Král oštěpu slaví 60. Křiklouny bych vyhazoval z tréninků, říká Železný

Jedna z největších legend tuzemského sportu jde letos od jednoho jubilea k dalšímu. Před šedesáti lety se slavný oštěpař narodil, před třiceti lety vytvořil stále platný světový rekord (98,48 metru) a získal druhé olympijské zlato. Nakonec přesně před dvaceti lety svou veleúspěšnou atletickou kariéru Jan Železný ukončil.

Mohl by vlastně slavit celý rok, jenže na vzpomínky zrovna není moc stavěný. A také, jak přiznává v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy, se zatím cítí příliš mladý na to, aby začínal s bilancováním.

Co vás v posledních dnech zaměstnávalo víc, organizace Zlaté tretry, nebo vlastního jubilea?

Věnoval jsem se jenom závodům. Porady, ladění, spousta organizačních detailů… Zlatá tretra je pro mě srdcovkou: nejprve jsem tady sám závodil, teď už roky dělám ředitele. Chci, aby mítink měl vysokou úroveň. Na vlastní slavnost jsem zatím neměl ani pomyšlení. Je to setkání s přáteli, to se nějak zařídí.

Ale přece jde o kulatiny.

Nejsem slavící typ, na velké oslavy si nepotrpím. Spíš mě do toho tlačí okolí. Jde hlavně o to, abychom se všichni sešli. Jsou kamarádi, které potkávám celkem pravidelně. Ale jsou i tací, které jsem neviděl už měsíce.

Na konci května jste oslavil jiné památné datum, třicet let svého světového rekordu. Vzpomněl jste si na to?

Vždy mi tu událost někdo připomněl, novináři nebo známí z atletického prostředí. Je příjemné, že se ten rekord stále drží. Nebudu to zastírat, to bych lhal. Na druhou stranu - nikdy jsem ho nepřeceňoval. Naopak jsem myslel, že budu mít rekordů více. Věřil jsem, že to můžu ještě posunout. A nikdy bych neřekl, že to vydrží takhle dlouho.

Nepatříte k lidem, kteří se rádi vracejí do minulosti?

Když člověk začíná hodně vzpomínat, znamená to, že už stárne. A to nechci. (směje se) Doma nemám ani záznamy svých závodů. Když náhodou v televizi natrefím na nějaký archivní pořad, rád se na to podívám. Ale abych uchovával vlastní videoarchiv a po večerech propadal nostalgii, tak to ne.

Ve vašich časech do oštěpařského sektoru patřily legendy, jako byli Brit Steve Backley, Němec Boris Henry nebo Rus Sergej Makarov. Potkáváte se ještě?

Nejsme v pravidelném kontaktu, ale občas se vídáme. Se Stevem jsme komunikovali, když dělal komentátora pro BBC. Henryho jsem v lásce moc neměl, ale zrovna Makarov je fajn chlap. Stejně jako já se dal na trenérskou dráhu, loni se dokonce stal koučem indických oštěpařů. Potkali jsme se na závodech, chvilku poklábosili. Nemá to i vzhledem k politické situaci lehké, ale je tam spokojený.

Zamlada jste si občas rád zapálil. Kouření vám ve velkých výkonech nepřekáželo?

Určitě by bylo lepší, kdybych nekouřil. Pro oštěp to nemá katastrofální účinky, přece jen nejsme běžci. Ale vzniká kvůli tomu nepříjemná závislost. Proto to také nikomu nedoporučuju.

Pokud by kouřil někdo z vašich současných svěřenců, vadilo by vám to?

To je každého věc. Do toho jako trenér zasahovat nemůžu. Ale jak říkám, důrazně to nedoporučuju. Není to dobré, nemělo by se s tím začínat.

Přiznal jste se, že vést muže je snadnější než ženy. Prý se mohou dokonce poprat, ale stejně přijdou na další trénink. Co musíte zvládat, abyste byl úspěšný v práci s oštěpařkami?

Sport je náročný nejenom tím, že vyžaduje velkou fyzickou zátěž. Ale také proto, že kouč tráví se svěřenci spoustu času, ať už na trénincích, nebo na závodech. Jsou spolu prakticky od rána do večera. Proto tam určitě musí být respekt. Nejenom závodníka k trenérovi, ale i obráceně. Bez toho to nepůjde, věřte mi.

Co to znamená v praxi?

