Můj kámoš Nedvěd. Okresní přebor mi změnil život, říká „hulič Jarmil“

I když svátek slaví 27. června, telefon s gratulacemi mu posledních patnáct let pípá o pětadvacet dní dřív, na Jarmila. „Přijal jsem to jméno za své. I na dresu mám nažehlenou třináctku a JARMIL,“ líčí populární herec Ladislav Hampl s výrazným fotbalovým přesahem.

Odmalička fandí Slovanu Liberec. Zatímco jeho táta dělal v klubu technického ředitele, drobný blonďáček na stadionu prodával bulletiny za 10 korun jeden: „Dobrá brigáda, padesátník jsem si vždycky mohl šoupnout do kapsy.“

Kdyby po maturitě v roce 1999 nešel studovat DAMU, třeba by to ve fotbale dotáhl do druhé ligy, talent měl solidní. Nakonec ho proslavila celkem obyčejná role kluka, který za pípou točí pivo, roznáší panáky rumu, kouří marihuanu, vyřezává loutky a kromě jiného slušně kope do balonu. I jeho Jarmil se svezl s odkazem kultovního seriálu Okresní přebor.

„A já měl přitom hrát Jardu Kužela,“ překvapí na balkoně dejvického bytu. Ve čtvrtém patře si zapálí cigaretu, kterou si schovával za uchem, postaví na kafe a vypráví pro Seznam Zprávy.

Třeba o tom, jak si dal očistný květen: „Protože jsem si chtěl vyzkoušet sílu vůle. Měl jsem pocit, že si potřebuju odpočinout od bumbání.“ Taky o tom, jak před pár týdny potkal vílu, která mu prosvítila život. O lásce k Liberci a Juventusu Turín, pochopitelně o Jarmilovi, o sbírce unikátních dresů, které má úhledně složené v černém vaku, o nevšedním přátelství s Pavlem Nedvědem a také o poštovní schránce v přízemí, ze které dost často vybírá dopisy z celého světa.

Adresát? Zdeněk Nehoda, Praha. Hampl totiž bydlí v bytě po slavném útočníkovi, mistru světa 1976 z Bělehradu.

Počkat, vy jste vážně měl hrát laxního šikulu Kužela?

Když jsem se po prvním čtení scénáře dozvěděl, že tu roli dostane David Novotný, byl jsem docela zklamaný. Těšil jsem se. Ale ve výsledku to bylo geniální rozhodnutí. Bylo mi pětadvacet, do té figury jsem tehdy ještě nedorostl. Kdyby k tomu došlo, dost možná by se žádná kultovka nekonala. Hulič Jarmil byl pro mě akorát. Natočil se pilotní díl a šup s Jarmilem do světa.

Dneska používáte na sociálních sítích jméno @JarmilzHouslic.

Protože se mi Jarmil vryl do života. Když slaví svátek Ladislav, přejí mi jen máma, táta a ségry. Zbytek lidí mi píše na Jarmila. Je to svým způsobem privilegium, že to mělo takový přesah. Nijak mě to neotravuje.

Ani povykování „Jarmile, Jarmile, máš čtyři promile“ vám nevadí?

Ježiš, vůbec. To jsem slyšel tolikrát, že bych to ani nespočítal. Málokdo ví, že jsem měl v seriálu taky příjmení - Hubáček jsem se jmenoval. Než jsme začali jezdit na fotbálky se Slavojem Houslice, všichni jsme nafasovali kartičky k podpisům. Já se těšil na dres s jedenáctkou, ale ten mi ukradl režisér Honza Prušinovský. Říkám si: Fajn, je to šéf, prát se s ním nebudu. Tak jsem čapnul třináctku.

Smůly jste se nebál?

Vím, že některé hotely vynechávají třináctku ve všech patrech, ale já si byl jistý, že tomu číslu pomůžu. Věřím v člověka, v jeho dobro, v jeho vnitřní sílu. A jak jsem sám díky životnímu postoji nakonec ke štěstí přišel, chtěl jsem to samé dopřát i třináctce. Teď už si nikdo nedovolí na ni sáhnout. Když hrajeme charitativní zápasy za Real Top, kde mám odčutáno ze všech nejvíc, čeká třináctka jenom na mě. Jednou si ji vzal Radek Bejbl a já: Prrrr, chlapče! Radek, v mých očích fotbalová legenda, ji nosil v reprezentaci, ale nedal jsem se. Trošku ve mně hrklo, co jsem si to dovolil, ale prošlo mi to.

Co se má stát, stane se?

