Šumava bez lidí: Vydejte se na její periferii do Slepičích hor

V tom kraji věřte víc na intuici než na mapu – na oficiální názvy raději zapomeňte. Slepičí hory se oficiálně jmenují Soběnovská vrchovina, ale neexistuje tu člověka, který by jim tak skutečně říkal. Stejně jako zdejší vesnice si pořád drží staré názvy: vesnička Mezilesí je pořád mezi lidmi Trutmaň, Předlesí pořád říkají Hemperk, a nakonec ani Slepice není Slepice, ale Vysoký kámen. Tohle je návod pro všechny, kteří chtějí objevovat, a nenechat se zmást. Slepičí hory jsou hotovým rájem pro poutníky a objevitele.

Kohout: 871 metrů nad mořem, Slepice má o čtyři metry méně. Kopce, které definují panorama jižního Českobudějovicka – z jedné strany na ně navazují Novohradské hory, na druhé pokračuje Šumava. Tu zvlněnou krajinu je dobré si vychutnat z dálky, nebo uvnitř lesů a hájků, kde na poutníky čekají netušené poklady: čisté potoky a na nich staleté hamry, zapomenuté kostelíky a hlavně lesy plné zvěře. Slepičí hory dnes připomínají oboru, kde je i na hlavních tazích dobré jet krokem, protože srnky, zajíci a lišky si ještě nezvykli dávat přednost automobilové dopravě.

A přitom je civilizace tak blízko: historická městečka Trhové Sviny, Kaplice nebo Benešov nad Černou dávají šanci najít ubytování za přijatelné ceny, prozkoumat krajinu a těšit se z jejího ticha.

Přímo z Trhových Svinů vychází tři půvabné naučné stezky. Ta nejfrekventovanější s názvem „Trhosvinensko“ spojuje místní dominanty – centrum města, poutní kostel Nejsvětější Trojice a Buškův hamr. Je sice krátká, ale vyhraďte si na ni celé odpoledne: kostelík v lukách připomíná ruské pravoslavné chrámy a voda v nedaleké studánce je podle pověsti léčivá. Buškův hamr slibuje nejen komentovanou prohlídku unikátní technickou památkou, ale také občerstvení, včetně skvělých hamernických klobás, uzených ve zdejším komíně.

Další dvě naučné stezky vedou otevřenou krajinou: trasa „Trhové Sviny zbožné a hříšné“ mapuje zdejší každodennost, včetně afér a skandálů od středověku po 19. století, „Trhové Sviny mezi nebem a zemí“ zase doteky nadpřirozena. Moc lidí o těchto vyznačených cestách ještě pořád neví, a tak dávají šanci všem, kteří oblast nejjižnějších Čech chtějí mít jenom pro sebe.

Tras, vyznačených pro turisty, je i v okolí celá řada: za pozornost stojí třeba naučná stezka „Krajinou humanity“, procházející Chvalkovem a Kondračí, nebo „Brána Novohradských hor“ v Benešově nad Černou. Malebná je vycházka „Údolím říčky Černé“ – stojí na ní soběnovská vodní elektrárna, v dosahu je nejen zřícenina jednoho z hradů na Malši – hradu Sokolčí, ale také skvělé místo pro načerpání sil: Mlýn U Dubu s restaurací.

Slepičí hory propojují přírodu s historií, historii zase dokonale kloubí s magií a legendami. K dávným rituálům odkazuje přírodní památka zvaná Vandlička: mohutný balvan dominuje lesnímu svahu svou nehybnou majestátností. Na jeho vrcholu se nachází prohlubeň, která po každém dešti zachytává vodu.

Místní vyprávějí, že voda z Vandličky nikdy nevysychá, a to ani v časech největšího sucha. A doplňují příběhy o zázračné a léčivé moci, stejně jako o pohanských rituálech, které se tu měly odehrávat. Mnozí dodnes věří, že kámen sloužil jako rituální miska pro obětiny dávných kultů, které v horách hledaly spojení s nebem.

