Recenze: Žena upadne v lese, kuchař vaří šlichtu. Nový český film nabízí málo

Letos je to už druhá česká letní komedie, která se celá odehrává na táboře. Po Nečekaném létě filmaře Milana Cieslara nyní s tábornickým snímkem přichází také režisér a scenárista Dan Pánek.

Autor hokejových příběhů Děti Nagana a Neporazitelní chtěl v novince nazvané Po večerce, kterou od čtvrtka promítají kina, podobně jako jeho předchůdce přenést na publikum prázdninovou idylu. V obou případech to nebyl dobrý nápad.

Mezi snímky existují až nečekané podobnosti. V obou případech se novým vedoucím letního tábora stává potomek, který musí zaskočit za nemohoucího rodiče. Vladimír Polívka to v novince udělá coby vyhořelý manažer z korporátu, který potřeboval volno. Tento bývalý zkušený oddílový vedoucí se vrací na staré známé místo jménem Hryzely, kam jezdil odmalička, stejně jako tam mířily děti už od konce 50. let minulého století. A pak se stejně jako v Nečekaném létě dál už prakticky nic nestane.

Je zvláštní nápad natáčet snímek v prostředí, kde největším, neboť jediným vzrušením jsou různé bojovky či dramatická večerní předčítání, případně hra na kytaru u ohýnku. Film Po večerce přitom k prázdninové pohodě přistupuje dosti svérázně. Od počátku zde mezi dospělými vznikají třenice, pochopitelně proto, aby poté mohlo dojít k nějaké té romantice a přehodnocení názorů.

Jenže neustále se objevují různé potíže. Částečně vinou hygieny, kterou nově zastupuje mladá důkladná žena, shodou okolností absolventka tábora. A ještě větší shodou okolností dívka, kterou měl nový táborový vedoucí řečený Kráťa rád, když byli ještě dětmi.

Těch nepravděpodobných spojení je tu povícero. Hlavním motivem, který se do díla pokouší vnést stopové množství děje, je snaha o záchranu tábora. Neboť jej kraj chce od příštího roku zrušit. A v pozadí jsou zvláštní machinace.

Tvůrci ale příliš netuší, jakým způsobem toto drama do děje vpašovat, a tak na nás jen tu a tam vykoukne jako opatrná připomínka, že ve filmu o něco jde.

Horší je, že snímek příliš neumí zužitkovat samotné místo natáčení a přenést na diváky nějakou letní bezstarostnost, což se Nečekanému létu dařilo lépe, bylo v něm mnohem víc zapamatovatelných postav a momentů, jakkoli i jeho tvůrci dojížděli na to, že nemají co vyprávět.

Po večerce vlastně většinu času ukazuje aktivity, při nichž se něco nepovede. Jako povinná „výbava“ české komedie je tu žena, která neumí chodit, a tak padá a láme si v lese nohu. Jindy noční bojovka končí několika ztracenými či zraněnými dětmi.

Z podobných situací nevzniká nic přímo dramatického, ale zároveň zrovna nesugerují pocit, že za místní tábor stojí za to bojovat, jakkoli nás postavy přesvědčují o opaku. Doteky něhy a pohody sice přináší motiv dávné lásky mezi Kráťou a jeho staronovou známostí, kterou hraje Eva Podzimková. Ale vlastně ani na tu není dost prostoru.

Dál už tu vystupují spíš figurky než figury. Jaroslav Plesl coby divný kuchař, který nenávidí Slavii, či Václav Neužil jako snaživý prchlivec domnívající se, že by měl sám dělat hlavního vedoucího.

Předchozí snímky Dana Pánka měly jasně určený směr. Bylo jím zlepšování se ve sportovních výkonech z pozice outsidera, tedy nejklasičtější zápletka sportovních dramat. V Neporazitelných ji dovedl alespoň částečně zužitkovat a přinést akci i dojetí – vzhledem k tomu, že tématem byl paralympijský sport. Tentokrát však podobnou oporu filmař nenašel a veškeré vypravěčské i formální nešvary tak mají pré.

Například není zřejmé, pro koho je snímek Po večerce určený. Děti tu nemají skoro žádný prostor, jsou spíše bezejmenným davem, až na asi dvě výjimky. A dospělí mají většinu času co dělat sami se sebou.

Pro děti i dospělé přitom platí, že jejich nátura či přesvědčení se mění jako lusknutím prstů – prostě aby se události posunuly o kousek dopředu. Výsledkem není ani letní romance, ani rodinná podívaná, každý divák tu sice dostane od něčeho trochu, ale všichni strašně málo.

Dan Pánek je přitom typem filmaře, který svým projektům věří a osobně se do nich vkládá. Odmalička sledoval hokej a chtěl pocity z olympijského turnaje v Naganu a tohoto sportu obecně přenést na širší publikum. Od podobně útlého věku jezdil do tábora v Hryzelích, kde se snímek Po večerce natáčel.

Jenže nadšení z místního genia loci a sdílených dětských zážitků se divákům příliš zprostředkovat nedaří – navzdory citlivé kameře Jana Baseta Střítežského, která se pokouší zachytit okolní lesy. Ale už se tvůrcům příliš nepodařilo ji obsadit postavami, na které by se šlo silněji citově napojit.

Protagonisté sice nepotřebují žádné větší pletichy a dramatické rozvraty, jenže s poznáním, že se dva lidé mají upřímně rádi, si na celý snímek vystačit nelze. Nebo možná lze, ale v jiném žánru.

Takhle se objevují kontury tábora jako podivného místa, kde vedoucí berou starost o dítka jako rutinu, kde divný kuchař vaří šlichtu a stará se jedině o to, zda pomocník nemá náhodou v jeho kuchyni slávistickou utěrku.

Chvílemi je cítit i to, že dospělým o děti a jejich prožitky jde, že jim jde o samotné místo, kde kdysi byli dětmi, ale celý film působí spíše jako nesourodý sled dílčích scén, než aby vytvářel nějakou pospolitou, jednotnou atmosféru.

Všechny popisované prožitky a situace mohou být charakteristikou mnoha táborů, na které přesto můžeme mít skvělé vzpomínky. Škoda, že snímku Po večerce se nedaří tyto emoce přiblížit. Sám bloudí od začátku ke konci jako ztracený hošík během noční bojovky.