Článek
Říká správné věci ve správný čas. Kritizuje vládu přesně a jasně. Ví, o čem mluví. Má dobrou energii a působí autenticky. Celá věc má jediný problém: Petr Fiala by měl zrovna v tuhle chvíli dělat něco jiného a ve své roli jakéhosi emeritního lídra opozice ODS spíš škodí.
Proč si to myslím: jako premiér a šéf strany prohrál volby. Když teď tvrdí, že vládl a řídil stranu dobře (dokonce v rozhovoru pro Seznam Zprávy: „Lidé si čím dál víc uvědomují, že moje vláda byla dobrá.“), tak zároveň říká, že když volby nevyhrál, tak voliči udělali chybu.
Jenže to není dobrá taktika. Vidí to každý - a nemusí být ani prvním profesorem politologie v historii Česka.
Nový šéf strany a potenciálně nový budoucí premiér, což je dnes role Martina Kupky, má říct: Prohráli jsme volby, což byla jen a jen naše chyba. My tu chybu známe, umíme ji napravit a příští volby vyhrajeme. Hlasujte pro nás.
Takhle jednoduché to je.
Když je politická strana po prohraných volbách, má vždy dvě možnosti, jak „domácí zabijačka“ předešlého šéfa proběhne. Může to být hezké, nebo ošklivé. Ale musí to být rychlé a jednoznačné.
ODS zvolila ten nejhorší způsob: Udělala to Petru Fialovi tak moc hezké, že vlastně neodešel vůbec. Objíždí republiku po debatách, sem tam k sobě přibere nějakého stínového ministra, stal se nejvýraznějším stranickým influencerem na sociálních sítích a i v klasických médiích je vidět téměř víc než skutečný předseda.
A ještě říká: Jsem veřejný intelektuál, tak se na mě dívejte. Tak mě posuzujte.
Což je další problém. Když byl Petr Fiala politikem, vyčítalo se mu, že je moc velkým intelektuálem. Že by například na vinici neměl chodit v saku a kravatě a že by občas neměl mluvit jako profesor. On se o to snažil, ale moc mu to nešlo.
Dnes chce být na plný úvazek intelektuálem, dokonce veřejným, problém však je, že teď je naopak zase moc politikem. Intelektuál by měl říkat zajímavé myšlenky, provokovat debatu, být myšlenkově inspirující. Petr Fiala mluví jako opoziční politik.
Veřejný intelektuál
Když už jsme u termínu „veřejný intelektuál“, zajímavé je, za jakých okolností a proč se vlastně v jazyce objevil. Nejde překvapivě o lichotku s dlouhým rodokmenem, narodil se spíše s negativní konotací. A to v době tzv. Dreyfusovy aféry ve Francii na konci minulého století.
Den poté, co Émile Zola otiskl v lednu 1898 na Dreyfusovu obranu svůj slavný text Žaluji na titulní straně deníku L’Aurore, podpořili ho následující den desítky spisovatelů a filosofů kolektivně podepsaným článkem Protest. Sami o sobě jako o „intelektuálech“ nepsali, ale na „manifest intelektuálů“ příspěvek překřtili právě jejich odpůrci.
Maurice Barrès psal o „bandách polointelektuálů“ a „aristokratech myšlení“, kteří se vyvyšují nad obyčejné lidi a jsou ubožáky, štítícími se uvažovat jako oni. Jiní se ušklíbali nad tím, co mohou romanopisci nebo básníci vědět o politice a co jim dává právo vyjadřovat se o rozhodnutí vojenského soudu.
Intelektuál byl spíš posměškem pro někoho, kdo strká nos do věcí, po kterých mu nic není. Až ze střetu obou táborů vzešlo, že slovo intelektuál začaly používat obě strany, a to v podstatě neutrálně. Svůj význam právě díky Dreyfusově aféře slovo intelektuál zásadně změnilo: předtím označovalo někoho, kdo prostě „pracuje hlavou“, a od té doby se začalo používat pro ty, pro které je práce hlavou prostředkem k dosažení nějakých dalších, ušlechtilých cílů.
Komunisté pak ještě zavedli podivný termín „pracující inteligence“, jako jakýsi trpěný doplněk dělníků a rolníků. Je to zároveň sémantický skvost, protože naznačuje, že vedle inteligence „pracující“ zcela jistě existuje i nějaká „nepracující“, a nic takového si socialistický stát neobjednal. Nepracující inteligenci místo vedle dělníků a rolníků nepatřilo.
Ani nemluvě o slově „inteligent“, které se v češtině používá už čistě jako posměšek a nadávka.
Čtěte také:
Což nás vrací zpátky ke slovu intelektuál, případně termínu veřejný intelektuál. Samozřejmě že význam slov a jejich používání se mění, ale v tomto případě jde o slova, která se nepoužívají pro označení sama sebe. Jinak řečeno, za intelektuála může být někdo označen, případně někoho můžeme jako intelektuála popsat, ale zní trochu nečekaně až trapně, když někdo jako o intelektuálovi mluví sám o sobě.
Karanténa pro Fialu
Petr Fiala jako by se tu pustil vedle politického boje i do snahy nějak proměnit používání tohoto slova. Má na to teoreticky „papíry“ jako málokdo: Je profesor, publikoval přes tři sta odborných článků, byl dvakrát rektorem Masarykovy univerzity. Kdyby existovalo výběrové řízení na veřejného intelektuála, nepochybně by měl šanci.
Avšak problém je v tom, že tohle výběrové řízení si Petr Fiala vyhlásil a pak i vyhodnotil sám.
Stejně jako to, že se po prohraných volbách rozhodl, že neodejde z politiky a bude dál v barvách ODS bojovat proti Babišovi. Skoro jistě to myslí upřímně a dobře, ale ono je to jedno, protože ať udělá cokoli, působí to jako snaha rehabilitovat pro ODS minulost. Nikoli jí vyhrát budoucnost.
Měl by odejít do pomyslné karantény, věnovat se přemýšlení a čtení a psaní, vždyť má jako politolog úžasnou šanci spojit reálnou zkušenost s teorií. Ta karanténa nemusí být dlouhá, ale měla by být důsledná a jasná. A jestli na jejím konci bude politik, anebo veřejný intelektuál, se teprve ukáže.
