Proč vymřeli neandrtálci? V mnohém byli lepší než naši předci. Uměli i vrtat zuby

Před 59 tisíci lety jakýsi nešťastník v sibiřské jeskyni Čagyrskaja, známé dávným sídlištěm neandertálců, trpěl bolestí stoličky. Zašel tedy za místním „zubařem“. Ten vzal špičatý kámen a otáčivým pohybem vyvrtal do zubu hlubokou kruhovou díru až do kostní dřeně. Odstranil odumřelou tkáň a zastavil infekci, což se podobá dnešnímu čištění zubních kanálků. Zákrok to tehdy musel být pekelně bolestivý.

Na základě nálezu vyvrtané zubní stoličky popsal neandertálské zubařské schopnosti v půli května vědecký tým z Ruské akademie věd v mezinárodní odborné publikaci PLOS One.

Dějiny stomatologie se tím posunuly o 45 tisíc let do minulosti. Předchozí důkazy o provádění zubařských zákroků totiž pocházely z doby před 14 tisíci lety. Ale to není vše. Zub vyvrtaný ostrým kamenem je i převratem v chápání intelektuálních vlastností našich dávných „bratranců“.

Ukazuje se, že si uvědomovali význam relativně krátkého bolestivého zákroku, který je zbaví potíží. „To vyžaduje úroveň uvažování, která jde daleko za instinkt. Zahrnuje to, co bychom mohli nazvat kauzálním myšlením: Rozpoznání zdroje bolesti (kaz uvnitř zubu), pochopení, že odstranění poškozené tkáně zastaví infekci, a přijetí krátkodobého utrpení pro budoucí prospěch,“ napsal v e-mailu pro list The Washington Post člen vědeckého týmu Andrej Krivošapkin.

Zatímco smysl vyvrtání zubu je vcelku pochopitelný, jiný nález zveřejněný na odborné konferenci ve Vídni na začátku května připomíná naprostou záhadu.

Mezinárodní tým výzkumníků dokazuje, že v jeskyni Bruniquel na jihozápadě Francie našel otisk neandertálského kolena ve ztvrdnutém jílu. O tom, co neandertálci v jeskyni prováděli, vědci přemýšlejí už deset let. Ulámali krápníky a postavili z nich jakési kruhové ohrádky, největší má v průměru sedm metrů.

Stopy po ohni naznačují, že kruhy byly osvětlené. Avšak nacházejí se více než 300 metrů od ústí jeskyně, tedy nepohodlně daleko. Úkryt chráněný ohněm mohla jeskyně poskytnout svým obyvatelům mnohem blíže u vchodu. Zdá se, že účel stalagmitových kruhů byl náboženský, případně kulturní. Což je další indicie svědčící o vývoji abstraktního myšlení neandertálců.

Nebylo jim ostatně cizí ani umění. Třeba do zdí z horniny ze sopečného popela ve francouzské jeskyni La Roche-Cotard v údolí řeky Loiry před 57 tisíci lety vyryli prsty a nástroji ze dřeva a z pazourku obrazce, dnes už ne zcela zachovalé.

Jaký je vlastně vztah mezi člověkem našeho typu (Homo sapiens nebo podle jiné klasifikace Homo sapiens sapiens) a neandertálcem (Homo neanderthalensis nebo Homo sapiens neanderthalensis)?

Od člověka vzpřímeného (Homo erectus) se před více než půl milionem let oddělily dvě rodové linie. Jedna vede přímo k nám, z druhé se zhruba před 200 tisíci lety vyvinul člověk neandertálský.

Domovem neandertálců se stala Eurasie, kdežto naši předkové vznikli a po dlouhou dobu formovali svou podobu v Africe, odkud pak v několika vlnách přišli i do Evropy. První setkání našich přímých předků a neandertálců se odehrálo zřejmě před 130 tisíci lety ve východním Středomoří, kam lidé z Afriky postupně dorazili. Poté žili asi 100 tisíc let společně v Evropě a zčásti sdíleli stejná území. A to až do doby před 30 až 40 tisíci lety, kdy neandertálci vyhynuli. Ale proč vlastně?

