Článek
Bohuslav Martinů je jedním z velkých hudebních chameleonů, zněl titulek článku. Renomovaný hudební novinář Alex Ross v něm zmiňoval mimo jiné skladatelovu schopnost zkoumat stále nové formy a čerpat z rozličných zdrojů, ať už to byl jazz, moravská nebo slovenská lidová poezie, barokní concerto grosso, či středověká jarmareční hra.
Právě středověký nizozemský příběh o dívce Mariken, která místo u Boha našla pomoc u samotného ďábla, zhudebnil Martinů ve 30. letech minulého století během svého pařížského období hned dvakrát. Českou verzi známe jako součást uhrančivě krásné čtyřdílné opery Hry o Marii, existuje ale také verze francouzská, která měla světovou premiéru až loni právě na Bard Music Festivalu.
V Evropě ji poprvé tento týden uvede Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK se svým šéfdirigentem Tomášem Netopilem. Nejprve ve středu 17. a čtvrtek 18. června na slavnostním zakončení sezony v pražském Obecním domě, vzápětí hned v pátek na festivalu Smetanova Litomyšl.
Tříhodinové hudební dýchánky
Když se děje něco zajímavého kolem Martinů, většinou za tím stojí muzikolog a skladatel Aleš Březina se „svým“ Institutem Bohuslava Martinů, který sídlí v pražských Kobylisích. Březina se už v roce 2004 setkal s americkým dirigentem švýcarského původu Leonem Botsteinem, prezidentem soukromé univerzity Bard College a zakladatelem i uměleckým ředitelem Bard Music Festivalu. Botstein je velkým fanouškem české hudby a Martinů, pročež se oba muži shodli, že jednou bude tématem festivalu tvorba poličského rodáka.
K myšlence se vrátili v roce 2023, kdy s dalším muzikologem a specialistou na českou hudbu Michaelem Beckermanem začali vymýšlet ročník zaměřený na Bohuslava Martinů. „Provedení francouzské verze Mariken jsem tenkrát navrhl já. Nebylo úplně neznámé, že existuje raná verze opery odlišná od té finální, ale nikdo ji neznal,“ vzpomíná Březina.
Po roce intenzivních příprav a předběžného sestavování programu se český muzikolog vydal na festival jako divák, aby viděl publikum, které z většiny přijíždí z New Yorku, poznal atmosféru a mohl tak coby dramaturg lépe vystihnout, jak Bohuslava Martinů přiblížit návštěvníkům. „Tématem byl francouzský skladatel Hector Berlioz a já jsem se divil, co ti lidé snesou. Původně jsem navrhoval koncertní programy zhruba hodinu a půl dlouhé a organizátoři mě rychle vyvedli z omylu s tím, že jejich publikum je zvyklé na pořádnou porci hudby. Když už váží cestu z New Yorku, nechtějí po 90 minutách končit! Takže jsme stavěli skoro tříhodinové programy, ve kterých bylo klidně šest rozsáhlejších skladeb Martinů,“ vypráví Aleš Březina.
Bohuslav Martinů (na fotografii z roku 1933) žil už desátým rokem v Paříži, když ho poprvé navštívil básník Vítězslav Nezval a společně začali psát libreto k Mariken.
O Bard Music Festivalu se často mluví jako o akci, které se dlouhodobě daří propojovat otevřenost, atraktivitu programu a zároveň silný vzdělávací i kontextuální prvek. Aleš Březina tento dojem nadšeně potvrzuje: „Takovou festivalovou atmosféru jsem dosud nezažil. Musím říct, že to byl jeden z nejhezčích půlměsíců mého pracovního života. Potkal jsem v Bardu trpělivé a nadšené publikum, které si vyslechne tříhodinový koncert, pak jde na přednášku, dá si svačinu, oddych a pokračuje na další poslech. Jsou to lidé, kteří se na festival pravidelně vrací, jsou zvědaví, chtějí zažít toho skladatele v celé jeho šíři.“
Což se v případě Martinů a dvouvíkendové přehlídky samozřejmě nemůže podařit vzhledem k tomu, že poličský rodák napsal více než 400 skladeb. Ale publikum, které se na Bard Music Festivalu sešlo v roce 2025, mělo možnost slyšet známé opusy i ty dosud neprovedené, jako je právě Mariken z Nimègue.
Za všechno může Nezval
Na existenci rukopisu obsahujícího dosud neznámou verzi jednoaktové opery Bohuslava Martinů poprvé upozornil v 60. letech minulého století belgický muzikolog Harry Halbreich, když sestavoval kompletní seznam autorových skladeb. Neměl tehdy ale čas se věcí detailně zabývat, a proto svůj objev pouze zaznamenal a dál se mu nevěnoval.
Rukopis tak ležel netknutý až do doby, kdy muzikologové z Institutu Bohuslava Martinů procházeli seznam dosud nevydaných děl, která kontinuálně připravují k publikaci. Kolem roku 2020 přišla řada i na Mariken, jíž se potom více než dva roky věnoval editor a dlouholetý pracovník institutu Pavel Žůrek. „Spolu se mnou na edici pracovali také kolegové z pramenného oddělení, museli shromáždit veškeré prameny, tedy rukopisy, korespondenci, v níž se Martinů o skladbě zmiňuje, ale třeba i dobové recenze, ty bývají při práci editora hodně důležité. Mnohdy jsou ty dokumenty v osobním vlastnictví, takže může být hodně časově náročné se k nějakému prameni dostat. Někdy to znamená nejen badatelskou, ale také detektivní práci,“ vypráví.
