Depresivní fotbal. Může hrát česká reprezentace vůbec lépe?

/Od zvláštního zpravodaje v USA/

Jak by asi Miroslav Koubek hodnotil výkon českých fotbalistů, kdyby se jako fanoušek díval doma na televizi? Také by měl pochopení pro pasivitu, která tak nepříjemně bouchala do očí? Hájil by reprezentaci, která proti Jihoafrické republice nejdříve ztratila odvahu a nakonec i vítězství? Jako zkušený trenér, navíc přesvědčený o své pravdě, hráče podržel: „Že můj tým vypadá bez sebevědomí? Tohle je brutální, to nepřijímám.“

„Že jsme po prvním gólu hráli zanďoura? Jsou přece pasáže zápasu, kdy musíte hrát z bloku. My si z toho zanďoura vytvořili dost šancí. Já slovo zanďour nepřijímám, to je přece normální obraz fotbalu, zahustit prostředí na své půlce a trochu si orazit. Je to až komické. Podívejte se třeba na finále Ligy mistrů. Soupeři jsou silní s balonem, takže musíte občas couvnout.“

Koubek byl očividně dotčený, kolik tvrdé kritiky se za čtvrteční zápas vyrojilo. „Já výkon hodnotím pozitivně,“ řekl.

A to si naběhl, protože pozitivní to rozhodně nebylo.

Nedá se svítit, Česko na mistrovství světa ničím neupoutá. Šikovností, kreativitou a rychlostí s míčem patří mezi nejhorší ze 48 účastníků.

Ne, není konec, třeba se ještě spasí a ve čtvrtek brzy ráno středoevropského času porazí Mexiko na jeho posvátném Aztéckém stadionu, kam dorazí 80 tisíc fanatických fanoušků. Nicméně by mělo jasně zaznít, že po dvou dosavadních výkonech by se jednalo o fotbalový zázrak. I s přihlédnutím k faktu, ze Mexiko neoslňuje atraktivním fotbalem a po jistém postupu z prvního místa klidně může masivně prostřídat elitní sestavu.

Česko má pouze bod a trenér už vyzkoušel dvě různé varianty, jak složit sestavu. Ani jednou se netrefil. Po zabrzděném utkání s Jižní Koreou (1:2) rozprášil půlku vyvolených, ale proti JAR vyšly jen dvě drobné pasáže, ve kterých národní tým předvedl pohledné akce, důvtipně kombinoval, byl přímočarý a měl poměrně zajímavé šance. Ano, tam se mohla zrodit výhra, po které by kritici rozhodně nestříleli tak jedovaté šrapnely, jenže na kdyby se nehraje. Češi byli většinu utkání bázliví, opatrní, bez míče, bez odvahy a bez nápadů. Dost depresivní pohled, který kontrastoval s nablýskanou hypermoderní arénou v Atlantě.

„Možná bych hrál stejným stylem, kdybych trénoval Česko, ale pokud máte rádi fotbal, tak se radši podíváte na můj tým,“ rýpl si trenér soupeře Hugo Broos.

Český kapitán Ladislav Krejčí to viděl podobně a s lesklou trofejí pro muže utkání, kterou držel mezi novináři v ruce, velel: „Musíme si všichni zúčastnění sednout a říct si do očí, co je problém. Jestli je to otázka sebevědomí? Nebo odvahy, že začneme hrát jednodušeji? Nebo sil? Je cesta, jak přistupujeme k tréninkovému cyklu, správná? Rád bych znal pravdu.“

Možná je pravda taková, že na víc prostě reprezentace nemá.

Trenér zkusil zápas bez dřívějších tahounů Tomáše Součka a Pavla Šulce, ale nic moc se nezlepšilo. Jakmile coby náhradníci vběhli na hřiště a později se k nim přidal Lukáš Provod, na kterého také bývalo spolehnutí, hra se rozsypala ještě víc.

Upřímně, i Haiti nebo Kapverdské ostrovy, dva z outsiderů šampionátu, předvedly zajímavější a pestřejší výkony. Češi nudí.

„Na mistrovství světa by měli hrát nejlepší s nejlepšími, jenže tohle byla strašná reklama na fotbal. Hrozné. Příšerné,“ pronesl někdejší anglický útočník Troy Deeney v křesílku pro hosta americké stanice CBS. Jihoafrický styl s bláznivými střelami z dálky přirovnal k dětskému fotbalu, bohužel Češi si nevedli lépe.

V útočné fázi nadále nenašli mustr, jak využít umění Patrika Schicka, jednoho z nejlepších střelců německé Bundesligy. Trápí se v přechodové fázi a vyloženě spoléhají na standardní situace, které – to se musí uznat – mají nacvičené bezvadně. Za éry trenéra Koubka z nich v soutěžních zápasech vydolovali všechny branky. Buď po přímé realizaci, nebo po následném dohrání. Premiérový gól ze hry vstřelil až Sadílek proti Jihoafričanům – nutno však podotknout, že pohlednou akci zahájil Coufalův dlouhý aut čili také standardka.

„Extrémně nám chybí technická kvalita, rychlost a hra jeden na jednoho, což je v moderním fotbale závažný hendikep. Měli bychom si přiznat, že už z baráže jsme postoupili relativně náhodou, protože v obou zápasech jsme byli horší. A teď jsme narazili na ještě silnější soupeře,“ podotýká Jakub Kadrnožka z analytické společnosti Opta.

Abychom popsali český problém, nepotřebujeme čísla od specialistů, kteří rozkrývají fotbal do detailů. Ve středu hřiště, které se považuje za srdce týmu, zpravidla nastupují méně kreativní hráči jako Tomáš Souček, Lukáš Červ nebo Michal Sadílek. Vladimír Darida, jenž se nechal přemluvit k návratu, se v pětatřiceti stal nejstarším Čechem, který kdy nastoupil v utkání na mistrovství světa. Všechno jsou to běhavci, dělníci a poctivci s oddanou týmovou duší, ale nestačí to.

„Když se objeví nějaký výjimečný hráč, který umí vytvořit něco z ničeho, je přímočarý a odvážný, tak se na něm hledají mouchy,“ zdůrazní Kadrnožka a rovnou jmenuje dvojici originálních leváků Adam Karabec a Václav Černý. Ani jeden z nich se do Ameriky nedostal. U Karabce to způsobilo jeho chabé jarní vytížení v Lyonu, Černého z Besiktase vyautovala jeho povaha. Trenér nechtěl v týmu žádný rušivý element. „Pro mě je nepochopitelné, že se vzdali suverénně nejlepšího dribléra v zemi,“ diví se analytik.

Výrazná slabina je na křídlech, jež český fotbal dlouhodobě nenabízí. V národním týmu by je měli suplovat takzvaní wingbeci, kteří musí stíhat bránit, a když to trochu jde, peláší dopředu. Tím, že se zranil David Jurásek, trenér jednu možnost ztratil. Ale i další wingbeci jsou spíš centrovací typy a nepouštějí se do užitečných kliček.

Když si to shrneme, tak středem hřiště se Češi do palebných pozic dostanou zřídka a křídla nemají. Takže jsme zpátky u standardních situací, které byly, jsou a budou jediná spolehlivá zbraň. A to je málo nejen pro souboje na mistrovství světa.

Žádný spasitel na poslední zápas ve skupině nepřiletí, takže k zázraku proti Mexiku musí pomoct to, co zatím schází: odvaha, sebevědomí, dokonalá taktika a kouzelné tahy.