Článek
Tři čtvrtiny Čechů mají obavy, jak se jim na stará kolena povede. Podle jiného průzkumu veřejného mínění tři ze čtyř lidí nevěří, že se o ně stát v penzi dostatečně postará.
Výsledkem je paradox: systém, kterému lidé příliš nedůvěřují, ale zároveň na něj plně spoléhají. Po vlastní ose si totiž sice na stáří spoří spousta lidí, ale systém je zatím neefektivní - žádný velký „balík“ většinou nenašetří.
Státní penze jsou prostě takovou jistotou. Jsou mimořádně solidární, ale jak penzistů přibývá, jsou také stále dražší. Jejich princip je jednoduchý: současní pracující financují současné důchodce. Tento model funguje dobře v době, kdy je pracujících výrazně více než seniorů. To ale v Česku přestane být pravda.
Počet pracujících, kteří „vydělávají“ na jednoho důchodce, se dlouhodobě snižuje a bude dál klesat. Rodí se dramaticky méně dětí a lidé zároveň žijí déle. „Během deseti let nám budou vyskakovat z trhu práce silné generace rychleji než v západoevropských zemích, kde ty demografické změny byly pozvolnější,“ upozorňuje expert na penzijní systémy z CERGE-EI Filip Pertold.
Zatímco v 90. letech připadali na jednoho seniora zhruba čtyři ekonomicky aktivní lidé, v příštích dekádách se tenhle poměr může blížit hodnotě kolem dvou ku jedné. Protože český systém spoléhá zejména na toto průběžné financování důchodů, patří z demografického hlediska v Evropě k těm zranitelnějším.
Slabinou Česka ale není jen samotná demografie (Italové nebo Španělé jsou na tom ještě hůře než my), ale hlavně struktura systému. Máme mimořádně silný první pilíř a velmi slabé investice na penzi po vlastní ose. „Fondová složka, která je vůči demografii imunní, je u nás zastoupena jen zcela okrajově,“ říká hlavní ekonom společnosti Investika Vít Hradil.
Zdroje jsou. Ale budou dál?
Že by byly české penze nízkou porodností a stárnutím zásadně ohroženy, si nemyslí ekonom a bývalý premiér Vladimír Špidla, který se drží svého okřídleného bonmotu „zdroje jsou“.
„Důchodový systém je věčný, zásadním způsobem není ohrožen demografickou změnou. On nečerpá z toho, kolik lidí pracuje, nýbrž z toho, jak velký je hrubý domácí produkt. A HDP poroste, celé dějiny tomu tak bylo. Nejsou žádné signály, že začne klesat,“ říká.
Většina ekonomů ale upozorňuje, že právě tempo růstu ekonomiky bude v příštích dekádách pod stále větším tlakem. Česká populace stárne rychleji, než roste produktivita práce, a samotný růst HDP tak podle nich nebude stačit na financování stále vyšších penzijních výdajů bez dalších změn systému.
Jednu nebezpečnou zatáčku už přitom Česko podle ekonomů projelo. Bývalý ministr práce Marian Jurečka (KDU-ČSL) prosadil sérii parametrických změn, které měly prudké zhoršování systému alespoň zpomalit. Věk odchodu do důchodu se má zvyšovat až k 67 letům, mírně se zpomalilo tempo růstu nových penzí a omezily se mimořádné valorizace.
Juchelkovy důchodové plány vyšroubují deficit
Ministr práce Aleš Juchelka (ANO) teď opakovaně slibuje návrat stropu důchodového věku na 65 let. Zároveň chce vrátit štědřejší valorizační vzorec - místo třetiny růstu reálných mezd by se znovu započítávala polovina růstu reálných mezd. Ve hře jsou i vyšší důchody pro nejstarší nebo výhodnější podmínky pro lidi v náročných profesích.
„Jurečkova reforma byla dva kroky dopředu, tohle bude jeden krok zpět,“ hodnotí plány současné vlády ekonom CERGE-EI Filip Pertold, který Jurečkovi s poslední reformou radil.
