Článek
Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc se upřeně zahleděl do objektivu kamery. A natočil video, ve kterém vysvětluje návrh zákona, který by úředním místům povolil zveřejňovat státní příslušnost lidí, proti nimž se vede trestní řízení.
Záznam zveřejněný na sociálních sítích je krátký, takže ho můžeme ocitovat téměř doslova: „V roce 2022 bylo v českých věznicích 226 Ukrajinců,“ oslovuje občany ministr. „Letos už jich máme 496. To je nárůst téměř o 120 procent. Tito pachatelé jsou zastoupeni všemi druhy trestné činnosti, včetně té nejzávažnější. I tato fakta si veřejnost zaslouží znát.“ A pokračuje:
„Transparentnost není projevem předsudků. Je to projev respektu k občanům této země. Proto jsem předložil změnu trestního řádu, která do budoucna umožní, aby orgány činné v trestním řízení sdělovaly veřejnosti státní příslušnost pachatelů trestné činnosti, tedy cizinců, kteří na našem území trestnou činnost páchají.“ Konec Tejcova klipu.
Sám návrh změny trestního řádu, který má vláda projednat v létě, je sporný a potenciálně nebezpečný. Proč, jsme na Seznam Zprávách už psali. Ale to, jak ho Jeroným Tejc vykládá a obhajuje, je ještě o něco horší.
Potvrzuje to obavy, že výsledkem, ne-li vnitřním smyslem novinky bude otevření příležitosti mluvit a uvažovat o kriminalitě cizinců jako o fatální hrozbě. Propíráním státního občanství - v praxi často zaměňovaného s národností - ji dělat větší, než je.
Dalo by se očekávat, že předseda legislativní rady bude ve vládě působit spíš jako ten, kdo tlumí a vyvažuje. Prostě jako záruka práva. V tomhle smyslu skoro až jako akurátní suchar. Tak to tedy vůbec. Jeroným Tejc, dlouholetý sociální demokrat, ve vládě v dresu ANO, se přiblížil jazyku xenofobních populistů. Protože jde o ministra, který je pod návrhem podepsán, stojí za to podrobit jeho vystoupení pomyslné elektronické tužce:
Tejc se odpichuje od anonymizovaných statistických údajů o vězněných státních občanech Ukrajiny. Jako by šlo o nějakou dosud tajnou a výbušnou informaci. Není tomu tak. Vězeňská služba každý měsíc ve své zprávě uvádí také čísla o tom, kolik cizích státních příslušníků z té které země za českými mřížemi pobývá. Pokud jde o Ukrajinu, bylo jich v květnu 156 obviněných a 336 odsouzených. To veřejnost už ví a vědět má.
Tejc ale vidí problém, a to v nárůstu „téměř o 120 procent“. Ve srovnání s rokem 2022. Ano, vzhledem k tomu, kolik státních občanů Ukrajiny od té doby do Česka přibylo nebo se tu pohybuje, přibylo i trestných činů spáchaných lidmi s ukrajinským pasem. Problém to je. Ale není to žádná kriminalita made in Ukrajina, jak je naznačováno. Žádná kolektivní vina.
Ukrajinci a Ukrajinky tvoří o něco víc než polovinu všech cizinců, kteří tu pobývají. A ve vězeních jich sedí stejně jako Slováků. Proč tedy Tejc nespustil o kriminalitě Slováků? Protože to nedává smysl, stejně jako strašení kriminalitou Ukrajinců, „včetně té nejzávažnější“. Které ale dává smysl politicky - část voličů to slyší s ulehčením, protože se na Ukrajince dívá skrz prsty nebo se jich obává.
Už jen uvození debaty tím, že má návrh reagovat na kriminalitu Ukrajinců, postavenou do kontrastu vůči „respektu k občanům této země“, je zlé. Státní občané Ukrajiny a České republiky nejsou dvě opačné množiny. Těmi jsou lidé, kteří dodržují, nebo porušují zákony (a případně za to dostanou trest). Vnímat občany cizího státu skrze kriminalitu je stejně zoufalé jako legendární nápis „Češi nekrást tady“, spatřený počátkem 90. let v západoněmeckých či rakouských pohraničních obchodech. Jak jsme si tehdy připadali? Kolektivní podezření, kolektivní vina, stigma.
V důvodové zprávě, která i s textem zákona prošla připomínkovým řízením, se nic o 120procentním nárůstu počtu uvězněných Ukrajinců nepíše. Zákon má prý sloužit k tomu, aby orgány činné v trestním řízení čelily nepravdivým zprávám a fámám, jaký státní příslušník něco provedl. Takže něco jako uvádění na pravou míru. Informací o státní příslušnosti samozřejmě může být i to, že státní příslušnost dotyčného nebo dotyčné je - česká. Zákon údajně nemíří na cizince, k něčemu takovému se důvodová zpráva rozhodně nehlásí.
Ale díky Jeronýmu Tejcovi a jeho vzkazu už víme, jak je to doopravdy. Jde o státní příslušnost „pachatelů, tedy cizinců, kteří na našem území trestnou činnost páchají“. Rovnítko „pachatel, tedy cizinec“ zní skandálně. Jsme v předpokoji kolektivní viny.
Tejcův návrh novely trestního řádu se netýká statistik, ale konkrétních případů a konkrétních lidí. Jestli jde o respekt k občanům, respektive o jejich pocit bezpečí, jak reálně je stát posílí oficiální informací, že trestně stíhaný nebo odsouzený je občanem státu XY: Ukrajiny, Austrálie, Slovenska, Česka? Reálně spíš nijak. Ale reálná bude příležitost se na takové informaci pást na internetech. Respektive se jí domáhat. Jestli se zveřejní, nebo ne, má přitom záležet jen na úvaze zodpovědných míst, bez podrobnějších pravidel.
Trestní řád policii a justici předepisuje, aby i při informování dodržovaly presumpci neviny. „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“ Tejc ale mluví o státním občanství „pachatelů“, ačkoli zveřejňovat by se smělo občanství trestně stíhaných lidí vůbec.
Nejde tedy jenom o státní příslušnost těch, kdo sedí za mřížemi: tak jako například 70 odsouzených a 15 obviněných Vietnamců, 15+2 Maďarů, 2+3 Britů a o tisíce Čechů, jak vyplývá z veřejně dostupného referátu Vězeňské služby. Jde i o lidi na svobodě, obžalované, i o ty, kdo byli pravomocně odsouzeni, ale ne k odnětí svobody. A o ty, kdo mohou být později soudem osvobozeni.
Zkrátit všechny pod pojem „pachatelé“ a skrze něj to p(r)odávat na sítích je manipulativní. Tejc říká: „Veřejnost má právo vědět, kdo páchá trestnou činnost. Chránit bychom měli identitu obětí a oznamovatelů, nikoli pachatelů.“
Takže nejen občanství, ve hře může být rovnou „identita pachatelů“? Nešlo by je pro výstrahu vystavovat na plakátech, jak to pojal Trump na trávníku před Bílým domem? Asi nešlo. Ale to, jak hovoří ministr spravedlnosti, takové asociace vyvolává.
„I v druhém pololetí roku 2025 docházelo ke xenofobně motivovaným výpadům vůči příslušníkům menšin, zejména Ukrajincům či Romům,“ stojí v situační zprávě o extremismu, kterou pravidelně publikuje Ministerstvo vnitra. Když vlivný politik otevřeně propojí úmysl zveřejňovat státní občanství pachatelů s občany Ukrajiny, může to takové výpady spíš mírnit, nebo jejich autory spíš povzbudit? Jaké poptávce tu Jeroným Tejc vlastně vyjde vstříc?
