Střízlík převýšil soupeře o hlavu. Boj generačních hvězd cyklistiky graduje

Část první kruté šestitýdenní mise je hotová - a právě teď se začínají rozbíhat hodiny k té druhé. Nutno dodat, že poněkud obtížnější, protože překážek v ní bude ještě více.

Jonas Vingegaard vyhrál italské Giro d'Italia, první ze tří nejvýznamnějších třítýdenních etapových závodů roku. A to i přesto, že měl ručku malinko přitaženou. Očekávalo se totiž, že když na startu nestojí jeho největší soupeř ze Slovinska, bude moct za růžovým dresem - s veškerým respektem k soupeřům v pelotonu - šlapat na 90, maximálně snad na 95 procent. To aby ušetřil dost právě na červenec.

Tam se ve 113. ročníku „velké smyčky“ hodlá pokusit o svůj třetí triumf z Tour de France. Na ten poslední z roku 2023 už sedá prach, od té doby sedí na trůnu absolutistického panovníka Francie jistý Tadej Pogačar.

Italská opera, kterou Vingegaard ve stínu římského Kolosea zakončil v růžovém dresu, mu ale dává dostatek sebevědomí i do druhého poločasu závodu o dvojité vítězství Giro+Tour.

V Itálii Vingegaard vyhrál pět horských etap, čímž demonstroval svoji skvostnou formu i odhodlání. Do cíle přivezl luxusní náskok bezmála pěti a půl minuty a už od startu růžového závodu sebevědomě opakoval: „Druhá Grand Tour sezony je u mě z fyzického pohledu vždy ta lepší.“

Giro tedy pro Vingegaarda nebylo jen závodem, ale také laboratoří. Tým Visma-Lease a Bike od začátku tvrdil, že nejde „jen“ o útok na růžový dres, nýbrž o součást přípravy na Tour de France. V minulosti Dán skutečně opakovaně ukázal, že jeho organismus zvládá druhou Grand Tour sezony lépe než první. Tentokrát chce jeho tým tuto vlastnost využít obráceně – vytěžit z Gira další adaptační impuls a dorazit do Francie ještě silnější.

V červenci ve Francii se devětadvacetiletý Dán může stát devátým cyklistou v dějinách, který by v jedné sezoně oblékal maglia rosa i maillot jaune, růžové a žluté dresy pro šampiona nejslavnějších akcí.

Což naposledy dokázal… Ano, Pogačar. Před dvěma lety si odvážel z Gira šest etapových výher a skoro desetiminutový náskok v konečném pořadí. Stejné vítězné konto uzavřel dva měsíce nato, byť „jen“ s šestiminutovou výhodou před Vingegaardem.

Letos to ale s Vingegaardem bude mít náročnější. Květnové Giro se pro největšího favorita proměnilo v představení totální dominance. Dán možná měří jen 175 centimetrů, ale v závodě převyšoval všechny o hlavu. Nebýt toho, že gentlemansky „povolil“ svému věrnému americkému pomocníkovi Kussovi vyjet si vlastní dílčí sukces, měl by vítězných etap šest. Tak jako Pogačar, se kterým je chtě nechtě neustále poměřován.

Vingegaard sice nakonec Pogačarovy parametry z před dvou let nedorovnal, ale přeci jen dokázal něco, co Slovinec ještě ne. Vyhrál všechny tři Grand Tours.

Pogačar má sice čtyři prvenství ve Francii a jedno z Itálie, ale španělskou Vueltu mu stále zbývá si odškrtnout. Tam svoji grandtourovou kariéru před sedmi lety načínal, ale coby dvacetiletý bažant bral „až“ třetí místo.

A tak cyklistické kroniky evidují dosud jen osmičku šampionů, kterým se hattrick podařilo zkompletovat. Vingegaard se tak nachází ve velmi exkluzivní společnosti Anquetila, Merckxe, Frooma. Zajímavé přitom je, že většina členů tohoto elitního klubu byla výrazně univerzálnějšími závodníky své éry. Merckx, Hinault či Anquetil sbírali vítězství napříč kalendářem, Vingegaard naproti tomu představuje moderního specialistu na třítýdenní závody, jehož sezona je podřízena několika málo vrcholům.

