Článek
Přístav Sunderland na severovýchodě Anglie 24. června 2016 jako první oznámil, že si odhlasoval exit z Evropské unie. Přes 60 % voličů z 300tisícového města tehdy dalo najevo, že toho má dost a udělalo na politiky v Londýně a jinde dlouhý nos.
Týdeník The Economist se do Sunderlandu přesně po deseti letech vypravil a přinesl následující obrázek.
Pocity obyvatel jsou smíšené. Rybáři si pochvalují, že se obnovila hejna v mořích, protože jimi nebrázdí dánské a francouzské lodě. Řada lokálních firem ale skončila kvůli částečné závoře pro obchod s EU a na městě je vidět, že lidé mají hlouběji do kapsy. Mediánový plat vyjádřený v reálných číslech je v Sunderlandu nižší než před brexitem.
Místní hlasovali pro brexit hlavně kvůli znovuzískání kontroly nad přistěhovalectvím. Zatímco ale před faktickým odchodem z EU zastávali cizinci tři procenta pracovních míst ve městě, tento podíl se postupně zvýšil až na současných 10 %. Na místní univerzitě pak na každých deset Britů připadají čtyři Nepálci, dva Uzbekové a alespoň jeden Ind.
Důvod? Vláda Borise Johnsona v roce 2021 měla obavy, že anglické špitály a bary budou mít nedostatek lidí kvůli restrikcím pro zaměstnávání občanů EU, a tak uvolnila podmínky pro přistěhovalce z jiných částí světa. Velká Británie v důsledku toho zažila v roce 2023 nebývalý příliv cizinců - do země tehdy během jednoho roku přišel milion lidí.
Protipřistěhovalecké nálady nakonec vyvolaly v Sunderlandu v roce 2024 pouliční nepokoje a letos v květnu tam drtivě zvítězila v místních volbách populistická strana Nigela Farage Reform UK. Její předchůdkyně UK Independence Party, v jejímž čele stál také Farage, spolu s tehdejším premiérem za konzervativce Davidem Cameronem, jenž slíbil referendum, přitom stála na začátku odchodu z EU.
Stále je tu a nerozpadla se
Příběh přístavního města odpovídá celkovému obrázku země. Británie nestojí před krachem, pořád je to jedna z nejpřitažlivějších západních zemí, kde třeba založit startup je výrazně jednodušší než kdekoliv v EU.
Stejně tak se ale nenaplnily utopické sliby zastánců brexitu o tom, jak se země zbaví pout, zamíří k ekonomickému růstu bez zbytečné byrokracie a migraci dostane jednoznačně a nekompromisně pod kontrolu. Velká Británie brexitem „objevila“, že je na svět - proti Číně, Rusku, Donaldu Trumpovi - malá a že od vlastních nekompetentních vlád ji neuchrání, když dá vale Bruselu.
Změnila se nějak Evropa? Před brexitem se ve veřejném prostoru usadily v zásadě dvě teze. První, že se udělá fronta států, které budou chtít Británii následovat, a Unie, tak jak ji známe, se rozpadne. Druhá, že se EU vydá na cestu ke Spojeným státům evropským, protože odešel chronický odpírač další integrace.
Nastala varianta třetí - nedošlo ani k jednomu. Ke dveřím s nápisem „exit“ nedošel žádný stát a sedmadvacítka nedostala integrační horečku. Ve chvíli, kdy nastalo faktické odpojení Británie od EU, zavřela kontinent pandemie covidu-19, a poté Putin vojensky napadl Ukrajinu. Došlo k „externím šokům“, politici byli zaneprázdnění urgentnějšími věcmi než přemítáním o změně vztahu s Bruselem.
Jeden přímý efekt ale brexit měl. Pomohl – vedle pandemie a Putina – popularitě EU mezi lidmi. O pocitu ohrožení Evropanů, když to v patře nad nimi vře, už byla řeč. Kromě toho mohla veřejnost na kontinentu tři roky v přímém přenosu pozorovat, jak se hroutí vyslanci Jejího Veličenstva před úkolem vyjednat co nejlepší obchodní dohodu s Unií.
Výsledná smlouva se považuje za výhodnější pro sedmadvacítku. Logicky, na jedné straně je nejlukrativnější ekonomický blok světa s téměř půlmiliardou lidí, na druhé jeden stát, jakkoli šedesátimilionový a se slavnou minulostí. A vedení EU je tu od toho, aby hájilo zájmy svých členů, nikoli bývalých členů.
Oui, je t'aime
Důvěra v EU vzrostla v letech po brexitu napříč Evropou (včetně, paradoxně, v Británii). Všimli si toho samozřejmě na prvním místě ti politici, kteří roky předtím prosazovali odchod svojí země z EU jako svůj zásadní cíl, a změnili strategii.
Francouzské Národní sdružení Marine Le Penové postavilo část svojí radikální identity na požadavku frexitu. Už ho nepožadují. Jordan Bardella, předseda strany a favorit průzkumů na post francouzského prezidenta, naposledy minulý týden veřejně deklaroval, že Francii nehodlá vyvést z EU; chce jen Unii „totálně změnit“ zevnitř.
Podobně se to má s krajněpravicovou AfD, dle průzkumů nejsilnější stranou v Německu. Její předsedové Tino Chrupalla a Alice Weidelová byli dlouho nesmlouvaví a chtěli, aby Německo v EU hlasitě prásklo dveřmi a tschüss! Teď mluví o tom, že jde o „plán B“, kdyby se straně, pokud se dostane k vládní odpovědnosti, nepodařilo dosáhnout ve vztahu k Bruselu, co bude chtít.
Jak v případě lepenovců, tak AfD a dalších stran s podobnou ambicí má zpátečka stejný důvod: Voliči se tak radikálního kroku zalekli. Mají obavy o svoje úspory v bankách, o svůj byznys, o příbuzné, kteří pracují „venku“ a nikdo nechce dopadnout jako - well, jako Britové.
Volný pohyb bez EU, hahaha
V Česku požaduje dlouhodobě odchod země z Unie SPD Tomia Okamury (a také mimoparlamentní komunisté). V roce 2017 bezprostředně po brexitu bylo dokonce jedním z hlavních předvolebních hesel hnutí „Odejdeme po anglicku.“
Před dalšími volbami, v roce 2021, jak se zvedla také důvěra Čechů v EU a v Británii to šlo od desíti k pěti, SPD ubrala.
„Co se týče vystoupení České republiky z EU, tak nám nedávejte za příklad Británii. My chceme zachovat volný pohyb osob,“ řekl v debatě na Prima CNN News Tomio Okamura. Nevysvětlil už, jak by zachování klíčové výsady, o kterou po brexitu přišly obě strany hned, chtěl dosáhnout.
Letos jeho hnutí prohrálo zařazení czexitu mezi možné referendové otázky do vládního návrhu příslušného zákona, ale nezdá se, že by to SPD zásadně vadilo - ve vládě zůstává. SPD a dalším stranám to umožňuje házet vlastní neschopnost na „zlý Brusel“.
A všem ostatním to pak nabízí z bezpečného závětří člena EU pozorovat, co by případně nastalo u nás. Že by naši politici byli schopní vyjednat pro Česko lepší deal s Unií, si po brexitu nemůže myslet vůbec nikdo.
