Český fotbal svlečený donaha. Vyrábí jen dělníky, tak se nemůže divit

/Od zvláštního zpravodaje v Mexiku/

Tolik podobností, ale zároveň tolik zásadních rozdílů. Téměř na den přesně před 20 lety fotbaloví reprezentanti smutně procházeli útrobami stadionu v Hamburku. Pavel Nedvěd, Petr Čech, Karel Poborský, Jan Koller a další legendy, které v nejlepších letech uchvátily svět, trýznilo vyřazení z mundialu 2006.

Sice si dodnes vyčítají, že nepostoupili ze skupiny, ale mohli mít hlavy nahoře. Jeden smutný turnaj nemohl překrýt jejich fantastické kariéry. Bohužel kapitán Nedvěd se tehdy sekl, když prohlásil: „Naši mladí ukázali, že umí hodně, mají před sebou velkou budoucnost.“

Jenže právě od té doby český fotbal klesá. Trvale. Už mezi dorostenci vychovává hlavně dělníky. Jakmile ligové kluby hledají hráče s kreativním myšlením, musí nakupovat v cizině. A reprezentace, která by měla být vrcholem, kvůli tomu logicky trpí. I když se zatím pokaždé prokousala na evropský šampionát, svět Česku děsivě utíká.

„Běhat po lese není cesta,“ prohlásil obránce Vladimír Coufal, čímž dal jasně najevo, kde vidí problém. Český fotbal nabízí běžce a makáče, hlavním trenérským slovem bývá TÝM, ale bojovnost a urputnost už dávno nestačí. Před 20 lety měli reprezentanti daleko širší rejstřík dovedností. Předně mluvíme o umění kličkovat, o rychlé práci s míčem, o dynamických křídlech, která aktuálně prakticky neexistují.

Zrcadlo, do kterého se národní tým díval během letošního mistrovství, ukázalo nemilosrdnou pravdu.

„Co jste v tom zrcadle viděl?“ uslyšel kapitán Ladislav Krejčí, když předstoupil na stupínek před novináře. Přesně 16 vteřin zůstal potichu, oči se mu leskly. Hodně přemýšlel, než odpověděl. Bylo jasné, jak to v něm vře, a nechtěl být úplně příkrý: „Vy máte nějaké představy, ale potom narazíte na realitu a vidíte, jak fungujeme delší dobu. Taky vidíme, jak fungují jiné země na jiných kontinentech. Máme to porovnání naživo.“

Češi přijeli na šampionát s nadějí, že budou stačit. Odjíždějí s potupným bodem za remízu s Jihoafrickou republikou, která nasadila drtivou většinu hráčů z tamní ligy. Už to byl těžký náraz, protože soupeř byl při práci s míčem nejen rychlejší, ale také šikovnější.

Závěrečný debakl 0:3 s Mexikem pak zkázu dokonal.

„Že jsou fanoušci nespokojení? To my taky. Lidem se nedivím,“ pronesl slávista Tomáš Holeš. Češi se dostali na největší festival po dvacetileté pauze. V roce 2006 konec Nedvěda a spol. šokoval, tentokrát se nikdo nediví, že končí znovu ve skupině.

„Pro mě osobně je to obrovské zklamání. Moje první a poslední mistrovství světa, asi to nemohlo skončit hůř,“ líčil Coufal do televizních kamer. „Jediné pozitivum je, že jsme tady byli, že jsme se zúčastnili. Musíme všichni hodně, hodně přidat, abychom svět dohnali.“

Podobné věty padaly ze všech stran, protože nikdo z přítomných si ještě před třemi týdny nepřipouštěl, že světový fotbal je úplně jinde. Kdo by to nevnímal dnes, zasloužil by mokrý hadr na hlavu.

Zažít zápas proti domácímu Mexiku v kráteru Aztéckého stadionu byl absolutní zážitek. Vlastně celý den měl punc mimořádnosti. I když jste zažili fotbal na Maracaná v Riu, na Nou Campu v Barceloně, na San Siru v Miláně, v moskevských Lužnikách nebo na Soccer City v Johannesburgu, nic nemohlo ani kouskem konkurovat mexickému šílenství.

