Přijímačky nejsou jen technikálie. Nenechme děti padat ze skály

Debata o přijímacích zkouškách na střední školy se u nás často zužuje na otázky, zda a jak testovat, kolik přihlášek povolit a jak zvládnout nápor na elektronický systém. Nedávná veřejná přednáška Christophera Neilsona z Yaleovy univerzity v IDEA při CERGE-EI ale připomněla důležitější a přehlížené fenomény.

Například to, že způsob rozdělování uchazečů mezi školy není pouhým technickým detailem řešeným podrobným zákonem a ještě rozsáhlejší vyhláškou dirigující průběh přijímacího řízení. Mechanismus párování uchazečů a škol je totiž nástrojem veřejné politiky s velkými dopady na (ne)rovnosti šancí mladých lidí, na jejich sociální a ekonomickou mobilitu i dopady na důvěru voličů ve funkčnost demokratického státu.

Základní teze zmíněné přednášky byla celkem jednoduchá: centralizovaná digitalizace přijímaček, taková, co nedávno proběhla i u nás, přináší velké výhody, ale zároveň vytváří nová rizika nerovností.

Výhody jsou zřejmé: elektronické systémy, potažmo digitalizace, šetří čas rodinám i školám, snižuje nároky na administrativu, usnadňuje koordinaci a omezuje prostor pro nekalé zákulisní rozhodování. Ještě na jaře roku 2023 museli rodiče běhat z jedné fronty před školou ke druhé a za své ratolesti často podávali přihlášky dost „naslepo“. Dnes přijímačky probíhají mnohem efektivněji a transparentněji.

Digitalizace ale přináší také méně viditelné problémy. Když je systém moc složitý, profitují z něj informované rodiny. Peripetie rodičovského výběru a řazení škol se i proto snažíme polopaticky vysvětlit v osvětovém videu. Ve skutečnosti však nejde jen o informovanost. Výhodu získávají rodiny, které mají čas, vzdělání, digitální dovednosti a sociální kontakty. Dokážou si zjistit reputaci škol, lépe odhadnout šance na přijetí a snáze pochopit komplikovaná pravidla systému. Takové rodiny jsou pak schopny strategicky sestavit pořadí přihlášek.

Naopak děti z méně informovaného prostředí prohrávají namnoze nejen proto, že jsou méně zdatné, ale i proto, že jejich rodiče třeba jen dostatečně nepochopili mechanismus přihlášek, neměli a nezískali si dost informací, nebo nezvážili všechny alternativy. Jednu z prvních přesvědčivých empirických evidencí z rodičovského terénu poskytl nedávno zveřejněný výzkum agentury PAQ Research.

Praxe různých zemí ukazuje, že i zdánlivě drobné rozdíly mohou zásadně změnit výsledky. V některých systémech mohou uchazeči uvést jen několik škol jako u nás, jinde je počet neomezený. Někde záleží na pořadí přihlášek jako u nás, jinde ne. Některé systémy motivují rodiče k taktizování a „bezpečným volbám“ jako u nás, jiné jsou navrženy tak, aby rodiny mohly jednoduše napsat školy podle skutečných preferencí. Český model, kdy se uchazeči mohou hlásit na velmi omezený počet škol, na tři, aniž ještě znají výsledky v nevyzpytatelných testech, každopádně představuje ve světě docela anomálii.

Zahraniční zkušenosti jsou velmi důležité, byť o ně u nás zájem dosud jevil málokdo. Ukazují, že zdaleka nestačí fungující portál přihlášek, jako je v Česku Dipsy.cz. Záleží totiž na mnohých dalších detailech. Pokud pravidla vytvářejí výhody pouze pro rodiče a děti, kteří umějí strategicky kalkulovat, digitalizovaný systém neposiluje rovnost šancí, ale naopak reprodukuje nespravedlivé informační nerovnosti.

A ještě je zde další důležitá věc: stát často z dat, která mnohdy až horečně sbírá, dobře ví nebo přinejmenším může vědět, že některý uchazeč a jeho rodiče zřejmě při podávání přihlášky dělají chybu, ale nijak nepomůže. Pokud se například student hlásí na jeho nadějím neúměrně výběrové školy, systém to v datech vidí. Přesto dnes takového uchazeče nechá „spadnout ze skály“ a řeší jen administrativní a právní náležitosti.

Přitom by stačilo pouhé upozornění: „Podívejte se i na ty a ty další školy X, Y podobného typu ve vaší dostupné vzdálenosti a zvažte širší seznam možností.“ Nešlo by o rozhodování za rodiče, ale o pomoc v orientaci a informovanosti těm, kterým to pomůže.

Právě tady se nově nabízí využití možností umělé inteligence. AI by na portálu přihlášek mohla fungovat jako chytrý asistent, který rodinám pravidla celého procesu přijímaček polopaticky vysvětlí a formou dobrovolného kvízu ověří, že jim rodiče rozumí, upozorní je na rizika, doporučí vhodné alternativy škol a pomůže předvyplnit přihlášku bez chyb. To může být zásadní pro rodiny, které buď nemají moc zkušeností se vzdělávacím systémem nebo kolem sebe lidi schopné poradit. Nebo prostě „jen“ věci nevěnují dostatečnou pozornost. Odbýt vše tím, že děti mohou za své rodiče, je laciné, nemorální, a navíc škodí všem.

Stát rozděluje přístup ke vzdělání a rozděluje tak vzácný veřejný statek. Hodně vzácný statek. Proto by měla být veřejné dobře známa a chápána pravidla včetně samotného algoritmu, podle něhož se uchazeči přiřazují ke školám. Bez možnosti nezávislé kontroly nelze důvěryhodně ověřit, zda systém skutečně funguje tak, jak se to deklaruje.

Česká debata by se proto neměla ptát pouze na to, zda lze přijímačky „zjednodušit“ a zpohodlnit. Měla by se ptát, jakým dětem současná či budoucí složitost pomáhá a které poškozuje. Dobrý systém určitě nemá rodiče a jejich děti trestat za neznalost triků a strategií, z omezené finanční a jiné možnosti získávat informace nebo odměňovat za schopnost obejít pravidla. Má všem dětem poskytovat co největší šance dostat se na školu, která odpovídá jejich schopnostem, zájmům a potřebám.

Vy výše popsaném ohledu volá po řadě zlepšení už současný předreformní model přijímaček.

Obáváme se ale, že naše návrhy založené na dobré zahraniční praxi budou pro velmi konzervativní české poměry příliš pokrokové a pro úzce uvažující právnickou komunitu příliš revoluční.