Podle Pavla Žůrka byla příprava nového vydání Mariken z Nimègue specifická. Klasický postup bývá takový, že skladatel je krátce po dokončení nové kompozice přítomný i jejímu provedení na koncertě nebo v divadle, podle potřeby udělá ještě nutné úpravy a skladba následně vyjde tiskem. S tímto prvním tištěným vydáním potom o několik desítek let později pracuje editor, který kompozici připravuje k novému vydání. „V tomto případě ale k provedení Mariken vůbec nedošlo. Martinů tuhle verzi prostě opustil a napsal druhou,“ objasňuje Pavel Žůrek.
Na začátku 30. let minulého století se Martinů začal více zajímat o středověké lidové divadlo. Mezi jinými ho oslovil příběh zachycený ve známé a oblíbené nizozemské hře Mariken van Nieumeghen z počátku 16. století.
Mladá dívka Mariken se vydává na trh do města a na zpáteční cestě se ztratí v lese. Vystrašená prosí o pomoc Pána Boha i Pannu Marii, ale když ta hned nepřichází, obrací se protagonistka s prosbou k samotnému ďáblu. Ten je na scéně hned a dívku svede ke zlu. Mariken s ním putuje světem („Od města k městu chodila, všude hřích a zkázu zasila“), propadá se do čím dál většího bahna a její duši zachrání až zhlédnutí divadelní hry, v níž Kristus po naléhání své matky Marie odpouští lidu hříchy („Sám jsi kdysi pravil: Kdyby největší to hříšník byl a hříchů všech se dopustil, kdyby jen jednou jedenkrát s duše své se kál, z celé upřímnosti duše své, Bůh jej s láskou obejme“).
Martinů chtěl příběh zkomponovat jako jednoaktovku s libretem v češtině a zařadit ji do operního cyklu, který později vznikl pod názvem Hry o Marii. Samotná Mariken měla ale složitější genezi.
Skladatel žil už desátým rokem v Paříži, když ho poprvé navštívil básník Vítězslav Nezval. Ten se pro námět nadchl a okamžitě začal psát libreto. Po celou dobu pobytu ve francouzské metropoli básník intenzivně pracoval na textu prodchnutém svým poetistickým stylem, který velmi vyhovoval Martinů a jeho touze vyhnout se při psaní Mariken jakémukoli psychologizujícímu „škváru“.
Jenomže po několika týdnech Nezval z Paříže odjel a spolu s ním zmizela i vůle ke spolupráci. Martinů literáta na dálku intenzivně upomínal, ale bezvýsledně. „Když selhal pokus s Nezvalem, chopil se nejsnazší možnosti a oslovil francouzského spisovatele Henriho Ghéona, se kterým se právě v té době seznámil,“ říká Pavel Žůrek. „Takže ačkoliv chtěl celou dobu psát na češtinu, měl v sobě už takový přetlak, že to prostě musel dát na papír, musel tu hudbu pustit ven. My to z hlediska našich time managementů vidíme jako nerozum, ale Martinů to takhle měl.“
„Jde o ryzího Martinů. Je to rozhodně kousek, který si žádá provedení,“ popisuje dirigent Tomáš Netopil partituru francouzské verze Mariken z Nimègue od Bohuslava Martinů.
Vznikla tedy francouzská verze, ale už při jejím psaní Martinů věděl, že k české se nedostane pouhým přetextováním, že bude třeba větších zásahů. K trochu jinému charakteru hudby, ostřejší rytmické složce a dalším úpravám ho nakonec dovedl třetí libretista, moravský básník Vilém Závada. Rok po dokončení první francouzské verze tu byla i původně plánovaná česká, kterou dnes známe jako součást Her o Marii.
Projít svými důly
Za nynější evropskou premiérou Mariken z Nimègue stojí opět Aleš Březina, který oslovil sopranistku Simonu Šaturovou coby Mariken. Ta následně k projektu přizvala dirigenta Tomáše Netopila, s nímž ji pojí dlouholeté pracovní přátelství.
„Hned mi v hlavě vyrostl plán, jak tu operu zakotvit v sezoně FOK a následně ji dovézt i na festival Smetanova Litomyšl. Když jsem poprvé otevřel partituru, říkal jsem si, že jde o ryzího Martinů. Je to rozhodně kousek, který si žádá provedení,“ věří Tomáš Netopil.
Dominantním prvkem je podle šéfdirigenta FOK pro skladatele typický rytmus. „Ta verze je komorní, ale pouze v nástrojovém slova smyslu. Jinak když se rozezní celý ten aparát, je to opravdu velmi bohaté a živé. Víme, že francouzštinu Martinů původně pro toto dílo nechtěl, ale já myslím, že ten jazyk mu velmi sluší, má v sobě ohromný půvab a naléhavost.“
Dle Tomáše Netopila je celý příběh nizozemské Mariken o nalézání sebe sama. „O tom, jak dokážeme pracovat a využít momentů, které nám úplně nepřejí, které nejsou pro nás modrou oblohou zalitou sluncem. O tom, jak ty důly a krize umíme projít a vzít si z nich posilu,“ uzavírá dirigent.