Jsem člověk, který okolní prostředí nasává jako houba, poslouchá, je zvídavý, objevuje a učí se. Viděl jsi film Velká ryba od Tima Burtona? Ewan McGregor v hlavní roli. Týpek z malého města potřebuje vypadnout ven, rozloučí se s kapelou a jde. Na rozcestí se vydává tam, kde to nezná. Tohle baví i mě. Nejít tam, kde už jsem byl, ale zahnout do boční uličky, což mě formuje a většinou mi to taky něco nového přinese.

Což se dá aplikovat i na Okresní přebor?

To byla zlomovka. Pracoval jsem dřív, pracoval i potom, ale Přebor mě odpíchnul a poslal o schod výš. Ten seriál si nese kult dodnes, protože jsme ho nijak nenastavovali. Jedna série, film a konec. Mimochodem, když jsem mluvil o svých křižovatkách, týká se to i prachobyčejných životních situací, povídání na baru třeba. K někomu si přisedneš a máš možnost ho poznat. Nebo si dát malé pivo a jít dál. Když do toho neinvestuješ čas a energii, nikdy se nedozvíš, co byl zač, a druhý den si to můžeš vyčítat. Je to asi nepřenosné a mě to definuje jako člověka.

Nakolik jste v Okresním přeboru hrál sám sebe?

Fotbal jsem hrál, brigádu v hospodě měl hodněkrát a zkušenosti s trávou by byly. Takže jsem si nevymýšlel. Pro čtenáře bych zdůraznil, že jsem hulil pouze v Holandsku, kde je to legální. Pamatuju na výjezd s Libercem na evropský pohár do Groningenu. Než jsme s tátou vyrazili, povídám mu: Chci ti jen předem říct, že s námi jezdit nemusíš, protože ti to může být nepříjemné. A on: Proč? Co to meleš? Že až tam dojedeme, tati, najdu si nejbližší coffee shop, koupím si gram a půl Jacka Herera, toho nejlepšího materiálu, a ubalím si parádní brko, protože v Holandsku hulit můžu.

Vlastně mě nenapadá seriál, který by se hercům tak propsal do života.

Všichni, kteří jsme v branži nic moc neznamenali, jsme vyletěli. Byla to zlomovka. Snad jen Luděk Sobota byl po natáčení nakrklý. Všichni jsme se mohli tlemit, dělat fóry, jen on musel zachovat kamennou tvář Anthonyho Hopkinse. Rejža ho peskoval: Luďku, ty ne, ty nesmíš! Zatímco kreaturky Kuželů a Luňáků měly pré, mistr Sobota si stěžoval, že mu role předsedy Slavoje zničila kariéru. Přitom on je v seriálu jako pevný strom, který to charakterově všechno drží.

Vy jste se tam vlastně ocitl jak? Vědělo se, že umíte kopat?

Půjdu s pravdou ven, protože Honza Prušinovský o tom možná ani neví. V Rubínu jsem hrál představení Soprán ze Slapské přehrady, což byl text od Petra Kolečka. Měl jsem tam machistický výlev postpubertálního kluka, který vyjede na Slapy za sexem, ale prozře. V recenzi v Lidových novinách nám udělili čtyři a půl hvězdičky z pěti. Tam jsem se dozvěděl, co se chystá za projekt. A ono to klaplo.

Najednou je z obyčejného fanouška Liberce fotbalová celebrita. Vnímáte to?

Nepřestanu být vděčný za tu příležitost. Vzpomínám si na rok 2002, to se na Hradě hrál Král Lear. Kluci z Dejvického divadla tvořili tým na letní turnaj v Zadní Třebani u Berounky. David Novotný, David Suchařípa, dokonce hrál ještě Ondra Vetchý. Tak jsem si s nimi čutnul a už to jelo. Divadlo a Okresní přebor mi hodily do cesty obrovský bonus. Díky tomu jsem poznal Real Top, kde potkávám lidi, které bych nepoznal, i kdybych se náhodou jako fotbalista dostal do první ligy.

Až tak?

Jasně. Zahraju si v jednom dresu s Gudasem, Voráčkem, Tlustým, Ruttou, Mrázkem a dalšími hokejovými hvězdami. Honza Hamršmíd, který teď při mistrovství světa podával v kabině kelímky s ionťákem, za nás pravidelně kope. To je přece boží, ne? A to je pořád jen špička ledovce. Bimbo Krčmář z biatlonu, squashista Honza Koukal, plejáda bývalých fotbalových reprezentantů na čele s Honzou Kollerem. Nebo Irena Martínková, která v nároďáku holek odehrála skoro 80 zápasů. Vždycky čeká, až se všichni chlapi vysprchují, aby mohla jít sama.

