Článek
Faráři Jan Bula a Václav Drbola jsou prvními uznanými mučedníky v historii samostatného Česka. Jejich blahořečení bude předsedat kardinál Michael Czerny.
„Díky své věrnosti dokázali sloužit církvi, starat se o lidi, hlásat evangelium a zanechat nám velmi inspirující poselství, které je relevantní i v naší době,“ říká papežský legát a kanadský jezuita narozený v Brně v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Oba kněží byli Státní bezpečností zahrnuti do takzvaného babického případu, který se stal součástí vykonstruovaných procesů sloužících komunistickému tažení proti církvi a sedlákům. Skončili na popravišti.
Na brněnském Výstavišti katolická církev během jedné z největších duchovních událostí v novodobé historii Česka jejich blahořečení dokončí.
Michael Czerny v rozhovoru mluví nejen o samotném procesu beatifikace, ale také o svém vztahu k Česku i o válkou zmítané Ukrajině, kam se opakovaně vydal.
Přijel jste do Brna kvůli výjimečné události blahořečení. Proč je pro vás důležitá?
Každá beatifikace a každá kanonizace jsou důležité, protože to jsou konkrétní, reálné způsoby, jak nám církev ukazuje: „Takhle můžete žít svou víru.“ To nám ukazují mučedníci, svatí, blahoslavení.
Blahoslavený Jan a blahoslavený Václav žili svou víru v extrémně těžkých okolnostech. A díky své věrnosti dokázali sloužit církvi, starat se o lidi, hlásat evangelium a zanechat nám velmi inspirující poselství, které je relevantní i v naší době, kdy musíme odpovědět na otázku: „Tak jak žijete svou víru uprostřed obtíží, které nás obklopují?“
Komunisté kněží Jana Bulu (vlevo) a Václava Drbolu obvinili z napojení na aktéry takzvaných babických vražd.
Mluví se také o dalších jménech, například o Josefu Toufarovi, který byl také zavražděn komunistickým režimem ve vykonstruovaném procesu. Jak pravděpodobné podle vás je, že se beatifikace dočkají i další kněží?
Můžete předpokládat, že se to stane. Ale nemůžeme to konkrétně komentovat, protože postulátorka (vedoucí římské fáze procesu blahořečení, pozn. red.) velmi dobře vysvětlila poměrně náročná kritéria takového procesu.
Pro to, aby byl někdo prohlášen za blahoslaveného, nestačí, aby byl „jen“ dobrý člověk. Nestačí, aby zemřel násilnou smrtí. Musí dojít ke kombinaci mnoha faktorů. Je to svým způsobem právní procedura, v níž se velmi přísně zkoumají jednotlivé důkazy týkající se dotyčného. Tento proces probíhá u každého kandidáta. Někteří se stanou blahoslavenými a svatými, jiní ne. Tedy se nemůžu vyjádřit.
„Když utečete, nikdy nejste úplně doma“
Zmínil jste, že v Brně jste zpátky doma. Cítíte se být Čechem?
Je hezké být zpátky. Ale není to tak jednoduché. Když utečete, ztratíte svou vlast a kdekoliv jinde se snažíte integrovat, nikdy tam nejste úplně doma stejným způsobem. Takže ano, je to „návrat domů“. Jsem velmi rád, že tu jsem. Ale samozřejmě moje čeština je slabá a nestrávil jsem tu mnoho času, takže je to spíš sentimentální prožitek.
Věnujete se tématům, jako je migrace, klimatická krize nebo sociální systém. Dnes se ale stávají i nástrojem politického boje. Jak tyto debaty vnímáte?
Tyto otázky, na které se ptáte, jsou z našeho pohledu otázky toho, jak žít víru ve společnosti. To je pro nás ta skutečná otázka.
Jak žijí křesťané svou víru ve společnosti? Jak reagují na naléhavé otázky a na utrpení svých bratří a sester? A to je velké téma nové encykliky Magnifica Humanitas (první encyklika papeže Lva XIV. „o ochraně lidské osoby v době umělé inteligence“, pozn. red.), která říká: „Pokud chceme chránit a posilovat naši lidskost, která je naším největším darem od Boha, musíme čelit sociálním výzvám.“ To je naše povolání jako křesťanů, a vlastně i výzva pro nás jako občany.
Tedy se to týká i té politiky.
Je to součást života. Bez toho se neobejdeme. Pak je tu stranická politika, politická hnutí, strany a proudy, které prosazují určitý pohled. A to je v pořádku. To je jejich věc. Ale to není to, co dělá církev, a není to ani to, co pro nás znamená slovo „politické“.
Vím, že je pro lidi těžké pochopit ten rozdíl, ale je pro nás velmi důležitý. Nechceme se nechat odradit od toho, abychom čelili otázkám, které Svatý otec nastolil v encyklice. Pokud chcete, můžete je nazvat politickými, protože se týkají našeho společného života. To je to, co znamená „polis“ - politické z hlediska církve.
Záleží také na tom, kde se právě jste, když se ptáte. Čím vzdálenější jste od místa, o kterém je řeč, tím víc toho zahrnujete do vaší otázky, tím abstraktnější váš přístup je. Jsou věci, které se v různých situacích a na různých místech zlepšují a jiné zhoršují, a to je to, čím se církev musí skutečně zabývat.