Tři kilometry před stadionem se už od dopoledne vášnivě tančilo, muzikanti v sombrerech hráli na kytary a Mexičané se předháněli, kdo má na hlavě zdobnější pera. V ulicích muselo být aspoň desetkrát víc lidí než na mohutných tribunách, kam se jich vejde 80 tisíc. A ten rachot, ze kterého zaléhaly uši. Ta vášeň!

Ještě čtyři hodiny po utkání se nešlo pohnout v ukrutných dopravních zácpách. U nádherného pomníku Nezávislosti, kde Mexičané slaví každé důležité vítězství, nebylo k hnutí ani ve dvě ráno.

Do svátečního dne nesedělo jen to, jak se prezentoval soupeř. Po slušné první půlce se Češi proměnili v komparz. Předvedli hrůzostrašné minely v obraně. V útoku po změně stran neměli jedinou kloudnou šanci. Když to měl po anglickém dotazu v novinářské zóně okomentovat záložník Denis Višinský, chvíli se snažil – a pak mu došlo výrazivo. Mimo mikrofon si ulevil česky: „Hráli jsme na ho*no.“

Ona vulgarita možná nejlépe popisuje realitu. Kromě standardních situací byste v týmu nenašli jedinou plnohodnotnou zbraň. Mazané tahy trenéra Miroslava Koubka, které zafungovaly v březnové baráži, na turnaji kamsi zmizely. Pokaždé výrazně překopal sestavu, ale netrefil se ani jednou. Kvůli změnám, které ze všech nejvíc odnesl bývalý kapitán Tomáš Souček, a zbytečně urputným tréninkům v horkém Dallasu se do mužstva vkradlo napětí a nepohoda. Když k tomu přidáte osm tisíc nalétaných kilometrů a pekelnou nadmořskou výšku při dvou duelech v Mexiku, vychází z toho těžký knokaut. Bohužel ne překvapivý.

„Nerad bych řekl v emocích něco, co by vyznělo blbě, ale každý se musí podívat do zrcadla, jestli pro to udělal maximum,“ přidal se do tábora upřímných gólman Matěj Kovář.

Vida, zase jsme u toho zrcadla.

„Snad si z toho všichni vezmou to nejlepší, abychom se třeba za čtyři roky ukázali na šampionátu znovu,“ dodal český brankář.

Ale lze věřit tomu, že za čtyři roky bude lépe? Najdou se vůbec nějaké logické důvody? V roce 2030 fotbal zažije ohňostroj, bude to přesně 100 let od prvního mundialu. Akci hostí země zaslíbené: Španělsko, rodiště fotbalových géniů, kde kluci hrají bago tak, že jim míč minuty nespadne na zem. Portugalsko nabízí extrémně dobrou generaci hráčů. A Maroko je snad ještě zábavnější, než před čtyřmi lety, kdy hrálo semifinále. Jeho noční duel proti Haiti nestrhl jen výsledkem 4:2, ale mnohým dalším: pohybem, technikou, nasazením, šikovností, individuálními akcemi.

Tím spíš je tristní, jak málo světu naopak nabídli Češi. Pavel Šulc, nejlepší fotbalista posledního roku, byl jen stínem sebe sama. Jediný echt originální hráč Patrik Schick, který sbírá góly a komplimenty v Bundeslize, skončil mezi náhradníky. Srovnání se zbytkem planety je šílené. Ze všech 48 týmů na mistrovství byli Češi ti nejméně kreativní.

„Ani taktická stránka nebyla dobrá. Organizace vázla. Sestavu jsme pořád hledali. Tenhle turnaj nás úplně svlékl donaha. Ne že vlak ujíždí, my už skoro nevidíme koncová světla,“ prohlásil pro Českou televizi její expert Karel Poborský.

Obraz, který vidí český fotbal v zrcadle, je vážně ošklivý.