Recenze: Spider-Man v klobouku a se sklenkou whisky funguje nečekaně skvěle

Co kdyby Spider-Man v civilním životě nebyl usměvavý školák ze sousedství Peter Parker, ale životem obouchaný chlápek v klobouku, co za časů hospodářské krize a prohibice pije lacinou whisky? Tvůrci nového osmidílného seriálu Spider-Noir, který lze vidět ve videotéce Amazon Prime Video, nejenže divákům přinášejí tuto takzvaně pulpovou, krimi verzi oblíbeného newyorského superhrdiny. Navíc měli ten odvážný nápad dát mu tvář Nicolase Cage. A udělali dobře.

Tento soukromý detektiv, co před lety pověsil superhrdinský oblek na hřebík, má předobraz v komiksech a noirový Spider-Man se mihl také v některých animovaných snímcích od studia Marvel. Ale novinka se po všech stránkách vrací do 30. let minulého století a vzdává hold tehdejším krimi drsné školy.

Více než Spider-Mana tak hrdina prohánějící se na pavoučích lanech mezi mrakodrapy pod přezdívkou Spider připomíná jiného komiksového hrdinu - Spirita. Toho stvořil slavný, dnes již nežijící kreslíř Will Eisner a později mu dal noirovou filmovou podobu Frank Miller, autor Sin City.

Spider-Noir je též černobílý, byť si diváci mohou vybrat mezi černobílou a barevnou verzí. Ale rozhodně protagonistovi více sluší dobové barvy, v nichž pořádně vynikne hra se světlem a stíny.

Tím ovšem podobnost s dobovými filmy nekončí. Hrdina Ben Reilly má skromnou kancelář, sekretářku, co už dlouho čeká na výplatu, a také schopnost proměnit takřka každou větu v břitkou průpovídku.

Reilly se už pět let trápí smrtí ženy a bere marné zakázky za pár dolarů. Záhy se však objeví případ jiného kalibru. Muž, jehož Reilly označí za syfilitického mrože, přijde s fotkou krásné femme fatale, tvrdí, že je to jeho manželka a že ji chce načapat in flagranti.

Tajemná žena se skutečně večer s kýmsi sejde, ale jde o něco úplně jiného než o milostnou aféru. A odtud dál se už jen vše komplikuje. Do hry se vkládá starosta města i odpudivý mafián Silvermane, kterému metropole skutečně patří. S gustem ho hraje Brendan Gleeson.

Klíčová otázka ovšem nezní, jak hraje Brendan Gleeson. Podezřele znělo především obsazení Nicolase Cage. Opravdu jde o první volbu, když se bavíme o hrdinovi létajícím mezi mrakodrapy? A opravdu je to ten nejvhodnější představitel mlčenlivého samotáře typu detektiva Phila Marlowa, který má stylově sedět za barem, popíjet whisky a cedit mezi zuby úderné hlášky?

Na to, že ho ztvárnil právě dvaašedesátiletý Cage, je třeba si chvilku zvykat. Cage už ale hrdinu namluvil v animovaných Spider-Manech, navíc disponuje ne snad šarmem Marlowova někdejšího představitele Humphreyho Bogarta, ale přinejmenším onou bogartovsky pomuchlanou tváří z dob starého Hollywoodu.

Ve výbavě má dobře napsané repliky a poměrně rychle vpluje do role tohoto hrdiny ve výslužbě, který se pozvolna vrací k poznání, že ve zkorumpovaném velkoměstě bude zase třeba nasadit do hry své schopnosti a nespoléhat jen na onen pavoučí instinkt, který mu pomáhá při vyšetřování. Obzvlášť když nečelí jen gangsterovi Silvermaneovi a jeho pohůnkům, ale také dalším jedincům vybaveným nadpřirozenými silami.

Spider-Noir výborně balancuje těžkou osudovou noirovou atmosféru se superhrdinskou akcí, humorem i nadhledem. V seriálu nejde o souboj superhrdinů se superpadouchy, tak jako v noirové krimi jsou tu všechny postavy komplikované, hrají dvojí hry a propadají se do situací, z nichž zdánlivě nejde vybruslit. Superschopnosti jsou tu spojované jak s válečnými traumaty, tak s jedinci z dělnické třídy - tvůrci citlivě zapojují do děje sociální témata.

Výsledkem je příjemný pastiš, který se nepokouší přidat nic do komplikované superhrdinské skládanky světa Marvelu, stojí samostatně a zábavný je právě díky tomu, že známé noirové vzorce stylově občerstvuje komiksovými vlivy.

Cage se v průběhu vyšetřování převléká do různých jiných rolí, takže má dost prostoru pro svůj typický maničtější herecký rejstřík. Jde mu to „přirozeně“, pokud lze takové slovo u tohoto mistra manýry vůbec použít. Rozhodně přirozeněji než navléknout po letech zase kostým Spidera, což je pozvolná a bolavá procedura.

Spider-Noir místy až příliš spoléhá na styl, na imitaci dobové estetiky. Komplikovaná zápletka variuje známé motivy, neoslní, ale zároveň ani nenudí. K dispozici jsou tu dostatečně zapamatovatelné postavy, vedle všech zmíněných třeba také černošský reportér, který touží vrátit se k psaní velkých článků v době, kdy stále naráží na překážky typu cedulí s nápisem Jen pro bílé. A tvůrci Steve Lightfoot a Oren Uziel celý seriál navíc „na styl“ utáhnou.

Marvelovské postavy Sandman či Tombstone nejsou padouši, jen naštvaní a trochu ztracení chudí lidé, co například v jedné scéně brání své sousedství před krutou policejní razií, později připomínají ona smutná křehká frankensteinovská monstra z klasických snímků studia Universal. Je tu zkrátka dost nápadů na to, aby šlo snadno přehlédnout, že nejde o zcela důsledné retro, že si autoři na „starý film“ jen hrají a v mnoha ohledech publiku nabízejí poměrně svižnou, moderní podívanou.

Vlastně je to nakonec spíš klad. Tahle fúze starého s novým sebevědomě zahazuje průpovídky o „velké síle, s níž přichází velká zodpovědnost“ a uvrhá protagonistu do úplně jiných her. Her koček s myšmi, u nichž neustále není jasné, kdo je kočka, kdo myš a kdy se tyto hierarchie mění. A jako bonus je tu Nicolas Cage v jedné ze svých nejradostnějších a nejpestřejších hereckých kreací.

Známý anglický idiom zní: „Think outside the box.“ Tedy přemýšlejte kreativně, mimo škatulky. Cage se ve Spider-Noir nečekaně osvěžujícím způsobem dostává „outside the cage“.