536 cílů. Rusko koordinovaně maže ukrajinskou paměť

Během jediné noci Rusko zasáhlo muzeum, koncertní síň, dětský palác i jednu z nejposvátnějších památek východního pravoslaví. Mezi poškozenými objekty se ocitla také Kyjevskopečerská lávra, tedy místo, které sám Kreml po desetiletí prezentoval jako symbol společných historických kořenů Rusů a Ukrajinců.

Videa zachycující památku zachvácenou plameny, z níž se do nebe zvedá hustý kouř, tento týden obletěla svět a stala se rychle jedním z nejviditelnějších příkladů toho, jak válka na Ukrajině zasahuje kulturní a historickou paměť země.

Nejde přitom o izolovaný incident. Kyjevskopečerská lávra i další zasažené objekty zapadají do širšího vzorce útoků na kulturní objekty, které jsou součástí kolektivní paměti a identity ukrajinské společnosti. Odborníci hovoří o cílené snaze tuto paměť oslabit a narušit.

Ředitel Ukrajinského institutu Volodymyr Šejko proto upozorňuje, že ruská invaze je i útokem na kulturní identitu a dědictví země.

„Vedle územních cílů jde o strategii potlačování kultury – přes útoky na kulturní místa, pronásledování umělců, rusifikaci okupovaných území a dezinformační kampaně, které mají přepisovat dějiny a popírat ukrajinskou identitu. Rusko využívá kulturu a historii jako zbraň k ospravedlnění války,“ vysvětluje Šejko.

„Snaží se zničit to, co fyzicky zničit nedokážou – naši identitu a pocit hrdosti, jenže to je nemožné,“ uvádí ukrajinský novinář Saša Rehejlo. Symbolickou rovinu celé události přitom podtrhuje i to, že zvony měly v době požáru hrát ukrajinskou hymnu.

Nejnovější údaje UNESCO uvádějí, že k 10. červnu 2026 bylo na Ukrajině ověřeno poškození 536 kulturních objektů. Mezi nimi je 154 náboženských staveb, 280 budov historického nebo uměleckého významu, 41 muzeí, 33 památníků, 22 knihoven, pět archeologických lokalit a jeden archiv.

Podle řady studií nejde jen o náhodné škody způsobené válkou. Nevládní organizace, experti i ukrajinské instituce shromažďují důkazy, které ukazují, že nejde o izolované útoky, ale o opakující se vzorec zásahů a že Rusko využívá kulturu a dějiny jako součást válečné strategie.

„Logika Ruska je jednoduchá: zničit místo, vymazat historii nebo si ji přivlastnit. Žádná památka – žádná paměť. Žádné muzeum – žádná identita. Žádná identita – žádný odpor,“ popisuje pro Seznam Zprávy ukrajinská ministryně kultury Teťjana Berežná.

Také ona se domnívá, že útoky na kulturní dědictví nejsou náhodné, ale odrážejí „systematickou politiku zaměřenou na vymazání ukrajinské identity“.

Rusko obvinění ze systematických útoků na památky popírá. Například poškození Kyjevskopečerské lávry z tohoto týdne svaluje na vadnou střelu ze systému protivzdušné obrany Patriot americké výroby. Že by Ukrajina nemusela rakety vůbec používat, nebýt ruské války, v Moskvě nerozebírají.

Připomeňte si kostely zničené válkou v galerii, která vznikla už v prvním roce ruské války na Ukrajině.

Jedním z nejznámějších příkladů je divadlo v Mariupolu, které se během obléhání města stalo symbolem ničení kulturních i civilních míst. Budova sloužila jako útočiště pro civilisty v době intenzivních bojů, přesto byla zasažena a těžce poškozena. Jejím osudem se zabývá mezinárodní vyšetřování.

Po obsazení města ruskými silami prošla budova rekonstrukcí a byla znovu otevřena pod novou správou, která ji teď využívá k propagaci ruské kultury a umělecké produkce. Jeden z nejznámějších ukrajinských historiků Serhij Plochyj to nazval „kulturní genocidou“. „Je to pokus vymazat identitu národa,“ upozorňuje.