Za celou svou trenérskou kariéru jsem nikdy na sportovce nekřičel. Nezvedám hlas, je to moje zásada. Pak vidím, jak někteří kolegové, hlavně z mladších ročníků, na svěřence doslova řvou. Když si člověk takhle honí ego, to absolutně nesnáším. Kdyby to bylo na mně, tak bych všechny ty křiklouny z tréninku okamžitě vyhodil.

Ale není to všechno, ne?

Je pravda, že muži snášejí sportovní výzvy úplně jinak než ženy. Touží po výhře, ale pokud prohrají, nedělají z toho tragédii. Prostě se jede dál. Holky berou nezdary mnohem hůř, s nimi musíte být větší psycholog. A také byste měl dávat větší pozor na to, co říkáte. Každé neopatrné slovo totiž může velice vážně uškodit.

Považujete se za dobrého psychologa?

Při trénování si zakládám na jiných hodnotách. Nabízím sportovcům svoje znalosti, zkušenosti a vlastní pohled na oštěp. Pak už je jenom na nich, jestli to převezmou, nebo ne.

V tréninkové skupině máte i vlastní manželku. S ní je to ještě složitější?

Andrea sama přišla s tím, že by ráda trénovala se mnou. Ví, co chce, a touží se někam posunout. V životě nebyla v juniorské nebo mládežnické reprezentaci, házela v průměru 52 až 53 metrů. Dnes má osobák přes šedesát metrů, závodila na mistrovství Evropy a světa. Tvrdě pracuje a jsme spolu spokojení.

Od letoška trénujete také slavnou Japonku Haruku Kitagučiovou, olympijskou vítězku a mistryni světa. Jaká je to svěřenkyně?

Je to strašně fajn holka. Známe se už dlouho, i když předtím jsme se nějak moc nebavili. Když mě oslovila s žádostí o spolupráci, rozhodl jsem se to s ní vyzkoušet. Teď šla pod mým vedením třetí závod, byl velmi důležitý. Kvalifikovala se tam na Asijské hry, které jsou pro ni klíčovým závodem v letošní sezoně.

Musíte přihlížet k tomu, že je to cizinka?

Nemůžete přistupovat ke všem lidem stejně, každý je jiný. Haruka je ale hodně svá. Zaprvé u ní není typická česká závist. A pak jako všichni Japonci neumí říkat „Ne“. Pokud jí něco nesedí, musím to poznat jinak. Podle mimiky nebo řeči těla… Ale už jsme se domluvili, že kdyby něco, tak mi to řekne na rovinu.

Měl jste pod palcem i jinou světovou hvězdu, Inda Čopru. Pracovat s takovými kapacitami je těžší než pečovat o českého sportovce?

Žádný rozdíl v tom není. Měl jsem české sportovce, kteří se také mohli pochlubit titulem olympijské vítězky nebo mistra světa. Rovněž se tam objevovala velká mediální pozornost i tlak, ale úspěšně jsme to zvládali. Jen pak z toho ti dotyční nějak vycouvali a vyvrbilo se to takhle. Moje osobní zkušenost je, že cizinci, kteří se dostali na vrchol, mají velkou pokoru. Jsou skromní, na velké hvězdy si nehrají. Ale ani vůči většině svých bývalých českých svěřenců nemůžu říct jediné špatné slovo.

Avizoval jste, že za dva roky s trénováním končíte. Nikoho dalšího do své skupiny přibírat už tedy nebudete?

Ještě uvidíme, jak to celé dopadne. Předpokládám ale, že už to ve stejném složení dojedeme. Nechci tvrdit, že po olympiádě v Los Angeles s trénováním nadobro skončím. Klidně někomu pomůžu nebo budu pracovat s mladými. Jen už to nechci dělat na plné obrátky a trávit několik měsíců v zahraničí. Mladší syn brzy půjde do školy, potřebuje mít tátu doma. I já bych chtěl mít víc času pro sebe a svoje záliby. Chci si třeba jednou zajet na mistrovství světa v hokeji, ten sport mám velmi rád.

Kromě toho si plánujete rekreačně hrát volejbal s partou kamarádů z Kladna. Přitom jste je poznal, už když jste byl velkou sportovní celebritou. Nebojíte se pouštět si cizí lidi blízko k tělu?

Ne, vůbec. To se pozná velice rychle, kdo má jaké úmysly.

A to jak?

Je to úplně stejné jako ve sportu. Dobrý trenér prostě musí cítit, čeho jsou jeho svěřenci schopni.