Cesty na Ukrajinu
Můžu být konkrétnější. Navštívil jste několikrát Ukrajinu. Proč je pro vás osobně důležité být na tom místě?
Byl jsem poslán reprezentovat papeže Františka. Bylo to v úplně prvních dnech války. Papež František chtěl co nejhmatatelnějším způsobem říct: „Jsem s vámi.“
A tak tam poslal dva z nás, myslím asi týden po začátku války. Ale to je něco úplně jiného než být zapojený nebo se snažit pomáhat nebo, jak se ptáte, hodnotit situaci. To jsem nedělal a ani to nemohu dělat.
Přesto - bylo něco, co jste si z těch návštěv odnesl?
Ano. Bylo to v prvních dnech války a na západních hranicích. To, co mě nejvíce zasáhlo, byla velkorysá a prakticky okamžitá reakce církve na hranici – jak na hranici uvnitř Ukrajiny, tak na hranicích na Slovensku a v Maďarsku – na potřeby lidí, kteří náhle proudili ven.
Nic nebylo organizováno, nic nebylo připraveno. Ale dalo by se říct, že už přes noc se ta reakce začala objevovat. Byl to krásný příklad lidí, kteří reagují na potřeby svých bratří a sester, kteří prchali prakticky bez ničeho.
Na druhé straně hranice nebylo připraveno téměř nic, ale našli způsob, jak zajistit ubytování, jídlo, oblečení pro děti a hlavně dopravu, aby se lidé dostali tam, kam chtěli. Bylo to velmi působivé. Velmi křesťanské.
Papež František v souvislosti s Ukrajinou mluvil o odvaze „zvednout bílou vlajku“, za což místy čelil kritice. Jak jste tato slova vnímal?
Myslím si, že vím, co chtěl říct. Ovšem nezvolil úplně správný nebo nejlepší symbol k vyjádření toho, co chtěl říct. Mohl to být problém také jazyka a překladu.
To, co chtěl skutečně říct, bylo, že existuje velmi vážná odpovědnost vedení na Ukrajině, ale také v Rusku, aby nebyla posedlá vítězstvím za každou cenu. Jinými slovy: „Vítězství je tak důležité, že obětujeme lidské životy a naši lidskou budoucnost, protože prostě nemůžeme vyjednávat.“
Tohle je chyba. Vždy byste měli směřovat své úsilí k možnosti vyjednávání a k ukončení násilné části války. To, co tím myslel, bylo: „nebuďte posedlí vojenským vítězstvím do té míry, že spácháte jakousi národní sebevraždu.“
To je to, co myslel. Ale to není to, co ten symbol zvednuté bílé vlajky skutečně vyjadřoval. Bylo to důležité poselství, ale použitý nešťastný symbol.
Takže jste s ním tehdy souhlasil?
Souhlasím s jeho poselstvím. Nesouhlasím s jeho volbou symbolu bílé vlajky.
A viděl byste to stejně i dnes po více než čtyřech letech války?
Ano, jistě. Je to součást snahy odolat dehumanizujícím a zcela destruktivním aspektům války.
„Je snadné utéct“
S papežem Františkem jste úzce spolupracovali. Co jste si od něj odnesl?
Bylo toho mnoho. Ale zvláště si velmi vážím těchto - víra, naděje a odvaha, kterou měl. Stále říkal: „Nebojte se reality.“ Nejdřív se asi zeptáte: „Co je to za zvláštní tvrzení?“ Ale pak si uvědomíte, že je velmi lákavé utíkat od reality. A také je lákavé nevědět, abyste nemusela nést odpovědnost.
Tato víra a odvaha čelit realitě a reagovat – to je zpět k tomu, co jsem říkal o politice – reagovat odpovědně jako člověk, jako osoby, komunity, národy a lidská rodina. To je velmi důležité, velmi inspirující a také velmi náročné. Protože je snadné utéct. Je mnohem snazší si jen stěžovat nebo obviňovat všechny ostatní. Ale čelit tomu sám, to je náročné.
Papež František byl také přesvědčen, že kdybychom si navzájem naslouchali, většina problémů by se vyřešila. A když o tom přemýšlíte, dáte mu pravděpodobně za pravdu.
Ve světě ale sledujeme jednu krizi za druhou. Je možná jednoduché podlehnout dojmu, že svět se zhoršuje. Máte nějakou odpověď na to, kde nacházet naději?
Nejlepší odpověď, kterou máme, je právě nová encyklika Magnifica Humanitas. Odpovídá na otázku: jak můžeme jako lidské bytosti, jako Boží stvoření, jako bratři a sestry žít tak, abychom žili lidsky - což znamená i žít plný život - a být zachráněni?
Magnifica Humanitas klade ústřední otázku, kterou jste položila: „Jak můžeme žít společně?“ Lidé jsou sklíčení a zklamaní, protože žít společně jako bratři a sestry je velmi těžké. Proto encyklika vykládá základní pravdy naší víry, že takto můžeme žít společně.
Nemůžeme porušovat ani zanedbávat tyto lidské a duchovní, křesťanské a obecné principy - jako je obecné dobro, sociální spravedlnost a to, že zdroje mají být dostupné k užitku a prospěchu všech, nejen pro pár málo jedinců – což jsou témata, kterými se zabývá papež Lev ve druhé kapitole. To je konstruktivní odpověď na vaši otázku.