Koukám, že v kuchyni máte tekutý dárek od Petra Salavy. To je konkurence, ne?

Dělal jsem s ním rozhovor pro Radiožurnál Sport, což byla taky práce, ke které bych se bez Okresního přeboru nedostal. Když se slavilo padesát let od založení Amfory, tak jsme s Petrem pokecali. Zkusil na mě smutné oči, že by potřebovali omladit, jestli bych nesouhlasil s přestupem. Ale to ne, to bych nemohl udělat. Připadal bych si, že obcuju s milenkou na hrobě své manželky. To prostě nejde.

Ani Liberec nikdy neopustíte, že?

Já pro Slovan dýchám od dvanácti. Že si mě fanoušci všimli někdy v roce 2010 a zjistili, že jsem se pod Ještědem narodil a celou dobu chodil mezi ně do kotle, to byla zásluha seriálu. Odměna, která mi otevírá dveře a přináší s sebou velkou zodpovědnost. Mohl jsem si zahrát v parádním dokumentu Hvězda ze severu, máme podcast s libereckým majitelem Ondrou Kaniou, jsem prostě takový kluk z plakátu, který svoji zodpovědnost bere hodně seriózně. Na tuhle roli jsem se připravoval 33 let. A jsme zase u toho, že jsem v životě nikam nepospíchal a na křižovatkách odbočoval správně.

Liberec, než získal tři tituly, býval šedivá myš. Do roku 1993 nikdy nehrál první ligu, takže vás nikdo nemůže nařknout, že jste si našel pohodlný magnet na úspěchy.

Pamatuju si úplně všechno. Jak jsme se stěhovali z Městského stadionu k Nise. Jak jsme hráli o Ligu mistrů s AC Milán nebo Spartakem Moskva. Vyjmenuju ti sestavy i trenéry podle toho, jak se u nás postupně střídali. Můj život se skládal z čekání na zápas. A teď, i díky herectví, můžu fanoušky ovlivňovat. Když hraju šipky doma a v hospodě, je to nebe a dudy. Já prostě potřebuju diváka. Až bych řekl, že v Liberci jsem takový mediátor.

Jak se to projevuje?

Když jsme hráli koncem sezony se Slavií, přiletěla do kotle pokuta 30 tisíc, protože ten arogant v černém si s námi totálně vytřel… Ty víš co.

Vím. Slávista Moses zlomil vašemu Hodoušovi čelist a rozhodčí ho skandálně nevyloučili.

Z hlavní tribuny pak přiletěla PET lahev, z kotle na severní tribuně kelímky s pivem. To bylo poprvé v historii, co se u nás prodávalo pivo do vratných kelímků za 50 korun a my se takhle předvedli. Po týdnu mi napsal týpek z fanouškovské skupiny, která si říká Nachlastaní ze severní, že od nich klub, který je podle kamer vyhmátl, vymáhá pokutu a že se Slovanem končí. Měl jsem sto chutí odepsat, ať si ten malér vylížou, ale nedalo mi to. Rozum mediátora zavelel: Postavte se k tomu čelem, ukažte charakter. Rozjela se sbírka, sám jsem dal pětistovku. Polovina se vybrala, což byla ukázka toho charakteru, a klub umořil zbytek.

Nejkrásnější zážitek s Libercem? Kromě titulů?

Odveta s Liverpoolem v Poháru UEFA, listopad 2000. Ve druháku na DAMU jsme zrovna měli na Malé scéně představení jednoaktovek. Vystupoval jsem v takové hnědé ošuntělé teplákovce z Východního Německa. Kdybych šel na řadu v podvečer podle plánu, nestíhám zápas. Naštěstí jsem ukecal profesory, abych šel první, a pak rovnou zdrhal na Černý Most. Tam čekala máma se ségrami, skočil jsem do auta a tradá do Liberce. Tribuny narvané, lidi viseli po stromech, zaparkovat nebylo kde. Poprvé pod umělým osvětlením. Přiběhl jsem ve chvíli, kdy Pavel Čapek, ne ten komentátor, sprintoval po levém křídle, nacentroval a Jirka Štajner to trknul do kasy. Extáze. Úlet. Vedli jsme 1:0.

Jiřímu Štajnerovi jste pak křtil knihu.

