatáhnout za ruční brzdu a intenzivně se tomu věnovat. Myslím vážně, když říkám, že je to jedna z mých priorit a jsem přesvědčená, že je to i priorita pana premiéra,“ uvedla zmocněnkyně pro lidská práva Taťána Malá (ANO).

Ministerstvo práce a sociálních věcí například plánuje zřídit centrální úřad, který se má zaměřit na problematiku sociálně-právní ochrany dětí a rodiny.

Problém vnímá i samotné ministerstvo školství, v jehož gesci výchovná zařízení jsou. Zdůrazňuje, že většina dětí je odebíraná z rodiny kvůli zanedbávání péče nebo jiným překážkám na straně rodičů, jako jsou socioekonomické důvody.

„Většina dětí není ohrožena úmyslným ublížením ze strany rodičů, ale rodiče jim neumí nebo nemohou zajistit dostatečnou péči. K podpoře rodin a bezpečnému setrvání dětí v péči rodičů proto ve většině případů může napomoci včasný záchyt problému a intenzivní podpora rodin v počáteční fázi,“ říká mluvčí resortu Ondřej Macura.

„Navíc je zřejmá vysoká souvislost mezi regionálním výskytem sociálních problémů a podílem dětí odebraných z rodin,“ dodává mluvčí.

Podle ministerstva školství je nutná meziresortní spolupráce a propojení školské oblasti a sociálně-zdravotní oblasti, tak aby péče o děti byla co nejvíce individuální a podařilo se posílit spolupráci s rodinou, stabilizovat situaci a zvýšit šanci na návrat dětí do vhodného a bezpečného rodinného prostředí.

Ministerstvo připravilo první návrh legislativní úpravy směrem k multidisciplinární spolupráci. Klíčem mají být mimo jiné takzvaná střediska výchovné péče, přičemž jde o centra zaměřující se na poradenství a konzultace ohledně dětí a mládeže ve věku od 3 do 26 let.

„Jsou jak preventivním nástrojem poskytujícím ambulantní nebo stacionární a pobytovou péči na omezenou dobu, tak zároveň zajišťují diagnostiku a nastavení další podpory pro dítě,“ popisuje Ondřej Macura.

Martina Vojtíšková, spoluzakladatelka ústeckého spolku Spirála starající se o rodiny v krizi a současně předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center, problém ještě posouvá k situaci, kdy dochází v rodině k násilí: správně by se podle ní nemělo vytrhávat z domácnosti dítě, ale právě násilník.

„V případě domácího násilí je možné násilného rodiče vykázat. Jiné jsou pak případy týraných dětí oběma rodiči či závadovým prostředím, kde je nutné alespoň po omezenou dobu nabídnout dětem bezpečné prostředí. Náhradní péče – profesionální pěstouni - jsou vhodnější variantou řešení takových případů,“ říká.

Konkrétně diagnostické ústavy pak podle ní mají sloužit zpravidla pro nezletilé děti, které jsou násilné vůči své rodině nebo užívají drogy. Nejde tak o prostředí vhodné pro děti, které jsou naopak obětí násilí.

Loni přijatý plán MŠMT pracuje podle mluvčího Macury se vznikem 13 nových ambulantních středisek a dalších pěti denních stacionářů, které mají být otevřené především v krajích, kde služby dlouhodobě chybí.

Barbora Křižanová, z iniciativy 8000 důvodů Nadace J&T, kde se zaměřuje na systémové změny, podporu původní rodiny či upřednostňování náhradní rodiny před ústavní péčí, také vnímá, že řešením mohou být střediska výchovné péče.

„Základním kamenem systému musí být prevence, kterou ve školském systému mohou pokrývat střediska výchovné péče, která ze zákona mohou poskytovat terapeutickou, diagnostickou či poradenskou péči a navíc pracují s celou rodinou. Pokud tedy máme posilovat nějakou složku systému, pak tuto,“ říká.

Křižanová zmiňuje i potřebu pracovat a nabízet alternativu mladým dospělým, kteří zůstávají v domovech. Má jít o zhruba 400 mladých, pro které neexistují jiné podpůrné služby, aby mohli studovat a zároveň nebýt v ústavní péči nastavené spíše pro menší děti.

„Nemají rodinu, která by je podpořila, systém by tak měl hledat jiné cesty, než je nechávat v ústavní péči. Mám na mysli nějakou formu podporovaného bydlení a dalších služeb, stejně jako rodiče podporují na studiích své dospělé děti a přitom respektují jejich dospělost a samostatnost a nesvazují je pravidly nastavenými pro děti, které dětský domov chtě nechtě musí dodržovat i u těchto mladých dospělých,“ říká Křižanová.

Klára Chábová, spoluzakladatelka platformy Do dospělosti, popisuje, že chybí práce s biologickou rodinou po odebrání dítěte. „Hrozně nám chybí místa, kde, když odebíráte dítě z rodiny a ohrožující je jen jeden z rodičů, je to třeba násilník nebo alkoholik, tak tam může umístit dítě třeba i s mámou. A matce se dá podpora. Je to pořád model rodina, ale v bezpečném prostoru,“ podotýká.

Zároveň je podle Chábové třeba mít více specializovaná zařízení, například pro závislé děti nebo týrané či sexuálně zneužívané. Opět zmiňuje, že podobné služby by šlo přiřadit právě například k střediskům výchovné péče.