Podle dřívějších představ byl Homo sapiens podstatně vyspělejší a díky tomu přežil. Jenže dnes víme, že to není pravda. Neandertálci se tehdejším lidem našeho druhu v mnohém podobali a v lecčem je i předstihovali.

Lovili velká zvířata jako soby, jeleny a koně, pravděpodobně i mamuty. Maso odřezávali obdobnými kamennými nástroji. Využívali oheň a zřejmě jej dokázali rozdělávat podle potřeby. Troufli si i na nebezpečné šelmy. To prokazuje třeba tři roky stará studie evropských vědců publikovaná v periodiku Scientific Reports.

Vědci prozkoumali dříve nalezené kosterní ostatky jeskynního lva staré asi 48 tisíc let a objevené u bavorského města Siegsdorf, v oblasti v té době obydlené neandertálci. A objevili bodnou ránu způsobenou zřejmě dřevěným oštěpem.

Pro někoho může být překvapením, že oproti tehdejším lidem našeho typu měli neandertálci v průměru rozměrnější mozek. Jejich těla byla větší a svalnatější. To byla velká výhoda. Jejich ruka byla podle počítačových modelů šikovná a ohebná, o nic horší než ta naše.

Jejich kojenci se dokonce vyvíjeli rychleji než ti naši. V dubnu to popsali výzkumníci v odborném periodiku Current Biology. Z úlomků kostí mladičkého neandertálce, nalezených v izraelské jeskyni Amud, badatelé stanovovali jeho věk. Podle vývoje zubů jej odhadli na šest měsíců. Ale velikost kostí odpovídala spíše dítěti ve věku kolem 14 měsíců. Rychlejším růstem se přitom u neandertálců výhodně zkracovala doba dětské nemohoucnosti.

Dlouho převládal názor, že naši předkové a neandertálci žili vedle sebe, ale po svém a vzájemné kontakty neměli. Až rok 2010 přinesl zlom. Švéd Svante Pääbo z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku koordinoval mezinárodní tým, který ve vědeckém časopise Science publikoval nástin genomu (souboru genů) neandertálců.

Vědci využili DNA získanou z dochovaných kostí a zubů. Z poznatků mimo jiné vyplynulo, že neandertálci a naši předkové k sobě měli hodně blízko. Obývali separátní sídla, ale mívali spolu pohlavní styky.

Děti pak dalším rozmnožováním předávaly získané geny dál. Dnes neandertálské geny tvoří dvě až čtyři procenta DNA dnešních Evropanů. Výjimkou jsou „čistokrevní“ obyvatelé Afriky – jejich předkové se s neandertálci nikdy nesetkali a jejich dědičné vlastnosti nezískali. Toto zlomové poznání přineslo Svantemu Pääbovi v roce 2022 Nobelovu cenu.

Zatím víme, že neandertálské geny v našem organismu ovlivňují třeba vlastnosti vhodné pro život v chladnějším, sušším a méně slunečném prostředí, než jaké bylo v africké domovině našich předků. Pomohly jim i vyrovnat se s proměnlivou délkou dne, na což naši předkové žijící poblíž rovníku nebyli zvyklí. Čím dál od rovníku, tím je v létě den delší a v zimě naopak kratší. A tomu se přizpůsobuje i takzvaný cirkadiální rytmus čili kolísání období bdělosti a spavosti hlavně v závislosti na slunečním svitu.

Znalosti o soužití lidí našeho typu a neandertálců dále posunul zatím nejpřekvapivější objev letošního roku. Představil jej tým vědců z Pensylvánské univerzity v americké Filadelfii v únoru ve studii ve vědeckém časopise Science.

Tvrdí, že křížení lidí a neandertálců neprobíhalo rovnoměrně, ale projevily se v něm genderové preference. Neandertálští muži a ženy našeho typu v sobě zřejmě nacházeli zalíbení, které vyústilo v sexuální vztahy. Avšak obráceně to moc neplatilo.

