Před 1200 lety tudy šel Cyril a Metoděj. Prošli jsme jejich pouť až k Velehradu

Cesta z osvětimanského hradiště svatého Klimenta směrem k Velehradu vede bukovým lesem a pak mezi poli a vinicemi, slunce pálí, dávno zmizel stín hradiště, chládek jeho dřevěného kostelíku i přítmí Gorazdovy studánky. Vzduch se tetelí horkem, i když je brzy ráno.

A pak se za kopcem vynoří dvě věže majestátní velehradské baziliky s mohutným křížem uprostřed nádvoří, překvapivě zasazené ve vsi mezi zahradami s levandulí. Součástí rozsáhlého komplexu církevních budov je i úplně civilní mateřská školka a vedle koloniál, místní obyvatelé před nimi parkují kola a jdou si po svých.

Tak vypadá běžný život vesnice ve stínu katedrály, místa, které hrálo zásadní roli v našich dějinách. V samoobsluze tu prodávají úplně obyčejné rohlíky, je krátce po sedmé a my máme za sebou tři dny putování jihomoravskou krajinou po stopách věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Snídáme na trávníku pod katedrálou, za zády devět soch svatých, včetně Cyrila a Metoděje. Vytřepeme drobky a vstoupíme do baziliky, kde je každý kout zlatý, barokní, vyřezávaný, zdobený. Na začátku pouti jsme takhle přišli ke kostelíku svaté Margity Antiochijské na slovenském břehu řeky Moravy, nedaleko od Mikulčic. Svatá Margita je jediným dodnes stojícím kostelem z období Velké Moravy, jeho zdivo bylo svědkem příchodu Cyrila a Metoděje.

Ten rozdíl nemůže být větší. Margita vypadá, jako by ji uplácalo dítě z perníkového těsta, s nepravidelnými zdmi, bez výzdoby, chudá a prostá. Velehrad září jako diamant, každý výklenek, každé okno, každá lavice v bazilice svědčí o velikosti Boha.

Strávili jsme tři dny na cestě mezi Mikulčicemi a Velehradem. Trasa pro pěší poutníky měří přes sedmdesát kilometrů a zčásti vede Dolnomoravským úvalem. Kopíruje Stezku Českem po zelené turistické značce mezi Hodonínem, Vracovem a Osvětimany. Pak pokračuje po žluté na osvětimanské hradiště a po červené přes Buchlov do Modré a na Velehrad.

Upravujeme trasu tak, abychom po cestě potkali co nejvíc rybníků a šli pokud možno lesem, za ty tři dny jsme ale ožehnutí sluncem, jako kdybychom putovali u moře. Jak na tom asi byla družina věrozvěstů? Jaké počasí měli na své pouti oni?

Jak cesta postupuje, čím dál méně mluvíme o horku a noříme se do tématu věrozvěstů. A také víc mlčíme. V rytmu kroků se hlava vyčistí. A sama nabízí otázky. O tom, jak to máme s vírou my, ateisté v jedenadvacátém století, čím je nám rodný jazyk nebo jak vlastně vnímáme propojení s ostatními.

Kam se ztratila pospolitost hradišť a prvních křesťanů a jestli ji můžeme znovu nalézt v době, kdy každý svůj krok nekonzultujeme s místními, ale s online mapou. A pak se spojení vrací, to když v místní samoobsluze v Osvětimanech narazíme na laskavou pokladní. Nebo když cestou narazíme na přezrálé třešně, odhodíme batohy a půl hodiny se cpeme v koruně tou dobrotou.

Cestu lemují staré vesnice, některé domy nahradila moderní zástavba s bazény a vrčícími agregáty klimatizace, ale pořád dost jich ještě obklopují kytky v předzahrádkách jako v dobách našich babiček nebo tlampače s hlášením místního rozhlasu, který uvozuje dechovka.

Mnoho zastavení na naší pouti skýtá chládek sakrálních staveb a také úžas – jaká síla asi musela pohnout první křesťany, kteří se rozhodli odložit pohanství a přijmout tu neznámou, lákavou víru, aby postavili Margitu a další malé kostelíky cestou? A nebyla ta síla stejným pohonem, touhou po spojení s věčností, s něčím, co nás přesahuje, jako síla, která později postavila velehradskou baziliku?

„Přicházíme, abychom byli spolu!“ hlásá nápis před bazilikou třetí den naší pouti. Věta, s níž Cyril s Metodějem před téměř dvanácti sty lety na Velkou Moravu přišli. Věta, která by ještě před pár dny byla frází jako z učebnice dějepisu. Po dnech putování dostává jiný rozměr.

