Kouzelná zahrada Rothmayerovy vily je zdarma přístupná. Miloval ji i Josef Sudek

Té černobílé fotce dominuje stolek s odloženým šálkem a několik židlí, na jedné z nich leží klobouk. Tajemný, melancholický snímek ze slavného cyklu Procházka po kouzelné zahrádce pořídil fotograf Josef Sudek v padesátých letech na zahradě břevnovské vily architekta Otty Rothmayera (1892–1966). Ti dva se přátelili a Sudek zahradě s jezírkem a spoustou dalších drobných, vesměs kamenných a přírodních dekorací neřekl jinak než „zahrádka pana kouzelníka“.

Od konce letošního května je magická zahrada zdarma přístupná všem. Tedy i těm, kteří se zrovna nechystají na komentovanou prohlídku vily. Jezírko s rybkami a také vzrostlý jasan ze Sudkových fotek se dochovaly dodnes.

K přátelství Rothmayera se sklářským výtvarníkem Reném Roubíčkem (1922–2018) zase odkazují kopie barevných váz a plastik. Jsou upevněné na kamenných podstavcích nebo kovových tyčích a zahradu přetváří v malou venkovní galerii.

Nad vilou se ale vznáší ještě jedno jméno: Jože Plečnik (1872–1957). Jako by duch Rothmayerova učitele, spolupracovníka a slovinského architekta na vilu i zahradu – na severní straně dobrodružnou, na té jižní přímořsky zářící – dodnes dohlížel.

„Oba architekti se s nasazením věnovali i pěstitelské činnosti a své poznatky sdíleli ve vzájemné korespondenci. Zahrady jejich domů se staly jakýmsi vzorníkem pro budované zahrady Pražského hradu. Živoucím důkazem této spolupráce je i mišpule v zadní části zahrady, kterou Plečnik Rothmayerovi daroval,“ říká Matěj Sladký z Oddělení vil Muzea Prahy. Právě tato instituce má dnes vilu ve správě.

Pražský hrad byl místem, ke kterému vede v příběhu Rothmayerovy vily většina nitek. Otto se sice u tatínka vyučil truhlářem, bavila ho ale i deskriptivní geometrie a malba. Přihlásil se tedy na pražskou Umprum, kde nakonec zakotvil ve třídě Jože Plečnika.

Po škole se v roce 1920 vydal na zkušenou do zahraničí. Vybral si Francii, protože v Lyonu se v rámci Mezinárodního veletrhu poprvé stavěl československý pavilon.

„Pavilon měl pod sebou Pavel Janák, s nímž se Otto znal z dob studií. Pro uměleckoprůmyslové školy rozkresloval kubistický nábytek,“ vypráví průvodkyně Vendula v Rothmayerově vile uprostřed kuchyně spojené s obývákem.

Mladý Otto dostal díky svým školním zkušenostem post stavbyvedoucího pavilonu. A protože uměl francouzsky, jeho služeb využívaly i ostatní země. Pobyt ve Francii si nakonec prodloužil o půl roku.

Po návratu do Prahy zorganizoval pro své někdejší spolužáky a učitele workshop. Zúčastnil se ho i Plečnik, který tehdy dostal od Tomáše Garrigua Masaryka nabídku stát se hlavním architektem přestavby Pražského hradu. Když Plečnik viděl, o jaké zkušenosti je Rothmayer po návratu z Francie bohatší, stáhl jej k sobě do týmu.

Plečnik ovšem záhy dostal pracovní nabídku na učitelský post na Technické univerzitě v Lublani. Většina hradní rekonstrukční práce tak zůstala na bedrech mladého Pražana. S Plečnikem ji osobně konzultoval v létě, kdy měla univerzita prázdniny anebo na svých cestách do Slovinska.

V roce 1926 začala Lublaň stavět stadion pro tělovýchovnou jednotu, ale protože na stavbu neměla dost peněz, zorganizovala loterii. Hlavní cena nebyla nic menšího než Plečnikova vila s názvem Stadion.

Rothmayerovi se svou kompaktností tak zalíbila, že se rozhodl postavit obdobnou vilu v Praze. Požádal tedy Plečnika o stavební plány. Spolu s dokumentací dostal i několik rad včetně té, aby měl na mysli odlišné klima obou zemí a svou pražskou vilu řádně zateplil.

Stavební řízení šlo na konci dvacátých let jako po másle, takže od úřední žádosti po kolaudaci uběhl pouhý rok a čtvrt. V prosinci roku 1929 se Rothmayer se svou snoubenkou Boženou mohl do vily stěhovat.

