Ruská socioložka: Režim se snaží kontrolovat nejen současnost, ale i paměť

Alexandr Okuněv nebyl žádný hlasitý odpůrce války. Nechodil na demonstrace, rozhovorům o politice se vyhýbal s příbuznými i v práci. 24. února 2025 v pět hodin ráno ale přišel před památník sovětských vojáků padlých ve druhé světové válce. Do sněhu nasprejoval „Ne válce“ a upálil se.

Úřady se jeho případ snažily zamést pod koberec, veřejnost se tak o protestu dozvěděla po více než roce. Jen krátce po zveřejnění tragického osudu si vzala život ruská disidentka Nina Litvinovová. V dopise na rozloučenou zmínila, že se zabila kvůli válce na Ukrajině a represím proti odpůrcům ruského režimu.

Litvinovová v Rusku dlouhé roky pomáhala politickým vězňům, to se ale kvůli represím začalo stávat nemožným. „Musím odejít. Život se stal nesnesitelným od chvíle, kdy Putin napadl Ukrajinu, zabíjí nevinné a u nás zavírá do vězení tisíce lidí, kteří tam trpí a hynou kvůli tomu, že jsou stejně jako já proti válce a proti vraždění. Nijak jim nemohu pomoci,“ napsala do dopisu před sebevraždou. „Snažila jsem se jim pomoci, ale mé síly jsou vyčerpány. Dnem a nocí se trápím svou bezmocností. Stydím se, ale vzdala jsem se. Prosím, odpusťte mi.“

Pocity bezmoci a frustrace jsou přitom v ruské protiválečné společnosti časté, jak popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy ruská socioložka Margarita Zavadskaja. „Uvnitř Ruska mezi liberálně smýšlejícími lidmi roste pocit hořkosti a zklamání. Často mají pocit, že je ‚jejich vlastní lidé‘ v zahraničí zradili. A naopak část exilu začala kritizovat celé Rusko v rovině kolektivní viny. To je pro lidi uvnitř velmi bolestivé, protože se cítí uvěznění a bez spojenců na Západě,“ vysvětluje.

V rozhovoru se dotýkáme také toho, proč k sebevraždám z politických důvodů v Rusku dochází, proč se je režim snaží zakrýt a jak se společnost proměnila za posledních pět let.

V posledních týdnech média informovala o tragických úmrtích Alexandra Okuněva a Niny Litvinovové. Vnímáte tyto události spíše jako jednotlivé tragédie, nebo nám říkají něco strukturálního o dnešní ruské společnosti?

Takové události jsou obvykle projevem extrémní psychické, emocionální nebo případně morální zátěže. Už dříve jsme viděli podobné případy, například sebeupálení ruské novinářky Iriny Slavinové. (Novinářka si vzala život na podzim roku 2020, před smrtí napsala, že za její konec může Rusko, pozn. red.)

Tragické sebevraždy obvykle ukazují, že určité skupiny lidí už nedokážou snášet existující tlak. V těchto případech jde často o lidi, kteří byli do značné míry izolováni a chybí jim jakékoliv místo nebo prostředí, kde by se cítili přijatí a kde by své emoce mohli sdílet.

V ruské společnosti lidem chybí bezpečné prostory, kde by se mohli uvolnit. Chybí běžné rozhovory na ulici nebo v kuchyni. Zkrátka neformální povídání, kde lidé mohou bezpečně vypustit napětí.

Česká historie velmi dobře zná situace, kdy se občanská společnost musela v obdobích nepříznivých politických podmínek stáhnout a fungovat v ústraní. V dnešním Rusku, zejména u těch, kteří nepodporují válku ani režim, je tento tlak velmi silný.

Pokud jsou lidé navíc izolovaní a nemají přístup k nějakým podpůrným systémům, jejich psychická situace se dále zhoršuje. V některých případech, zejména u mladých lidí, kteří spáchali sebevraždu na velmi symbolických místech, jde o extrémně silný výraz zoufalství.