Kroky vyprahlou krajinou nás nevedly jen po stopách cyrilometodějské pouti, ale otevřely mnoho otázek: Jak a proč putovali věrozvěstové? Jaká moc je vedla z Byzance, kde obklopeni zlatem dvora a učením moudrých knih zanechali svoje zázemí, aby skrz moře, lesy a pláně pohanské Panonie prošli k téměř neznámým slovanským kmenům a systematicky jim předali jazyk, písmo a učení o novém Bohu? V džungli rozdrobených hradišť si museli teprve uvědomit, z jak odlišného kulturního prostředí přicházejí.

„Přicházíme, abychom byli spolu!“ Věta, která rámuje komunitu, ale stejně tak i potřebu přestat válčit a vymezovat se vůči okolním nájezdníkům, ale ve jménu vyšší touhy po lásce a jednotě… Skrze písmo, jazyk, víru, překlad evangelií, učení o lásce a odpuštění.

Teorií o tom, kudy přesně Cyril a Metoděj v roce 863 na Velkou Moravu přišli, je několik. Nejpravděpodobnější trasa vedla ze Slovenska přes řeku Moravu do Mikulčic, kde stálo slovanské hradiště. Právě tady najdete půdorysy prvních kostelů, dávno zbořených, ale díky péči památkářů a archeologů v krajině jasně vyznačených.

A stála tu i zřejmě nejstarší trojlodní bazilika vybudovaná už v polovině devátého století. Je pravděpodobné, že vznikla dřív, než Cyril s Metodějem přišli, a že po příchodu sem se museli věrozvěstové dělit o její užívání s nepříliš populárními franskými kleriky: Slované tady totiž už křesťanství znali, po dvě generace už se modlili, ale mše byly vedené v latině právě franskými hodnostáři a pro většinu obyčejných obyvatel tak zřejmě neznamenaly víc než naordinovanou povinnost.

Právě bratři ze Soluně víru ukotvili v liturgii vedené ve srozumitelném jazyce a zapsané v písmu, jímž se tento jazyk skvěle zaznamenával. Pomohli Slovanům pochopit kontext, praktikovat víru, žít v souladu s ní. Konstantin vymyslel hlaholici tak důmyslně, že ke každé hlásce i dvojhlásce staroslověnštiny přiřadil nějaký znak, aby Slované mohli psát tak, jak slyší.

Uprostřed areálu Mikulčického hradiště se tyčí vyhlídková věž, která spíš než výhled do daleké krajiny nabízí právě možnost přehlédnout na loukách u řeky místa spojená s původními stavbami. Koncentrace kostelů a kostelíků tady byla velká, bylo jich určitě nejméně sedm v dochozí vzdálenosti louky. A nejenom jich: Cyril a Metoděj potřebovali primárně předávat učení, s nímž přišli, a na to potřebovali něco jako školu, kam posadí své žáky.

Právě v Mikulčicích jako v centru Velkomoravské říše takový prostor patrně byl. Shlížíme na místo, kde se pohanští Slované potkali s křesťanstvím – ostatně mnoho hrobů, které zde archeologové odkryli, o tom svědčí, našly se tu ozdoby z opasků s postavami kněží vyrytými ve stříbře, bohatě zdobené elitní ostruhy s lidskými maskami a v ústech jednoho z mrtvých byla dokonce nalezena byzantská zlatá mince s portrétem císaře Michaela III.

Toho císaře, k němuž vyslal slovanský kníže Rastislav posly s žádostí, v níž mimo jiné stálo: „Moravané se už odřekli pohanství a přidržují se křesťanské víry, kterou jim přišli hlásat učitelé z různých zemí – z Německa, z Itálie a prý i z Řecka. Učí je však různě a Moravané jsou prostý lid a nevědí, jak si jejich učení vyložit. A proto prosí byzantského císaře, aby jim poslal takového učitele a biskupa, který by jim pravou křesťanskou víru vyložil,“ píše Vladimír Vavřínek v knize Cyril a Metoděj.

Obcházíme po vyvýšeném půdorysu tu nejstarší mikulčickou baziliku, slunce zapadá a my přemýšlíme, jestli se hodí přespat na místě, kde vykopali stovky slovanských hrobů. Myslíme na tu zlatou minci v ústech mrtvého velmože a na všechny ty zbraně a ozdoby rozložené kolem ostatků.

Pohřbívání ve velkomoravském stylu v první polovině devátého století se hodně lišilo od skromných, vpravdě křesťanských hrobů o sto let později. A nakonec raději spíme o kilometr dál na louce, i když mrtví jsou víc než tisíc let v Pánu. „A většinou i v archeologickém depozitáři o kousek dál,“ upřesňuje s úsměvem historik slavista Jiří Dynda ze Slovanského ústavu Akademie věd.

