Kriminálnice? I tak je důležité, aby se jim pomohlo, říká bývalá šéfka věznice

Česko se dostalo na druhou nejhorší příčku v Evropské unii v podílu žen ve věznicích. V loňském roce byl podíl žen 8,6 procenta, hůře na tom bylo pouze Maďarsko s 8,8 procenty. Oproti tomu sousední Slovensko vykázalo podíl 7,3 procenta. K březnu letošního roku bylo v tuzemských věznicích 1609 odsouzených žen.

„Máme obrovské věznice, stejně jako třeba Maďarsko a Polsko. Osm set nebo tisíc lidí na věznici. I když máte skvělé odborníky, tak to prostředí o tisíci lidech vás pohltí. Můžete chodit na terapie, ale zbytek času trávíte mezi stovkou recidivistů. Osobní změna přichází strašně složitě,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy jeden z problémů, proč je po propuštění složitý návrat do normálního života, šéfka Probační a mediační služby Gabriela Slováková.

Dodává, že v Česku chybí chráněné prostředí, ve kterém se člověk po návratu z vězení může pokusit začít fungovat. „Může jít třeba do dělnického provozu a bydlí na ubytovně, kde všichni užívají drogy a pijí alkohol, a my po něm chceme, aby byl slušný občan,“ říká Slováková.

Sama dříve působila jako ředitelka ženské věznice ve Světlé nad Sázavou. Nyní už přes rok vede Probační a mediační službu, která podporuje oběti trestných činů, pracuje s pachateli a pomáhá propuštěným z vězení se začleněním do společnosti.

Kolem vězeňství panuje spousta mýtů a předsudků. Před pár dny jste vydala knihu s názvem Kriminálnice. Liší se tedy muž-kriminálník od ženy-kriminálnice?

Výzkumy ukazují, že ženy mají jiné důvody, podněty, říkáme tomu kriminogenní faktory, k páchání kriminální činnosti. Často je to toxický partner, násilí v rodině, nedostatečné sebevědomí nebo závislost. Není to touha po moci nebo po penězích.

Určitě je rozdíl v osobnostním nastavení a v komunikaci s personálem. Ženy často řeší problémy s dětmi a rodinou a u mužů jsou to peníze a dluhy. Samozřejmě ale každý člověk je jiný a jinak to prožívá.

Takže obecněji platí, že ženy jsou do zločinu častěji vtaženy?

Neplatí to vždycky. Jsou ženy podnikatelky a umí dělat ekonomickou trestnou činnost stejně jako muži. Podobně jsou i třeba fatální trestné činy, které v rámci domácího násilí vyústí v neštěstí.

Ale v běžném životě žena většinou nepáchá trestnou činnost, aby měla strašně moc peněz a byla v partě úspěšná. Spíše, aby měla na obživu. Často jsou to uživatelky návykových látek, které by potřebovaly léčbu, a bohužel peníze na drogu si shání kriminální činností.

A co vidím jako nosnou linku, tak velmi často muži i ženy pocházejí ze závadového prostředí. Rodiče se jim nevěnují, užívají drogy, jsou to násilníci nebo alkoholici. Toto nezdravé podhoubí má dopad na člověka a jak se vyvíjí.

Konec ve vězení je často selháním mnoha kroků, které se mohly udělat předtím. A navíc dostanete nálepku kriminálník. Proto jsem chtěla knihu nazvat trochu provokativně Kriminálnice. Ale kdo si ji přečte, věřím, že pochopí, jak důležité je, aby se těmto lidem pomohlo.

Když jste zmínila, že název má být provokativní, dá se alespoň říct, že s ženami kriminálnicemi se pracuje lépe než s muži? Dají se kriminálnice lépe napravit?

Žen ve vězení je podstatně méně než mužů. Je jich asi osm procent, takže páchají méně trestnou činnost a recidiva je o něco nižší. Mohlo by se zdát, že se s nimi dá lépe pracovat. Ale s každým se dá pracovat. S úplně každým se dá udělat pokrok v rámci jeho možností. Neřekla bych, že se s někým dá pracovat lépe nebo hůře. Probační a mediační služba má v péči i děti a mladistvé. Je to skupina, se kterou se musí nejvíce pracovat, aby se jejich stará selhání necyklila až do vězení.

Máte pravdu, že podíl žen ve vězeňské populaci je 8,6 procenta. Ale zároveň podle posledních dat za rok 2025 má Česko v tomto hledu druhý nejhorší podíl v Evropské unii. Jsme hned za Maďarskem s 8,8 procenty. Děláme něco špatně?

Zkusím odpovědět jako odborník na trestní politiku s mezinárodním přesahem, protože vězeňství jsem už opustila. Když to vidím globálněji, tak máme obrovské věznice, stejně jako třeba Maďarsko a Polsko. Osm set nebo tisíc lidí na věznici. I když máte skvělé odborníky, tak to prostředí o tisíci lidech vás pohltí. Můžete chodit na terapie, ale zbytek času trávíte mezi stovkou recidivistů. Osobní změna přichází strašně složitě. Může to znít neakceptovatelně, ale tam, kde jsou věznice menší a komunitnější a více se jim věnují, také přicházejí výsledky.

Člověk v Česku nedostane druhou šanci?