Jak jste zmínila, oba případy jsou spojeny se silným pocitem bezmoci a izolace. Jak časté jsou tyto emoce mezi Rusy, kteří nesouhlasí s válkou, ale v zemi zůstali?

Jsou poměrně časté. A to jak mezi lidmi uvnitř země, tak mezi těmi, kteří odešli. Dělala jsem výzkum s kolegy o ruské nové válečné diaspoře, tedy o lidech, kteří odešli po únoru 2022. První emocionální reakcí byla často snaha bojovat nebo něco dělat. Takže lidé zakládali iniciativy, věnovali se aktivismu, dobrovolnictví, pomáhali ukrajinským uprchlíkům.

Zkrátka chtěli ukazovat, že existuje „jiné Rusko“. Že to není homogenní celek. Že existuje alternativa. Ale postupně, jak čas plyne, a nyní jsme už v pátém roce plnohodnotné invaze, tato emocionální energie přirozeně slábne.

S těmito lidmi není nic špatně. Je to běžná trajektorie exilových komunit. Viděli jsme to u Syřanů, Íránců a dalších.

Nejprve přichází vysoké nasazení, ale jakmile lidé začnou řešit přežití v nové společnosti a adaptaci, tato fáze postupně odeznívá. Zároveň o lidech uvnitř Ruska víme méně, protože je mnohem těžší s nimi mluvit. U těch, kteří jsou v Evropě nebo mimo Rusko, je výzkum snazší. Jsou otevřenější.

Ale i mezi výzkumníky, kteří mají ruský původ a dříve měli důvěryhodné kontakty, je dnes stále obtížnější tyto vazby udržet. Důvěra se pomalu rozpadá. A pokud je to špatné mezi migranty, uvnitř země je to podle mého odhadu desetkrát až stokrát horší.

Proč je dnes těžší s těmito lidmi mimo, ale i uvnitř Ruska komunikovat? Je to spíše o represích, nebo o frustraci?

Není to jen o represích. Samozřejmě lidé jsou více vystrašení. Režim navíc začal aktivně zavádět politiky, které komplikují kolektivní akci v zahraničí, například zákony o „zahraničních agentech“ nebo seznamy extremistických organizací.

Na těchto seznamech jsou desítky tisíc lidí. Tomuto jevu se říká transnacionální represe. Rusko není jediné, vůči své diaspoře to dělají i Čína nebo například Tádžikistán. Stejně tak další autoritářské státy, jako Kazachstán nebo Bělorusko. To je jedna vrstva.

Pro lidi, kteří zůstali uvnitř, jde zejména o nedostatek důvěry. Žijí v informační izolaci, nemohou cestovat a ztrácejí kontakt s tím, co se děje jinde. A vznikají uzavřené bubliny.

Další důležitý faktor je emocionální: uvnitř Ruska mezi liberálně smýšlejícími lidmi roste pocit hořkosti a zklamání. Často mají pocit, že je „jejich vlastní lidé“ v zahraničí zradili. A naopak část exilu začala kritizovat celé Rusko v rovině kolektivní viny.

To je pro lidi uvnitř velmi bolestivé, protože se cítí uvěznění a bez spojenců na Západě. Mysleli si, že se mohou spolehnout na Západ, a pak zjistili, že vlastně nemohou. Proto přichází pocit nespravedlnosti a hořkosti. Nejde to ale zobecnit, tohle nejsou jednotné postoje.

Celkově ale došlo k erozi důvěry vůči Západu i vůči části ruské diaspory. Někteří lidé uvnitř Ruska pak vnímají ty, kteří odešli, ne jako zrádce, protože odešli, ale jako ty, kteří „utekli do bezpečí“ a pak kritizují ostatní.

Je to tedy emočně velmi komplexní situace, není to jen strach, ale i pocit zrady a nespravedlnosti.

Jak moc se válka stala normalizovanou součástí každodenního života v Rusku a jak to ovlivňuje ty, kteří ji odmítají?