Tour de France 2023 vyhrál sice nad Pogačarem přesvědčivěji (7:29 min) než toto Giro, ale tehdy musel být v top formě a v absolutní ostražitosti. Kdežto nyní na Giru – pomineme-li náznak nemoci, která ovlivnila jeho výkon v časovce přesně vprostřed závodu – se nikdy nedostal pod vážnější tlak.

Byť ani Dán nemládne, zdá se, že jeho vrchařská forma je lepší než kdy dřív. On sám tvrdil, že mu trvalo vážně dlouho se zcela zotavit z drsného pádu v závodě Kolem Baskicka. Zvlášť když loni přidal při závodě Paříž–Nice otřes mozku a letos zjara měl další karambol, když ho pronásledoval fanoušek na kole. „Baskicko mě zabrzdilo mnohem víc, než jsem si původně myslel,“ připomněl zlomenou klíční kost, několik žeber, pohmožděné plíce a dlouhé týdny bez normálního tréninku.

Tehdy se zdálo jako úspěch, že vůbec nastoupil na Tour de France - a ještě neuvěřitelnější pak bylo jeho 2. místo. „Trvalo mi v podstatě dva roky, než jsem se dostal zpátky na stejnou úroveň.“

A zdá se, že se mu to podařilo právě včas. S každým horským vítězstvím na Giru se zdál být silnější.

Opravdová prověrka ale nastane teprve tehdy, až Vingegaard narazí na Pogačara. Slovinec v této sezoně takřka nezávodil a pokud ano, tak vyhrál. Namísto toho piloval detaily formy v sérii vysokohorských kempů, bez nichž se dnes cyklistika neobejde, a z Barcelony vyrazí v sobotu 4. července za pátým žlutým dresem, což by ho posunulo mezi legendy.

Aby se konto jejich vzájemných střetů alespoň snížilo na skóre 3:4, musí Dán svoji fazónu posunout o trochu výš. Jeho tým Visma ale avizuje, že to v moci jejich lídra je.

Oslavné prosecco zkropilo Řím, ale než poteče šampaňské Paříží, čeká Vingegaarda další schůzka s osudem. První úkol splnil, mezi cílem Gira a startem Tour v Barceloně je prostor pěti týdnů. Nejprve odpočinku, pak nové práce.

„Myslím, že jsme na dobré cestě směrem k Tour. Mám pocit, že jsem se během Gira ještě posunul a udělal další krok vpřed. To byl ostatně plán – během Gira se zlepšit a po něm se pokusit udělat další krok. Pokaždé, když jsem jel Tour a následně Vueltu, byl můj celkový výkon vyšší. O něco vyšší byla i moje tělesná hmotnost, ale tomu se tentokrát mohu vyhnout,“ řekl Vingegaard.

Jen sedm jezdců ten dvojboj zvládlo, Giro i Tour měly v jednom roce stejného krále celkem dvanáctkrát. Všechno bez výjimky absolutní giganti cyklistiky: Fausto Coppi (1949 + 1952), Jacques Anquetil (1964), Eddy Merckx (1970, 1972 + 1974), Bernard Hinault (1982 + 1985), Stephen Roche (1987), Miguel Indurain (1992 + 1993), v roce 1998 právě Marco Pantani.

A pak dlouhé ticho. Ani Froome, ani Contador. Teprve dva roky nazpět přijel Pogačar.

Toto jméno už ale Vingegaarda ze sna nebudí. Čerstvý triumf z Itálie a jeho okolnosti mu dodaly tolik potřebné sebevědomí. „Možná jsem dokonce lepší než kdy dřív. Samozřejmě se ale vyvinula i samotná cyklistika,“ uvědomil si Vingegaard.

Poslední dva roky se vracel k jediné otázce: zda se ještě někdy dostane na úroveň, kterou měl před pádem v Baskicku. Giro mu nabídlo odpověď. Teď zbývá zjistit, zda tato úroveň bude stačit i na muže, který mezitím posunul hranice současné cyklistiky. Na letošní Tour de France se tak bude psát další kapitola největší rivality této generace.