Nedá se přesně říci, jak takové pravěké románky probíhaly. Tedy jestli prim ve vytváření vztahů hráli neandertálští muži, kteří toužili po lidských ženách. A zda je získali i násilím. Anebo jestli to byly spíše lidské ženy, kterým se neandertálští muži zalíbili, a tak je pomocí ženských zbraní nalákaly do vztahů. Anebo jestli tato vztahová chemie byla vzájemná. Do takových podrobností genetika nevidí.

Ale proč totéž neplatilo i naopak, mezi neandertálkami a muži našeho typu? Možná se sobě vzájemně nelíbili. Nebo byli silní neandertálští muži nebezpečně žárliví, čímž naše předky od záletů odrazovali. Nevíme. Některé tehdejší nejasnosti sociálních vazeb zůstávají záhadou. Stejně jako to nejdůležitější: Proč už tady nejsou?

Hypotéz se vynořilo hodně, ale žádná nedokázala přesvědčit. Například se dlouho soudilo, že neandertálci zřejmě neuměli artikulovaně mluvit, takže nemohli rozvíjet dobře organizovanou společnost. Jejich hrtan vypadal jinak než ten lidský.

Jenže pak se ukázalo, že Homo neanderthalensis měl kostní kanálek, který chrání svazek nervových vláken ovládajících pohyb jazyka, obdobný jako dnešní člověk. Možná tedy vydával jiné zvuky, ale řeč to byla. Uvážíme-li, že neandertálci zvládli stejnou činnost jako naši předkové, možnosti hrtanu byly pro jejich komunikaci asi dostatečné.

Jiná hypotéza vychází z ekonomické teorie. Podle ní naši předkové dokázali navzájem lépe obchodovat. Našly se u nich opracované kamenné nástroje z hornin pocházejících i z odlehlých oblastí či ozdoby z mušlí ze vzdáleného mořského pobřeží.

Výměna zboží je svědectvím o dělbě práce, a tedy ekonomicky vyšším stupni existence. Neandertálci podle nálezů v jejich sídlištích obchod zřejmě nezvládli, a proto ztratili šanci na přežití. Jenže i dnes existují domorodé kmeny, které s okolím neobchodují, a stejně kvůli tomu nevymřely.

V podezření jsou i nakažlivé nemoci. Každá skupina měla specifické patogeny, které ji sužovaly, ale na něž si aspoň částečně vytvořila imunitu. Tropické nemoci, které přinesli naši předkové z Afriky, mohly být pro neandertálce nebezpečné. Není ovšem jasné, proč by trvalo 100 tisíc let, než by jim podlehli.

Také letos přibyly nové hypotézy. Jen na ukázku: Tým z Montrealské a Cambridgeské univerzity použil počítačové modelování a tvrdí, že kdyby neandertálci žili v menších, od sebe vzdálených komunitách, nedokázali by se vyrovnat s klimatickými změnami, které by je pak mohly vybít. Což může být závěr vypočítaný velmi přesně, ale z hodně nejistých a nedoložených předpokladů.

Jiná hypotéza byla letos vyvrácena. Popsal ji před čtyřmi lety v časopise Nature tým z Ústavu Maxe Plancka v Lipsku, v němž působil i zmiňovaný genetik Svante Pääbo. Výzkumníci získali DNA z kostí a zubů neandertálců z jeskyně Čagyrskaja. Vyšlo jim, že se tam příbuzní křížili navzájem, což mohlo vést k degeneraci a vymření.

Letos koncem června však tým ze stejného ústavu, v němž byl rovněž Svante Pääbo, zveřejnil v Nature výsledky analýz DNA neandertálců ze sedmi míst v Belgii a dvou ve Francii. V nich se žádné důkazy o škodlivém příbuzenském křížení nenašly.

Shrnuto: Proč neandertálci opustili tento svět, vůbec nevíme. Třeba to byla obyčejná náhoda a vše mohlo dopadnout obráceně. Vymizel by Homo sapiens a nad tím, proč se tak stalo, by si dnes lámali hlavu neandertálští vědci.