Totéž potvrzuje průvodkyně v mikulčické expozici, když si prohlížíme rekonstrukce hrobů. S kostmi nás později bude konfrontovat i velehradská kostnice, zazděná v podzemí baziliky. Každá jedna kost, ať už v Mikulčicích, nebo na Velehradě, někomu konkrétnímu patřila.

Během naší pouti berou za své představy, které jsme si o věrozvěstech vytvořili ve škole. Cyril a Metoděj tady nebyli první. A nešli sami. Nejstarší ze sedmi dětí vysokého byzantského úředníka, Metoděj, měl zkušenosti s vojenským výcvikem, nebyl „jen“ učencem. „A mimochodem, nejmenoval se Metoděj, ale Michael nebo Manuel, přesně to nevíme, ale určitě to bylo jméno začínající na písmeno em,“ vysvětluje Dynda.

Metodějův bratr, nejmladší Cyril (původním jménem Konstantin, jméno Cyril přijal až krátce před smrtí v Římě jako řeholní jméno), byl teologem, knězem, myslitelem, působil už dřív na misiích a byl jedním z největších učenců své doby, mimo jiné i archivářem a knihovníkem v chrámu Hagia Sofia v tehdejším Cařihradě.

Spolu s nimi vyslal ke Slovanům na Rastislavovu žádost císař Michael III. ještě početnou družinu tvořenou nejen učedníky a žáky, ale i vojáky a ozbrojenci – bylo třeba mimo jiné projít přes území barbarských Bulharů; i oni ale posléze brzy přijali křesťanství a Cyrila s Metodějem stejně jako my považují za své svaté apoštoly.

Družina pravděpodobně doplula po moři do Benátek, odtud šla pěšky a na koních přes Panonii (provincie Říše římské, rozpínala se na území dnešního východního Rakouska, západního Maďarska a severu Jugoslávie) a tehdejší slovenské území až do Mikulčic, a potom dál přes Staré Město u Uherského Hradiště až na Velehrad.

Dnes je možné najít mnoho takzvaných Cyrilometodějských stezek a vydat se po nich, řada z jejich paprskovitých cest ale vede i po stopách cyrilometodějských následovníků a učedníků, kteří šířili písmo a víru dál i po smrti Cyrila v roce 869. Metoděj zemřel o mnoho let později, na Moravu zavítal opakovaně a při své čtvrté cestě působil na Velehradě - ostatně po tom, zda je pohřbený někde v okolí, se dodnes pátrá.

Velehrad není jen poutním místem, kde se každoročně potkávají věřící, aby na začátku července uctili bratry ze Soluně. Součástí komplexu je i prohlídka podzemí baziliky, kde je umístěné lapidárium, tedy expozice kamenných předmětů, náhrobků, hlavic sloupů a zdobení oblouků. Člověk tak má před sebou téměř hmatatelné důkazy v podobě tun kamene, které ukazují, jak se románský sloh postupně překlápěl v gotiku.

Trasa v chladném podzemí má víc než stovku zastavení v podobě každého významnějšího kusu kamene, které tady zůstaly po řádění husitských vojsk, jež původní kostel s klášterem vyplenila. I ona to dělala ve jménu Pána, jen se od toho cyrilometodějského „bytí spolu“ trochu odchýlila.

Vedle baziliky stojí i menší kostelík zvaný Cyrilka, o mnoho skromnější místo vymalované na začátku dvacátého století slováckými motivy vína a květin. A o tři kilometry dál v Modré pak jiný kostelík, tedy replika jednoho z nejstarších slovanských kostelů z devátého století.

Z otevřených dveří je vidět ven na baziliku Velehradu, nad hlavou nám přeletí vlaštovka, která si zbudovala hnízdo uvnitř v kostele, protože jeho okna jsou celoročně otevřená, nemají sklo ani jinou výplň. A zase ten kontrast skromného kamenného a dřevěného kostela a velehradské baziliky. Kontrast byzantského zlata a prvotní slovanské obyčejnosti, kontrast církevní honosnosti a prosté víry.

Naše pouť po stopách Cyrila a Metoděje končí. Nebo začíná. Cyrilometodějských stezek je po Evropě mnoho, kromě Moravy vedou i v Makedonii, Albánii, Řecku, Polsku nebo Turecku. Všude tam Cyril, Metoděj a jejich žáci šířili své učení, předávali poselství. Přišli, abychom byli spolu.