On byl pro mě bůh. Fotbalista s velkým F. Zrovna proti Liverpoolu jsem viděl deset úžasně odhodlaných výkonů, kluci makali na krev, jezdili po zadku. A ten jedenáctý si přišel zahrát fotbal. Před zápasem típnul cígo, pak šoupnul jesličky slavnému stoperovi Hyypiämu a večer si dal na růžku tři piva. I tak byl nejlepší na place, Štajny.

Úplně vám rozumím. On byl bohém.

Když jsme pokřtili jeho knížku, povídá mi: Víš, proč už se u nás nehraje tak dobrý fotbal jak dřív? Protože se málo pije pivo. To byl celý on. My měli v Liberci tři takové. Nejdřív Láďu Přádu, který se uchlastal, toho znám jenom z vyprávění. Kéž bych ho někdy viděl kouzlit. Koluje historka, jak kdesi v Rusku obešel i brankáře, na čáře se zastavil a zaklepal na tyčku, aby se zeptal, jestli může dál. Pak Štajny, kterého lehce zkrotili až v Hannoveru. Triptych doplňuje Honza Blažek, což byl taky talent od boha, který se rád nabumbal.

A kdybychom chtěli čtvrtého do mariáše?

Tak Zbyněk Pospěch, další skvělý útočník. Páni, to by byla partička. Ti kdyby se potkali u nás v Single Baru. Vzpomínám, jak jsme pod trenérem Lavičkou rozjeli sezonu 2005/06 pěti výhrami za sebou a nakonec to dotáhli k titulu. Skvělá parta, kterou Zbyňa tmelil slivovicí. Pamatuju, jak jsme takhle seděli na pivku a ta jeho voňavá slivovice kolovala od jednoho ke druhému. Byl to nekonečný flám a najednou střih, po kterém vnímám Zbyňka, jak si volá taxi a jede rovnou na zápas na Julisku.

Patří pivo k fotbalu?

V něčem má určitě pravdu Bimbo, biatlonista Michal Krčmář. Je zásadně proti tomu, aby profesionální sportovec lemtal pivo. Já jsem naopak přesvědčený, že je lidské vyměnit pot za chmel. I můj táta, a to je mu šestasedmdesát, chodí třikrát týdně na tenis a jednou na basket, kvůli tomu, aby si udělal žížu.

No vidíte, a vy jste měl očistný květen.

Chtěl jsem vyzkoušet svoji vůli a po suchém měsíci vnímám, že i střízlivost je docela slušná droga. Budu se snažit pít jen Čapkovy šnyty.

Karel Čapek psal: Piják piva, když se nechce napít, nýbrž toliko se zavlažit, nedá si třetinku, za niž by se jaksi před celým světem styděl, nýbrž šnyt. Šnyt je půllitr, ale nenapěchovaný, s pěnou do půl sklenice.

Já býval Robocop, který všechno zvládal naplno, ale po čtyřicítce se mi blbě vstávalo a flámy jsem potřeboval dospávat během dne. Už to nešlo tak snadno jako dřív.

Tak pojďme od piva zpátky k fotbalu. Naznačoval jste, že váš byt má fotbalovou minulost.

A jakou! Možná právě tady zařizoval Zdeněk Nehoda v šestadevadesátém přestup Pavla Nedvěda do Lazia Řím. Aspoň si to tak představuju, když támhle v rohu hraju šipky. Po slavném Zdeňkovi tu žil jeho mladší syn Michal, můj kamarád. A jeho manželce posílám nájem.

Abych se v tom nezamotal.

To bych se nebál. Prostě dole ve schránce pořád vybírám dopisy, ve kterých lidi z celého světa žádají Zdeňka Nehodu o autogram. Z Japonska, Francie, Austrálie. Syn Michal tu pak nechal bydlet svého syna, ten se rozletěl do světa a před pár lety přišla řada na mě. Dejvice jsou mi souzené, mám to tady z Prahy nejradši. Na několika adresách kolem jsem bydlel před covidem, pak mi došly prachy, protože zavřela divadla, a musel jsem do krcálku na Smíchov. Trvalo, než jsem se zvetil. Chodil jsem po brigádách, rozvážel jídlo, prodával ve stánku na koupališti. Pak se divadla zase otevřela a já se vrátil do Dejvic. A po dalším stěhování jsem tady. Když otevřu okno do dvora, dívám se na střechu Divadla Spejbla a Hurvínka.

A koukám, že máte i bar s těžkým dřevěným pultem.

To abych se pořád netahal po barech, udělal jsem si ho doma. Přišli dělníci, vyřízli díru do stěny, obložili to a byl jsem happy.

Taky vám na pohovce leží dres Juventusu. To schválně?