Podle ekonoma Víta Hradila přijdou avizované Juchelkovy změny na zhruba 170 miliard korun ročně. „Ani ve stávajícím nastavení nebude v kritickém období důchodový účet vyrovnaný, nicméně mířil by k podstatně snesitelnějším deficitům. V kritickém období, kdy demografická křivka vychází nejhůře, by generoval deficity kolem 135 miliard korun ročně. Avizované změny z těchto 135 miliard udělají 300 miliard,“ říká.
Problém je, že tyto dodatečné výdaje dopadnou na státní pokladnu najednou. „Všechny hlavní změny se budou promítat až ve 30. letech, ať už jde o zastropování důchodového věku, nebo ty náročné profese a pracující důchodci,“ uvádí. Právě v té době začne odcházet do penzí silná generace tzv. Husákových dětí. Systém tak dostane dvě rány naráz.
Kdo to odnese?
Právě tady se střetávají dvě odlišné filozofie českého důchodového systému. Jedna počítá s tím, že stát bude muset kvůli stárnutí populace postupně snižovat svou štědrost a větší část odpovědnosti přesune na jednotlivce. Druhá věří, že hlavní garanci důstojného stáří má i nadále nést stát, i za cenu vyšších budoucích nákladů.
To si myslí i Špidla. „Člověk nemá přemýšlet, že ‚dědeček a babička ujídaj‘ nám chlebíčka‘. Systém musí mít i sociální udržitelnost. Nejenom, že to vyjde účetně, ale musí lidem poskytnout šanci na nějakou důstojnost.“
Náklady by pak nesly mladší generace. „Je to morální dilema, jestli můžeme po dnešních mladých požadovat výrazně větší úsilí při zabezpečování našich budoucích důchodů, než jaké jsme museli vynaložit my sami, prostě proto, že jich bude málo a nás hodně,“ uvažuje Vít Hradil.
Pokud by se systém dál výrazně neupravoval, náklady stárnutí populace by nakonec dopadly hlavně na mladší generace. Stát by totiž musel buď omezovat jiné veřejné služby - například školství nebo zdravotnictví -, nebo zvýšit daňové zatížení.
Podle bývalého premiéra Špidly by se proto financování penzí nemělo opírat jen o sociální pojištění, ale více i o jiné daně. „Dodat do důchodů větší zdroje prostřednictvím daňového systému. Musíme si přiznat, že ty příjmy musíme zvýšit.“
Podle něj by se vyšší příjmy státu mohly hledat například ve větším zdanění nejbohatších domácností, vyšších korporátních daních nebo ve větším zdanění kapitálu. „Kdybychom měli daňovou kvótu třeba na úrovni Rakouska, měli bychom k dispozici o 400 až 500 miliard korun ročně navíc,“ říká Špidla.
Podle Víta Hradila je ale nepravděpodobné, že by se politici do nepopulárního zvýšení daní pustili. „Raději budou pokračovat na dluh, čímž bychom riskovali ztrátu důvěry finančních trhů a státní bankrot.“
Právě tlak na veřejné finance podle ekonomů pravděpodobně povede k tomu, že budoucí státní penze budou vůči mzdám postupně méně štědré než dnes.
Dnešní průměrný starobní důchod se pohybuje kolem 43 až 45 procent průměrné mzdy. Tento standard ale půjde dolů. „V nejbližších deseti letech bude náhradový poměr téměř jistě postupně klesat. Kdybych si měl tipnout, tak se budeme pohybovat kolem 40 procent průměrné mzdy,“ odhaduje Pertold.
Pokles budoucích penzí vůči mzdám částečně zabudovala Jurečkova reforma, která změnila výpočet nově přiznávaných důchodů. Současná vláda ho měnit nechce. Vyšší valorizace by sice penze krátkodobě zvýšily, dál má ale zůstat v platnosti méně štědrý výpočet nových důchodů. Ministerstvo tím implicitně říká, že budoucí generace si budou muset větší část stáří financovat samy.
