Bajkal podruhé hoří. Fotky odhalují krásu i nemoc nejhlubšího jezera světa

Umělci Gabriela Bulišová a Mark Isaac přijeli v roce 2018 k sibiřskému jezeru Bajkal, aby dokumentovali dopady klimatických změn. Když poprvé spatřili zdánlivě nekonečný horizont vodní hladiny, rozhodli se záměr přehodnotit: forma dokumentu nebude stačit, musí vymyslet jiný umělecký přístup.

„Chtěli jsme, aby divák pocítil, jak je jezero mohutné a majestátní, aby zakusil výjimečnost tamní přírody,“ vysvětluje Mark Isaac před sérií světlých, experimentálních fotografií tajuplné krajiny, jež obklopuje ambientní hudba. Výstavu, shrnující téměř roční pobyt této manželské dvojice na Bajkalu, nově hostí pražský Dům fotografie. Přehlídka nazvaná The Second Fire: Milostný dopis Bajkalu potrvá do 16. srpna.

Snímky působí melancholicky, připomínají vybledlé vzpomínky. Jezero je nekonečná dálava, jen nezřetelný pásek horizontu ukazuje, kde se vodní hladina dotýká šedého nebe. Častěji než vlny lemující pobřeží lze vidět bílou ledovou krustu se sněhovým popraškem. Mrazivá krása přesahuje i do vzdálených hor a lesů. Všechno na fotografiích jako by bylo zastřené.

Do obrazu zasahují i jiné výjevy. Přes krajinu například přechází lidská silueta nebo se zjevuje čísi tvář. Vypadá to jako dvojitá expozice, ale není to tak. „Všechno jsou to fotografie pořízené na jedno cvaknutí,“ říká Mark Isaac a prozrazuje efekt dvojitého obrazu: většinou odrazů, například tváře byly focené na hřbitově. V lesklém povrchu náhrobního kamene se ostře zrcadlí stromy, naopak z portrétu na náhrobku zůstalo jen gesto.

Slovensko-americké dvojici se zamýšlený efekt daří. Bělostné obrazy vtahují do atmosféry jezera, které Burjati podle tradice nazývají Posvátné moře. Také zvukový doprovod, mísící elektronickou hudbu s křikem ptáků, dává pocítit sílu a čerstvost bajkalské krajiny.

Sněhové fotografie střídá barevný soubor, na kterém se objevují místní obyvatelé a jejich zvyky. Rozesmátá tvář staré burjatské ženy v pestré čepici je jedním z mála „jednoduchých“ výjevů. Většinu ostatních tvoří výtvarně působivé obrazy, jejichž realita je zastřená, chvíli trvá, než se objasní.

Jako na barevném snímku hor. Je to nejspíš na břehu pohozený poštovní pohled, přes jehož povrch se vine duhová vlnovka toxické usazeniny. Zpráva o znečištění a ekologické hrozbě z fotografie vystupuje pozvolna a nenápadně. I když texty na sloupech v galerii dávají jednoznačný „rámec“. Jsou tu citace pronásledovaných ruských ekologů, varovné prognózy vědců i dotčené reakce místních.

„Bajkal je nejstarším jezerem na světě, je také nejhlubší, obsahuje pětinu světové sladké vody. To už přeci stojí za mezinárodní pozornost a ochranu,“ říká Gabriela Bulišová. S manželem získali na bajkalský pobyt Fulbrightovo stipendium. Jejich práce tam však skončila předčasně.

„Když jsme tam byli, ještě to nebylo tak ostré,“ odpovídá Bulišová na otázku, jestli se jako cizinci ze Západu nesetkali s nepřátelstvím. „Stipendium nám dávalo ochranu, disponovali jsme oficiálním pověřením, díky kterému jsme měli přístup do vědeckých institucí. Nicméně jsme museli změnit spolupracující univerzitu. Ta původní nám kladla podmínky, jako že smí přicestovat jen jeden z nás, smí se zdržet jen omezeně krátkou dobu, a navíc musí učit angličtinu. Našli jsme ale jinou univerzitu, která podmínky nekladla,“ vypráví.

I když bylo ještě před začátkem plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu, dvojice se setkávala s podezříváním. „Hodně lidí se nás ptalo: Co tady skutečně děláte? Mysleli, že jsme špioni. Ale necítili jsme skutečný blok, nikdo nám nebránil v práci,“ popisuje Mark Isaac.