Moje láska. Já si prostě kdysi vybral za svůj klub Starou dámu, Juventus. Bylo mi čtrnáct, když hrál finále Ligy mistrů proti Ajaxu. Květen 1996. Juventus vyhrál 4:2 na penalty. Proměnili Ferrara, Pessotto, Padovano a Jugović. Ale to nebyli ti hlavní frajeři, kvůli kterým jsem se zamiloval. V záloze byli Didier Deschamps a Antonio Conte, v brance Angelo Peruzzi a pak ten úžasný trojzubec vepředu: Gianluca Vialli, šedivák Fabrizio Ravanelli a božský Alessandro Del Piero.

Co si vybavuju, nebylo to bůhvíjak záživné finále.

Ale mně se změnil život. Jakmile se blížil tělocvik, převlékali jsme se do pruhovaných černobílých dresů a bojovali za Juventus. Od té doby fandím, takže letos už to bylo třicet let, co čekám na další ušatý pohár. Chápeš to? Třicet let! Kvůli jednomu rozhodnutí ze základní školy. Zase mi ten život ukazuje, ať jsem trpělivý, neuhýbám a jdu svou cestou.

Čekání na další titul v Lize mistrů musí být očistec. Ostatně britský princ William, oddaný fanoušek Aston Villy, nedávný triumf v Evropské lize oplakal.

Úplně mu rozumím, protože na trofej čekal taky třicet let. To je holt osud fanoušků. Vybereš si a pak jen doufáš, že se vzrušení z velkých výher bude opakovat každý rok. Jenže neopakuje. Na druhou stranu mi život přivedl do cesty Pavla Nedvěda, hvězdu Juventusu. Potkali jsme se v Celetné, když se otevíralo muzeum voskových figurín, pak mi u piva povídá: Ty chceš letět na Barcelonu? Kašli na to, přijeď na Juventus. A už jsem tam byl třikrát jenom s tátou, jsem pyšný majitel dvou jeho podepsaných dresů a bydlím u jeho bývalého manažera.

Život vám to vrací.

Ty bláho, Nedvěd, majitel Zlatého míče. Vzpomínám si, jak Nedvědova jedenáctka, do které mě pozval, hrála v Čelákovicích proti Pivrncově jedenáctce. My měli dvanáct hráčů, jenže jeden z nich byl Jirka Babica, takže vlastně celý zápas v jedenácti. Nadupaný soupeř měl pět frajerů na střídání. Hampl otevírá skóre po akci dvojice Nedvěd, Lokvenc. Jenže čtvrt hodiny před koncem prohráváme 3:5, sotva pletu nohama, mám halucinace, potřebuju střídat. Otočím se a za mnou je lev s blonďatou hřívou totálně rozzuřený, protože nesnáší porážky. To jsem přece nemohl vzdát! Nakonec jsme vyrovnali na 5:5, Pavel nasadil blažený úsměv a mně se strašně ulevilo, že jsem mu nezkazil den. Byl to další důkaz, že moje cesta funguje.

Když se podíváte do světa, kdo byl fotbalista podle vašeho gusta?

Ronaldinho. On byl inspirace pro spoustu hráčů, kteří přišli po něm. Vlezl na hřiště a usmíval se. Dělal finty a usmíval se. Fotbal měnil v zábavu. Zosobňoval lehkost. Jako by nehrál velké zápasy pro 100 tisíc lidí, ale jen tak čutal do meruny za barákem. Stejně jako Messi, Zidane nebo Socrates. Líbí se mi historka z dob, kdy Ronaldinho kopal za AC Milán a den před zápasem se přišel odreagovat na vyhlášenou diskotéku do města. Chtěl si užít společnost, ale vynesli ho v zubech: Dneska si užíváme my, ty mazej spát, ať se zítra můžeme bavit. Určitě by získal víc Zlatých míčů, kdyby měl disciplínu Cristiana Ronalda.

Nebo právě Pavla Nedvěda, který byl fotbalový pedant. Nedivíte se mu, že vzal funkci manažera reprezentace? Musí mít děsné nervy.

Jsem přesvědčený o tom, že v kultivovaném a dobře nastaveném prostředí a společnosti je to člověk na svém místě. Nikdo není v českém fotbale víc než on a dejte si facku, jestli to zpochybňujete. Moc Pavlovi přeju, aby mu mistrovství světa vyšlo a postoupilo se ze skupiny. Už se nemůžu dočkat. Líbí se mi, že každý soupeř je z jiného kontinentu, což je vlastně podstata celého mundialu.

Váš tip?

I kdyby se jeden zápas nepovedl, půjdeme dál.