Článek
Čtete ukázku z newsletteru Cash Only, ve kterém redaktoři SZ Byznys každý pátek komentují dění v českém byznysu. Pokud vás Cash Only zaujal, přihlaste se k odběru newsletteru.
Bez elektřiny nefunguje v moderním světě téměř nic. Před necelým rokem si to při rozsáhlém blackoutu mohli nedobrovolně otestovat obyvatelé Pyrenejského poloostrova a začátkem letních prázdnin to pocítila i značná část Česka. I když oba výpadky elektřiny zavinily nehody technického rázu, ukázaly Evropě, jak by život vypadal v případě nedostatku zdrojů, ze kterých je zvyklá energii vyrábět.
Výrobní zdroje jsou totiž jednou ze slabin Evropské unie. V jejich výrobě a těžbě je naprosto nesoběstačná. A zatím nejsou cesty, jak z toho ven.
Přestože samotný proud vyrobený v evropských elektrárnách jsme bez problémů schopni dopravit z výrobny přes soustavu ke spotřebiteli do zásuvky, klíčová je surovina, která umožní roztopit kotel uhelné či plynové elektrárny, nebo rozštěpit atomy.
Křehkost energetické bezpečnosti Evropy spočívá v tom, že téměř všechna paliva musí dovážet. Fosilní zdroje pokrývají v EU dle Eurostatu 28 procent výroby elektřiny a většinu z nich Unie nezvládne získat z vlastních zásob. Například zemní plyn se jen na výrobě elektřiny podílí 15,9 procenty a až na Norsko a Velkou Británii pochází od dodavatelů mimo evropský kontinent.
Plyn se samozřejmě nevyužívá jen k výrobě elektřiny, ale také v průmyslu, teplárenství či domácnostech. Loni státy sedmadvacítky spotřebovaly 335 miliard kubíků plynu.
Necelou desetinu elektřiny vyrábějí státy EU z uhlí. Zde je třeba rozlišit jeho „barevnost“, neboť 67 procent černého uhlí Unie dováží. Naopak import hnědého uhlí je zanedbatelný. Černé uhlí se na rozdíl od hnědého používá kromě výroby elektřiny v dalších průmyslových odvětvích. Hnědé uhlí slouží primárně ke spalování v elektrárnách, teplárnách a domácnostech.
Úplně soběstačný není ani další nejvýznamnější zdroj elektřiny, a to jádro, které vyrábí 23,3 procenta elektřiny v EU. Jaderné elektrárny využívají obrovské množství energie uvolněné při štěpení uranu, který se do nich dodává jako palivo.
I když se samotné jaderné palivo v Evropě vyrábí, například ve Francii či ve Švédsku, uran se zde už téměř deset let vůbec netěží. 32 procent dovozu do EU obstarává Kanada, která je také jednou z mála politicky stabilních zemí, které s uranem v Evropě obchodují. Dalšími klíčovými dovozci jsou Rusko, Kazachstán a Niger. Osm procent zbylého dovozu putuje z Austrálie, Jihoafrické republiky, Namibie, Uzbekistánu a USA. Tyto státy jsou totiž největšími světovými těžaři uranu.
Až na hnědé uhlí se tedy většina paliv využívaných k výrobě elektřiny v Evropské unii dováží odjinud. Stačí, aby se některý ze zdrojových států stal součástí konfliktu nebo aby se jeho politická stabilita rozkolísala, a pocítí to i Evropané, byť se drží stranou tohoto napětí. Význam dané lokality pro Evropu navíc nemusí být ani příliš významný. Stačí, aby svého dodavatele ztratil jiný velký dovozce – třeba asijské země – a cena komodity půjde vzhůru, neboť si začne hledat jiný zdroj za jakoukoli cenu.
Nelibě to ponesou spotřebitelé, kteří energetickou závislost na jiných státech zaplatí. Potíže u některého z dodavatelů mají většinou dopad na cenu odebíraných energetických surovin, což je vidět především u plynu a ropy. Jejich cena se po celou dobu trvání konfliktu na Blízkém východě drží vysoko a stále je nad předválečnou úrovní.
Evropa tak opět pocítila, jak je zranitelná vůči geopolitickým vlivům a jak je její závislost na dovozu fosilních paliv riskantní. Dokáže si sice zajistit hnědé uhlí a obnovitelné zdroje, ale ani jeden z těchto zdrojů se v současném politicko-ekonomickém prostředí nejeví jako ideální.
Uhelná výroba je značně zatížena emisními povolenkami. Ještě začátkem letošního roku se zdálo, že se ekonomika uhelných zdrojů lepšit nebude a uhelné elektrárny budou spíš prodělávat. Rozdíl mezi cenou elektřiny, povolenky a náklady na uhlí se pak začal zvětšovat a výroba z uhlí se začíná opět vyplácet. Očekává se však, že po uklidnění konfliktu ceny energií klesnou, a pokud s nimi neklesne i cena povolenky, začne být výroba z uhlí pro výrobce opět drahá.
Země, které dokážou více energie vyrábět z vlastních obnovitelných zdrojů, také více odolávají cenovým šokům. Obnovitelné zdroje mají po vybudování velmi nízké provozní náklady a v zemích EU jich je dost, byť je jejich dostupnost do velké míry závislá na konkrétní geografické poloze. Vyrábějí téměř polovinu evropské elektřiny, ale má to háček.
Mezi podílem zelených zdrojů na výrobě a spotřebě elektřiny nelze udělat rovnítko. Přestože vyrobily 48,4 procenta z celkové produkce, dokázaly pokrýt pouze 20 procent spotřeby. Solární či větrné elektrárny navíc dokážou vyrábět jen tehdy, svědčí-li jim počasí. Jde tak o nejméně předvídatelný zdroj a drtivá většina fotovoltaiky, baterií i větrníků se navíc vyrábí v Číně.
Zelené zdroje v kombinaci s jádrem a dočasně i plynovými zdroji mají tvořit páteř nejen české energetiky, ale také ostatních států EU, které mají podle představ Bruselu dekarbonizovat svou energetiku, průmysl či dopravu. Spotřeba plynu i elektřiny v příštích dekádách poroste, ale otázkou je, kdo k tomu Evropě, která nedokáže vlastní poptávku ze svých zdrojů pokrýt, dopomůže.
Dodávky ze zemí mimo EU umožňují, že si firmy roztopí pece, aby mohly vyrábět a podnikat, že se lidé přemístí tramvají, trolejbusem nebo vlakem, nabijí si mobil, bez kterého už ani nemohou fungovat, uvaří si jídlo na elektrickém i plynovém sporáku nebo večery nemusí trávit potmě.
Evropská unie se zatím z energetické závislosti na ostatních státech a kontinentech vymanit nedokáže.
Zajímají vás akciové trhy, energetika nebo plány českých podnikatelů? Přihlaste se k odběru Cash Only a kompletní newsletter budete každý pátek dostávat do své schránky.