Kamenné mísy jsou jedním ze symbolů zdejšího kraje, nacházejí se na řadě míst, a skoro vždycky je doprovází lidová pověst. Vandličku najdete v Dochově háji, kam se dostanete pěšky třeba z Dobrovské Lhoty vzdálené pár kilometrů od Trhových Svin.

Slepičí hory jsou místem dvojí tváře. Ta osluněná, kde slunce zapadá o něco později, leží na straně, kterou historicky obývali Češi – a poválečné vysídlení se zdejších chalup dotklo jen okrajově. Vesnice na druhé straně se už po záboru Sudet ocitly pod nadvládou Velkoněmecké říše, bývalo tu víc Němců než Čechů, a tak je tu historie více komplikovaná a národnostní struktura barevnější, protože okolí Benešova nad Černou dosidlovali mimo jiné občané z Rumunska.

Národnostní čára tu bývala do konce druhé světové války výrazná. Ještě typicky české městečko Trhové Sviny leží od Benešova, jehož oficiální název tvořil přívlastek „Německý“, jen něco přes deset kilometrů. České Čechy se tady lámaly do německých. A tak třeba Klení, jeden z výchozích bodů pro vycházku do lůna Slepičích hor, už žilo veskrze německým životem – a stalo se svědky desítek rodinných tragédií, když odtud původní obyvatelé museli odejít.

Později převážně rekreační ves se dnes opět zalidňuje těmi, kteří tu nacházejí domov. Láká je především příroda, autentická krajina, ale také jiný životní styl: tady se ještě pořád procházejí po nocích srnky přes náves.

Jedním ze symbolů Slepičích hor, ale také smíření a propojení převážně německé minulosti s českou přítomností, je kostel svatého Vavřince v Klení. Zdejší spolek pracuje na jeho záchraně už od poloviny 90. let. Pomáhají dobrovolníci, ale také veřejné sbírky – aktuálně je možné díky platformě Donio.cz přispět na obnovu zvonů. Patří k nejstarším v regionu, jsou datované do první poloviny 15. století. Zvuk, který slýchali současníci Jana Husa, opět rozechvěje vzduch a srdce naplní klidem.

Kostel v Klení je také místem kulturního života – v červenci chrám zaplní benefiční výstava obrazů spisovatelky a malířky Ditty Kůtové, která si získala čtenáře rodinnou ságou „Zlá babička“ z nedalekých Ločenic.

„Velmi dávno – skoro ještě v dětství, jsem v Klení strávila nějaký čas na chatě své kamarádky Ivany, a tak se stalo, že zrovna v této vsi jsem obdržela své první políbení od chlapce, jehož jméno už si dávno nepamatuji. I tehdy jsem se procházela kolem kostela a celou vsí, ale byla jsem zaujatá vším tím líbáním, takže vlastně až teď, kdy znovu procházím místa svého mládí, jsem začala teprve naplno objevovat půvab Klení, vesničku s tajemným jménem a krásným kostelem,“ vysvětluje Ditta Kůtová. Výtěžek z prodeje obrazů půjde na další fázi rekonstrukce památky.

Kohout se Slepicí tvoří vrcholky, kde cesta znamená cíl – ty, kteří se potřebují kochat výhledem ze špice, osloví spíš nedaleký Hradišťský vrch, odkud je možné při dobré viditelnosti spatřit Alpy. Oblíbená je také besednická Slabošovka.

Největší síla Slepičích hor ale leží v partii luk a pastvin – v těch místech, kde hory fungují jako rám obrazu, hranice, kterou není nutné překračovat, protože to nejkrásnější je tady – nádech a výdech v paprscích slunce, ve všech odstínech zelené a modré, barev zdravé a uzdravující přírody.

Tahle prodloužená Šumava čeká na každého, kdo se dokáže radovat z nevšední obyčejnosti, z ticha, které nespěchá, a z krajiny, která se nepodbízí. Je to krajina pro poutníky duše, nikoliv pro sběratele vrcholových razítek. V měkkém světle podvečera se kopce nejeví jako neprostupná hradba, ale jako laskavá náruč, která chrání zapomenuté příběhy osad a samot rozsetých v údolích.