Po necelém roce ještě nepovažovali svou práci za dokončenou, když obdrželi zprávu, že jejich víza vypršela. Museli narychlo opustit Rusko. „Chtěli jsme zase pokračovat, naše nové pozvání ale bylo nejprve několikrát odloženo, až celý program úplně zrušili. Nyní už ruská pobočka Fulbrightovy nadace neexistuje,“ dodává umělec.

Shromážděný materiál byl nicméně i tak dostatečný, aby z něj vznikla výstava a publikace. Obojí dosvědčuje krásu Bajkalu, stejně jako známky ohrožení. „Podle vědeckých studií je sice voda v hloubce jezera stále velmi čistá, ale přítoky jsou znečištěné, navíc střední Sibiř patří k nejrychleji se oteplujícím místům planety, což se dotýká i malých organismů, důležitých pro ekosystém jezera,“ popisují autoři, kteří na Bajkalu také natáčeli. Podařilo se jim zachytit například některé z různonožců neboli korýšů. Natočili i šamanské rituály etnických Burjatů.

Od místních se dozvěděli legendu o vzniku jezera: Při obrovském zemětřesení vzplál z nitra země oheň a lidé volali „Bai, gal!“ – „Ohni, zastav se!“ Oheň zmizel a voda zaplavila obří kráter. K burjatské pověsti se vztahuje i název pražské výstavy The Second Fire. Druhým ohněm tvůrci míní globální oteplování.

Autoři se s ním také setkali. „V tajze se rozšířil požár, byl rozlehlý, asi jako je území Belgie. I když jsme se od jeho ohniska nacházeli velmi daleko, ve vzduchu byl cítit těžký kouř. Nikdo z úřadů ale za tu pohromu nechtěl vzít zodpovědnost, nesnažili se to uhasit,“ popisuje umělkyně. „Přírodní požáry se tam šíří čím dál častěji, jsou větší a ničivější. Navíc se stávají záminkou k uzavírání oblastí a masivnímu kácení,“ dodává její partner.

Mizející lesní porost přináší erozi a zvyšuje oteplování krajiny. „Tato fotka vznikla o Vánocích a podívejte, jak málo napadlo sněhu. Jsme na Sibiři, navzdory velké zimě byla jen malá sněhová pokrývka. To se promítá v nedostatku vody a následnému suchu, řeky vysychají,“ ukazují umělci a jejich komentáře proměňují původně výtvarné fotografie v dokumenty s ekologickým varováním.

„Toto je vodní hladina pokrytá sněhem, na kterém jsou tmavé kruhy. Vypadá to trochu jako krátery na Měsíci, ale jsou to slabá místa na ledu, kudy prosakuje voda. To je nebezpečné. Po zamrzlém jezeře běžně jezdí auta, ale led není to, co býval,“ vypráví Marc Isaac a přidává další problém, který tenčící se ledová vrstva jezera přináší: Led ochraňuje mláďata něrpy, jediného druhu sladkovodních tuleňů, který se vyskytuje pouze na Bajkalu. Samice rodí mláďata v ledových norách, s úbytkem ledu je vyšší riziko, že mládě uloví predátor.

Napětí mezi krásou bajkalské přírody a jejím nalomeným zdravím ztvárňují dvě tříkanálové videoprojekce v patře pražské galerie. Také ty doprovází hudba, důmyslně svázaná s ekologickým poselstvím. „Četli jsme hodně studií o změně bajkalského klimatu a každá obsahovala grafy a čísla. Křivky nahoru a dolů. Tak nás napadlo vzít to jako notový zápis,“ vysvětlují autoři.

Bylo by těžké rozhodnout, zda je výstava The Second Fire spíš výtvarnou událostí, nebo ekologickým pamfletem. Současné umění a s ním i veřejné galerie už takové hranice neřeší. Umění dokáže o důležitých věcech někdy mluvit srozumitelněji než věda a citlivěji než aktivisté. V tomto případě je navíc aktuální. Před několika měsíci ruský prezident Vladimir Putin podepsal dokument, který dovoluje stavět hotely a další infrastrukturu na dříve chráněném pobřeží Bajkalu a dává prostor pro masivní kácení bajkalských lesů.