Spoření po vlastní ose nově
Penzijní spoření je v tuzemsku masovým produktem, jenže dlouho fungovalo extrémně konzervativně. Transformované fondy s garancí výnosu investovaly většinově do státních dluhopisů a výnosy často ani nepřekonaly inflaci. Mladí „penzijko“ spíše ignorují.
Ministerstvo financí teď přišlo s návrhy, které mají dobrovolné spoření na penzi zefektivnit. Hodlá snížit poplatky penzijních fondů, které lidem ukusují z výnosů. Vedle toho budou lidé automaticky „padat“ do dynamičtějšího investování, které nese vyšší výnosy. A mladí a děti dostanou výhody, aby začali spořit co nejdříve.
„Jestli výhodnější státní příspěvky nalákají přímo masy mladých střadatelů, si netroufám odhadnout. Je jasné, že každá další koruna příspěvku slouží jako silnější motivace, ale jak silný tento efekt bude, teprve uvidíme,“ glosuje ekonom Hradil.
„Za mnohem důležitější nicméně považuji tlak na dynamičtější investování uložených peněz a nižší poplatky za správu. I kdyby tedy výrazněji nezafungovaly zvýšené státní příspěvky, samotná větší efektivita penzijního spoření bude mít velký pozitivní dopad,“ odhaduje.
Přijde velká reforma?
Důchody jsou v Česku mimořádně citlivé politické téma, a proto se většina změn dosud odehrávala hlavně na úrovni parametrů - tedy kdy lidé půjdou do penze, kolik budou dostávat a kolik do systému odvedou. Samotná filozofie systému se příliš nemění.
Podle Víta Hradila by opravdová reforma znamenala výrazně posílit fondovou složku na úkor té průběžné. Část povinných odvodů by se tak neutratila okamžitě na současné důchody, ale ukládala by se do investičních fondů, kde by se po desetiletí zhodnocovala.
Takový model by podle něj pomohl snížit závislost systému na demografii. Výnosy by totiž nevycházely pouze z počtu pracujících, ale také z dlouhodobého zhodnocování kapitálu.
„Nic takového ovšem nyní už zřejmě nepřichází v úvahu. Nemáme už dostatek času ani prostoru v rozpočtu na to, abychom zvládli parníkem důchodového systému takto výrazně včas otočit. Mohli jsme to udělat zhruba před 20 lety, ale politické reprezentace tehdy nenašly motivaci řešit takto složitý problém, který se týkal období daleko za horizontem jejich mandátu,“ říká Hradil.
Ještě skeptičtější je ekonom Filip Pertold z CERGE-EI. Podle něj české prostředí velkým revolučním reformám příliš nepřeje hlavně proto, že chybí dlouhodobá politická shoda. „Spíš se bojím toho, když se schválí něco, na čem není všeobecná shoda, že se to zase zruší. A to není dobré pro ten systém. Myslím, že zrušení druhého pilíře má dlouhodobé nezamýšlené důsledky.“
Právě zkušenost s druhým pilířem z pera tehdejšího premiéra Nečase podle něj výrazně poškodila důvěru lidí v dlouhodobé reformy. Místo další velké přestavby systému proto navrhuje evoluční cestu: výrazně usnadnit lidem vstup do třetího pilíře.
Klíčovou roli by podle něj mohli hrát zaměstnavatelé. Lidé by byli do spoření zapojeni automaticky už při nástupu do práce a aktivně by museli vystoupit pouze tehdy, pokud by spořit nechtěli. Systém je známý jako takzvaný opt-out. „Ve světě to byl vždycky game changer. Je velký rozdíl, jestli lidé musí říct ano, nebo musí říct ne,“ říká Pertold.
Dnešní dobrovolné spoření by tak nejraději proměnil v jakýsi „kvazi druhý pilíř“ - tedy masový systém dlouhodobého investování podporovaný státem i zaměstnavateli.