Člověk má tendenci selhávat. Nemusíme mluvit jen o vězních. Jsou třeba nemocní lidé, kteří neustále porušují léčbu a vždycky přijdou k lékaři a ten jim pomůže. Ale tady je člověk nemocný ze sociálního a často i zdravotního hlediska a má málo příležitostí, jak se ukotvit. Může jít třeba do dělnického provozu a bydlí na ubytovně, kde všichni užívají drogy a pijí alkohol, a my po něm chceme, aby byl slušný občan.

Člověk může být připravený, oddlužený, abstinovat a mít milion terapií, ale pokud nebude v chráněném prostředí, nemá kam jít a kde pracovat, tak máme zaděláno na problém. Probační a mediační služba bez dobrého napojení na sociální služby výsledky nepřinese.

Probační a mediační služba nemusí být pro veřejnost úplně známou institucí. Máte na starosti dohlížet na lidi, kteří vycházejí z vězení?

To je zrovna marginální část naší práce. Většina naší práce jsou jiné tresty, než je podmíněné propuštění z vězení. Může jít o teď populární domácí vězení s elektronickými náramky. Člověk může běžně chodit do práce, starat se o děti a pak od večerních do ranních hodin musí zůstávat doma. To má výchovný efekt a zabraňuje mu to v rizikových hodinách, kdy selhává, být mimo domov.

V čem jsme unikátní, je přípravné řízení před soudem. Ještě než jste z něčeho odsouzeni, tak může nastoupit probační úředník a vyjednávat s vámi, abyste dal třeba peníze na pomoc obětem, nebo vám navrhne plán, co by bylo nejefektivnější ve vaší situaci udělat.

Nejvyšší formou naší práce jsou mediace mezi obětí a pachatelem. Často to je třeba u méně závažných skutků, jako jsou dopravní nehody, ale máme i mediace mezi pozůstalými a pachatelem násilné trestné činnosti. Cílem práce Probační a mediační služby je restorativní přístup. Tak, aby oběť i všichni dotčení trestným činem, ať je to rodina oběti, nebo rodina odsouzeného, aby se všichni cítili vyslyšeni a pochopeni a měli jasno v tom, co se bude dít. To vězení nezajistí.

Jde popsat, co tedy dobrý probační úředník dělá a jak pomáhá klientům?

Lidé se zkušeností s výkonem trestu říkají, že probační úředník je drží nad vodou, protože jim důvěřoval a mluvil o pozitivních stránkách a nepřipomínal pořád, co zkazili. „Vždycky jsem mohl zavolat, když jsem měl průšvih.“ Takové jednoduché věci, protože často jsou to lidi, kteří nikoho nemají.

Až časem mi došel extrémní vliv probace u žen ze Světlé nad Sázavou, se kterými jsem v kontaktu. Až když se učily žít na svobodě a měly svůj dohled a podporu, mentora, jakkoliv to řekneme, který je držel nad vodou.

To se ale strašně složitě nastavuje, ne? Protože popisujete srdcaře, který věří v lidi…

Popsal jste typického probačního úředníka: srdcař, který věří lidem a dává jim šanci, protože ví, že je lepší člověka táhnout vzhůru než ke dnu. Ale s vědomím, že je tady oběť, kterou chceme chránit. A nejlépe ji ochráním tak, že člověka ze dna vytáhneme.

Hodně se teď mluví o dětských pachatelích. Jsou tam špatné vztahy a vzorce v rodinách. Spíše než jak je zavřít do vězení, bych přemýšlela nad tím, jak je co nejvíce opečovat, aby se v nich probudily zdravé návyky. Protože kdy jindy než v 10 nebo 12 letech. Pak už to jde jenom z kopce.

Jak s dětmi pracovat? Hodně se teď věnuje pozornost tomu, že dětská kriminalita roste, roste i počet dětských vrahů…

On moc nenarůstá. Liší se v jednotkách. Liší se ale styl trestné činnosti. Hodně v popředí je kyberšikana. Děti nejsou edukovány v dopadech. Nedochází jim, že to může být trestný čin, že tím můžou někomu zkazit život. Myslím, že takto děti vůbec nepřemýšlejí. A je proto zapotřebí je hodně vzdělávat. Rodiče jsou často strůjci toho, že je dítě ponecháno osudu, může na sociálních sítích kamkoliv a cokoliv.

A co se týče závažných trestných činů, tak fascinace zločinem byla vždycky. Ale teď je to dostupnější, jsou o tom různé podcasty, dnes se děti dívají na vraždy, popravy… Může to vyvolávat v rizikových lidech adoraci zločinců.

Řešením je věnovat se dětem?

Věřím, že řešením není mít dětskou věznici. Za mě je to o tom člověka chytit okamžitě, když začne projevovat rizikové chování, a ze všech stran ho opečovat a identifikovat.

Myslím si, že v dětech je naše budoucnost. Musíme se o ně starat a pomáhat jim, a když v tomhle věku začínají zlobit, tak musíme o to víc o ně pečovat a snažit se jim prezentovat pozitivní vzory. A ne je odsoudit v takto mladém věku.

Pokud ale někdo provede něco fatálního, tak je to hrozné a nenapravitelné a často jsou tam signály, které je potřeba podchytit.