Plečnikovy plány si nakonec upravil: vilu oprostil od sedlové střechy i dekorativních prvků, přidal terasu a odlišně pracoval i s rozložením oken. K jednoduchému obdélnému hranolu jednopatrové budovy se zimní zahradou a terasou přiléhal válcový tubus schodiště.

„Stavebně-technickým novinkám, typickým pro období nastupujícího funkcionalismu, se Rothmayer vyhnul a dům neohromuje ani dekorativností průčelí, příznačnou pro řadu vilových staveb z 20. let minulého století. Dá se charakterizovat spíš jako příklad asketického klasicismu s některými charakteristikami lidové architektury, hlavně v oblasti použitých materiálů a střídmé barevnosti,“ vysvětluje Damjan Prelovšek v průvodci věnovaném Rothmayerově vile, proč dům působí zcela neokázale.

Z dobových fotografií je zřejmé, že vila stála na kopci široko daleko osamocená. Nejbližší dům se nacházel několik set metrů dolů směrem k dnešní Müllerově vile. Rothmayer byl také první, kdo do oblasti přivedl vodu a elektřinu. Na kanalizaci si musel počkat dalších šest let, než se začala stavět přilehlá Ústřední vojenská nemocnice. Právě z ní ve 30. letech získal velké umyvadlo do koupelny.

Už před sto lety pracoval Otto Rothmayer s tím, co bychom dnes nazvali udržitelností. Pod pergolou se tak návštěvníci vily procházejí po dlažbě z kamenů ze třetího hradního nádvoří, které by po tehdejším archeologickém průzkumu putovaly pryč se sutí. I tu ostatně Rothmayer využil, a to na dorovnání výškových zahradních zlomů.

Interiér vily dodnes působí nadčasovým dojmem. Kuchyni spojenou s obývákem, kde rodina slavila svátky a kde sedávala se všemi návštěvami, architekt zařídil ručně vyrobeným dřevěným nábytkem. Na zem položil korkovou podlahu a na jižní zahradě, do které vedou kuchyňská okna, zasadil vinnou révu.

V rustikálně působící místnosti zaujme i černý vypínač, napojený na zvonek. O technické vychytávky se v domě staral Rothmayerův syn Jan, který v Československé televizi působil jako vedoucí inženýr techniky.

Jeho stopy nacházíme napříč domem včetně hudebního pokoje, kde jako jeden z prvních v Praze propojil podomácku vyrobené reproduktory s gramofonem. Zatímco u Sudků se jednou týdně poslouchal jazz, k Rothmayerům, členům gramofonového klubu, se chodilo na dobře ozvučenou klasiku.

Vila není přehnaně velká, snad i proto v ní Rothmayer chytře pracuje s každým metrem. V předsíni obložené dřevem, tedy v jediné zateplené místnosti v celém domě, jsou dodnes funkční výklopné skříňky na kabáty.

V architektově ložnici zase stojí knihovna propojená se skříní, která zároveň plní funkci paravánu. Stolkem pod oknem, kde Rothmayer po ukončení svého angažmá na Pražském hradě připravoval zejména sklářské výstavy, se mohlo hýbat podle chodu slunce. Na paprsky Rothmayer reagoval i ve špajzu, tamní okýnko opatřil méně propustným modrým sklem.

Ložnice a pracovna architektovy manželky, textilní výtvarnice Boženy Hornekové, vypráví zajímavý příběh ženy stejně schopné jako její muž. Božena byla první designérka, která u nás navrhovala dámské oblečení s kalhotami. Dobu tak předběhla o dobrých patnáct let a některé z jejích zcela nadčasových kousků jsou v pracovně k vidění.

V krátkém dokumentu promítaném ve vile vzpomíná sklářský výtvarník René Roubíček na Ottu Rothmayera jako na milého a přátelského člověka. Potvrzují to i snímky z různých večírků, kde architekt v bílé čapce v obklopení přátel cosi vesele vypráví.

Večírky se konaly i v suterénní místnosti s malým oknem ústícím pod úrovní zahrady. Jak dodává průvodkyně Vendula, ke stáru tu Rothmayer spával, neboť měl dům plný různých artefaktů nashromážděných během let.

Kromě lehátka, které si nosil na zádech do přírody, je v suterénu i několik fotografií syna Jana. S foťákem ho učil zacházet sám rodinný přítel Sudek a jeho rukopis je na Janových snímcích nepřehlédnutelný.

Byl to právě Jan, kdo o vilu a zahradu citlivě pečoval až do své smrti v roce 2010. Mimochodem, 18. srpna 1999 informoval stavební odbor Obecního úřadu Prahy 6, že v domě instaloval ústřední vytápění na zemní plyn. Do té doby se ve vile topilo kamny.