Ještě výmluvnějším příkladem je někdejší doněcké centrum současného umění Izoljacija. Instituce, která bývala označována za jednu z nejvýznamnějších platforem současného umění na východě Ukrajiny a vysloužila si i přirovnání k britské Tate Modern, se po obsazení Doněcku proruskými silami v roce 2014 proměnila v neoficiální věznici a vyšetřovací centrum.

Podle svědectví bývalých vězňů zde docházelo k výslechům, mučení i zadržování civilistů.

Ruské kroky odborníci často dávají do souvislosti s ideologickým rámcem, který dlouhodobě prosazuje Vladimir Putin a jeho vláda. Ten staví na výkladu historie, jazyka a státnosti Ukrajiny jako součásti Ruska, aby tak ospravedlnil invazi.

Ve svém textu O historické jednotě Rusů a Ukrajinců Putin zpochybňuje existenci samostatné ukrajinské státnosti a opírá se přitom o historické interpretace, které většina ukrajinských a západních historiků odmítá.

„Prostě překrucuje fakta. Pokud jste v čele země 24 let, ztratíte schopnost sebekritiky. V Putinově případě navíc vidíme, že si vytvořil názor na jasně daná fakta. Do války šel na základě přesvědčení, že jsou pravdivá. Ale nebyla a nejsou,“ uvedl pro autorku tohoto textu britský novinář deníku Financial Times Henry Foy, který jako jeden z mála západních novinářů vedl s Putinem rozhovor v Kremlu.

A právě ruský výklad historie se přenáší v okupovaných oblastech i do praxe.

V místech pod ruskou kontrolou se objevují zprávy o ničení a odstraňování knih z knihoven, o rabování muzejních sbírek nebo o vzniku institucí, které mají šířit ruský výklad dějin. Zásahy se týkají i školství, kde se vzdělávání přizpůsobuje novému narativu a výkladu ukrajinsko-ruské historie.

Nejde přitom o nové praktiky, trvají už od roku 2014, tedy od anexe Krymu, kdy ruské úřady například zesílily tlak na krymskotatarský jazyk a kulturu, včetně cenzury a represí.

Okupační správa zasahuje i do historických památek. Pod záminkou rekonstrukce například narušila autenticitu Chánského paláce v Bachčisaraji ze 16. století, který byl sídlem krymských chánů a patří k nejvýznamnějším místům krymskotatarské i ukrajinské historie.

„Válka pro nás začala v roce 2014. Od té doby jsme dělali všechno pro to, abychom ochránili naše kulturní dědictví,“ řekla již dříve autorce tohoto textu novinářka krymskotatarského původu Sevgil Musajevová. Zároveň připomněla i svou osobní zkušenost: „Moje rodina byla v roce 1944 deportována z Krymu… už roky se nemohu vrátit do své vlasti kvůli okupaci.“

Rozsah škod vede mezinárodní organizace i právní experty k tomu, že otázku ochrany kulturního dědictví v této válce posouvají do roviny podezření z válečných zločinů. Záměrné ničení chráněných kulturních statků je totiž podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu válečným zločinem.

Tento přístup výrazně posílil po roce 2016, kdy Mezinárodní trestní soud (ICC) poprvé úspěšně stíhal pachatele za ničení kulturního dědictví.

Šlo o případ z Timbuktu v Mali, kde byly během konfliktu v roce 2012 ničeny historické a náboženské památky. Jeden z představitelů ozbrojené skupiny Ansar Dine, Ahmad al-Faqi al-Mahdi, byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody.

„To dává Ukrajině naději. Vytváří to základ pro to, aby se podobné útoky mohly stíhat,“ uvedla pro Seznam Zprávy socioložka z University of Virginia a spoluředitelka výzkumného pracoviště CURIA Fiona Rose Greenlandová, která se spolu s týmy na Ukrajině a v EU podílí na dokumentaci škod na kulturním dědictví.

Ukrajinská ministryně Berežná patří mezi nejvýraznější zastánce názoru, že kultura není během války druhořadou oblastí, ale součástí národní bezpečnosti. Od začátku plnohodnotné ruské invaze opakovaně upozorňuje, že odolnost státu nezávisí pouze na vojenské síle, ale také na schopnosti uchovat vlastní identitu, historii a kulturní dědictví.

Během jejího mandátu se ministerstvu kultury podařilo zvýšit financování kulturního sektoru přibližně o 40 procent, což ukazuje, že tento přístup se promítá i do konkrétní politiky státu.