Recenze: Seriál Monyová s citem zachycuje tragický život známé spisovatelky

Šestidílná série Monyová, která se věnuje tragickému osudu úspěšné brněnské spisovatelky a od pátku ji lze vidět ve videotéce Oneplay, od prvních chvil umně mísí fikci s realitou. Točí se okolo literátky Simony Monyové, jež žila v letech 1967 až 2011.

Z mladíka, který prohrál v pití na ex, se záhy vyklube Simonin manžel Pavel. Mladý pár se vezme, protože Simona si přála co nejdříve zmizet od rodičů, s nimiž nevychází. A zatímco ona u pletení svetrů sní o tom, že se jednou stane spisovatelkou, Pavel dokončuje státnice a přeje si, aby se mohli odstěhovat ze stísněného bytu. Tou dobou už mají dva poměrně velké kluky školního věku.

Autorky projektu Barbora Námerová, Klára Follová a Marta Fenclová s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou v seriálu – podobně jako sama protagonistka – řeší především partnerské a rodinné vztahy. Přestože už v prvních epizodách se objevuje varovný majáček, že pozdějším tématem bude především domácí násilí.

Tereza Ramba hraje Simonu Urbánkovou, která později začne publikovat pod pseudonymem Monyová, jako ženu, která si jde za svým, ale zároveň je obětí neustálých pochybností okolí. Václav Kopta a Klára Melíšková coby její rodiče představují nekonečnou smyčku povzdechů a nevyžádaných komentářů, v podobném duchu se k Simoně chová i bratr Gusta. Jako by stále byla malá holčička.

Do této tyranie nekončících drobných šťouchanců nezapadá manžel Pavel v podání Kryštofa Hádka. Ten je naopak až příliš chápavý a pasivní, dalo by se na něm dříví štípat.

Seriál vedle jiného rehabilituje takzvanou ženskou literaturu. Jakkoli hrdinka toužila psát podobně jako Philip Roth, později se, byť trochu z donucení, našla v psaní příběhů „ze života“. Tvůrci akcentují, jak se díky úspěchu mohla osamostatnit, daří se jim nejen implementovat do děje občasné komentáře pocházející přímo z knih Monyové, ale především odvyprávět přesvědčivé vztahové drama z jejího života. První dva díly zachycují, jak se rozpadá partnerské soužití – pozvolna, bez silných zvratů, realisticky.

Zuzana Kirchnerová se svým celovečerním debutem Karavan loni soutěžila ve francouzském Cannes, což se českému tvůrci podařilo po 30 letech. Už od svého krátkometrážního titulu Bába, před lety též zařazeného do vedlejší canneské sekce, režisérka umí vystavět přesvědčivé, zblízka snímané situace mezi rodinnými příslušníky. S podobným citem, byť v konvenčnějších konturách, se přibližuje k postavám také v Monyové.

Simona je hrdinka, která si chce užívat, její manžel Pavel vozí děti do školy přesně na čas a když už se zúčastní večírku či křtu knihy, působí tam jako někdo, kdo je právě na odchodu.

Této rodinné konstelaci příliš neprospěje, když se objeví reportér a kameraman Adam. Se Simonou má coby záskok natočit krátké interview, jinak se věnuje motoristickým tématům. Jenže Adam je také kluk, co dal Simoně kdysi na molu coby osmiletý chlapec pusu. A rád by v tom pokračoval i po mnoha letech.

Monyová se ve své tvorbě inspirovala skutečností, její knihy byly úspěšné hlavně kvůli trefným, často ironickým postřehům. I proto se jí přezdívalo Viewegh v sukni, což seriál rovněž tematizuje.

Autorky poukazují na smutný fakt, že když je žena úspěšná, tak jako by jí ten úspěch patřil jen částečně. „Spisovatelka,“ vzdychne několikrát pohrdavě její otec. A totéž jako by si trochu myslelo mnoho lidí z jejího okolí. Sousloví „Viewegh v sukních“ se proti její vůli objevuje na obálce – větším písmem než samotné její jméno.

Protagonistka je vykreslená jako pragmatická, přemýšlivá žena. Ostatně byla zprvu intelektuálka, měla ráda ruského surrealistu Daniila Charmse, publikovala básně v Revolver Revue. Ale nakladatelé ji postupně tlačili k tomu, aby psala to, co se prodává. Tak se přizpůsobila. Bohužel se pak přizpůsobila i tehdy, když zjistila, že její druhý manžel je násilník.

Seriál je protipólem romantické literatury. Vykresluje, že sny mnohdy dopadají jinak než v knížkách. A také akcentuje, jak těžké je vyhnout se toxickému vztahu.

Novinka je silná především v tom, jak pracuje s všednodenními detaily – nechce šokovat, tak jako mnoho příspěvků do žánru true crime. Spíše by ráda varovala.

Navzdory tomu nejde o nějakou návodnou podívanou, která by si zasloužila především „body za zásluhy“. Zuzana Kirchnerová natočila sevřené drama, vloni oceněné na brněnském festivalu Serial Killer a poté s úspěchem uvedené na prestižním Berlinale či Melbourne Independent Film Festival.

Po prvních dílech je zřejmé, že se autorkám podařilo nahlédnout do života Monyové s potřebnou citlivostí. Jen závěrečné scény každého dílu předjímají, že vše skončí brutální vraždou. Jinak se děj odvíjí nenápadně a daří se zachytit, nakolik mohou zdánlivé drobnosti mít dalekosáhlý dopad na to, jak se člověk dívá na svět.

Kousavé poznámky blízkých zdaleka nemusí být jen tím, nad čím se lze rozčílit u piva, případně to přetavit v trefný komentář do nové knihy. Některé zdroje inspirace mohou mít o dost zhoubnější dopad.