Například výzkum PS Lab ukazuje, že v některých regionech - třeba v Kurské oblasti - lidé válku začínají vnímat jako něco, co je mimo jejich kontrolu.

Vědci se tam dokonce integrovali do místních komunit a sledovali reakce po ukrajinských operacích v oblasti. Závěr byl, že převažuje pocit bezmoci. Lidé si říkají: „Nemohu to ovlivnit, je to jako počasí.“

A když něco vnímáte jako počasí, přestanete o tom mluvit, protože to nemá smysl komentovat. Stává se z toho pozadí života. Ale zároveň jde o mnohem dramatičtější situaci, protože tady jde o život a smrt. Přesto to lidé nevnímají.

Po smrti Alexandra Okuněva vynaložily úřady spoustu úsilí, aby případ zakryly. Ostatně na veřejnost se dostal až o rok později. Co tato situace říká o roli režimu v kontrole nejen protestu, ale i uchovávání a viditelnosti těchto událostí?

V případě Okuněva bylo vidět, jak rychle se režim snažil odstranit tuto událost z veřejného prostoru. Novináři ji objevili až téměř o rok později. To je extrémní případ „čištění prostoru“ a mazání stop.

Ukazuje to, že státní aparát se snaží kontrolovat nejen současnost, ale i paměť. Když se stane něco, co narušuje oficiální narativ, je snaha to vymazat.

Je to také obranný mechanismus mezi jednotlivými lidmi. Úředníci se bojí, že pokud se takové věci objeví, budou sami potrestáni. Takže nejde jen o „stát“, ale i o jednotlivé vrstvy aparátu, které se snaží chránit. Výsledkem je přepisování reality a historie.

Režim chápe, že takové případy jsou extrémně nebezpečné. Extrémně mobilizující. A oni nechtějí, aby společnost tyto činy viděla. Protože pokud se něco takového stane, znamená to, že situace není politicky pod kontrolou. Znamená to, že selhali. A strach z něčeho nekontrolovatelného je doslova zakořeněný v kostech celého režimu, složeného ze siloviků.

Existují v ruské historii nebo kultuře podobné případy, kdy lidé použili vlastní smrt jako formu protestu?

Ano. Už v gulazích se objevovaly sebevraždy jako forma protestu. Podobné jevy existovaly i v pozdním sovětském období mezi politickými vězni.

Například v zařízení Perm-36 byli političtí vězni, kteří se pokoušeli o sebevraždu nebo drželi hladovky. I dnes je v ruském vězeňském systému sebevražda nebo hladovka jedním z mála způsobů protestu.

Jde o extrémní formu zoufalství, když člověk už nemůže jinak vyjádřit odpor. Zmínit lze také případy regionálních aktivistů, například z Udmurtska, kteří nepožadovali separaci, ale kulturní nebo identitární autonomii. Ruský stát to ale často interpretuje jako separatismus. Tyto případy jsou výrazem identity a nemožnosti být sám sebou v daných podmínkách.

Jaký dlouhodobý dopad bude mít kombinace války, represí a izolace na ruskou společnost?

Můžeme se dívat na historické příklady - války, okupace, státní teror, genocidy. Zkušenosti z východní Evropy nebo třeba z Ukrajiny po holodomoru ukazují, že tyto procesy mají dlouhodobý dopad na mezilidskou důvěru.

Důvěra mezi lidmi se může rozpadnout na generace. Podobně to vidíme i u jiných historických traumat, například u otrokářství v subsaharské Africe. Tam také dlouhodobě přetrvává nižší míra důvěry v oblastech, kde probíhal obchod s otroky.

Stejně tak v oblastech bývalého Gulagu. A v Rusku dnes vidíme rozdělené rodiny, přerušené vztahy, politicky rozdělené sourozence, rodiče a děti, kteří spolu nemluví.

Je to téměř tichá občanská válka uvnitř společnosti. Obnova důvěry bude trvat celé generace.