Měsíce v nemocnici a bez kamarádů. Zážitková terapie vrací dětem odvahu

Děti po náročné léčbě, které strávily měsíce v nemocnici a ztratily kontakt s vrstevníky, najednou vyrážejí poprvé samy na tábor nebo se po dlouhé izolaci vracejí zpátky do školy.

Zážitková terapie nepřináší dětem s vážným onemocněním jen zábavu, ale i pocit kontroly nad vlastním životem, psychickou odolnost a odvahu zkoušet věci, kterých se dřív bály, říká v rozhovoru pro Seznam zprávy Šárka Gabriel, ředitelka nadačního fondu Spolu s odvahou. Pomoc přitom často nepotřebují jen samotné děti, ale celé rodiny, kterým nemoc během chvíle převrátí život naruby.

Zmiňuje například chlapce po onkologickém onemocnění, který měl původně strach zapojit se do dětského kolektivu, nebo příběh holčičky po transplantaci, pro kterou byl tábor prvním zážitkem, který absolvovala bez přítomnosti rodičů.

Pracujete s dětmi s vážným onemocněním. Co pro ně bývá nejtěžší? Samotná nemoc a bolestivé procedury, nebo spíš izolace od vrstevníků?

Je to velmi individuální, ale většinou kombinace obojího. A hlavně když mluvíme o vážně nemocném dítěti, nejde oddělit dítě od rodiny. Diagnóza zasáhne celý rodinný systém. Často jeden z rodičů přestane pracovat, aby mohl o dítě pečovat. Rodina přijde o část příjmů, změní se fungování domácnosti. Veškerá energie se soustředí na nemocné dítě a pobyt v nemocnici. A tím se izoluje nejen dítě, ale často celá rodina. Vypadnou ze svých běžných sociálních vazeb. Je to opravdu změna celého životního paradigmatu.

Záleží také na tom, v jaké fázi dětství nemoc přijde. Pokud je dítě nemocné od narození, často to bere jako součást svého života. Když nemoc přijde později, představuje pro něj úplně jiný zásah. Ale společné je jedno: všechno se změní.

Společným jmenovatelem všech vašich programů je zážitková terapie. Proč jsou právě hra a zážitky pro děti tak důležité?

Protože jsou pro dítě přirozené. Hra je základní způsob, jak děti poznávají svět, učí se a vztahují se k okolí. Zároveň je důležité říct, že naše programy nejsou postavené na nějakém intuitivním „hraní si“. Jsou založené na metodologii zážitkové terapie, která vychází z evidence-based přístupů a je potvrzená výzkumy renomovaných pracovišť, jako jsou například University College London nebo Yale Child Study Center.

Díky našemu napojení na mezinárodní sítě zážitkové terapie máme přístup k metodikám a výzkumům, které potvrzují, že hra a zážitek mají reálný terapeutický dopad.

Funguje zážitková terapie i u dospívajících? Neříká si už teenager, že „hraní“ není nic pro něj?

Princip funguje napříč věkovými skupinami. Samozřejmě jinak bude vypadat program pro malé dítě a jinak pro dospívajícího, ale základ zůstává stejný.

Pro dítě nebo teenagera to musí být především zábava a přirozený zážitek. My, jako odborníci, za tím samozřejmě vidíme další vrstvy a terapeutické cíle, ale pro mladého člověka se pořád musí jednat o aktivitu, která ho baví.

Dokázala byste popsat nějaký konkrétní příklad, kdy dítěti podobný program opravdu pomohl?

Těch příběhů máme spoustu. Třeba Ellen, která byla na našem rodinném táboře a měla obrovský strach z výšek. Na táboře máme lanové centrum a ona se nakonec odhodlala jet na zipline. Překonala vlastní strach, vystoupila z komfortní zóny a zvládla něco, o čem si předtím myslela, že nedokáže. Po návratu z tábora pak sama chtěla vyzkoušet lezení na stěně a dnes je z ní vášnivá lezkyně.

Na táborech často vidíme obrovské proměny. Vybavuji si například příběh chlapce po onkologickém onemocnění, který přijel s velkými obavami z toho, jak ho přijmou ostatní děti. Během několika dnů ale našel odvahu zapojit se, překonal obavy a nakonec pobytu dokonce ostatním veřejně přednesl svou vtipnou básničku. Právě v takových chvílích je vidět, jak silný dopad může zážitková terapie mít.

Někteří lidé možná namítnou, že dítěti s vážným onemocněním je překonání strachu z výšek k ničemu…

My dítěti nabízíme přiměřenou výzvu zabalenou do hry a atraktivního zážitku. Když ji zvládne, zažije pocit úspěchu. Uvědomí si, že něco dokázalo. Tím zážitkem dítě provází vyškolený dobrovolník, který mu pomáhá reflektovat, co se vlastně stalo. Ukazuje mu: „Podívej, překonal jsi něco, čeho ses bál.“

A právě to je strašně důležité. Dítěti roste sebevědomí, psychická odolnost a chuť zkoušet další věci. Postupně vzniká taková vzestupná spirála odvahy: čím víc těch povzbudivých zážitků dítě má, tím větší má odvahu překonávat překážky. Tento efekt se přitom neomezuje jen na onu konkrétní aktivitu, ale dítě si ten pocit odnese i do běžného života. Třeba se odváží oslovit další děti, navazovat vztahy nebo překonávat sociální izolaci, která je s nemocí často spojená.

„Šijete“ programy každému dítěti na míru?

Ano. Například v nemocnicích chodíme přímo k dětským lůžkům často na oddělení, kde děti tráví dlouhé týdny nebo měsíce. Dobrovolník pracuje s dítětem individuálně a reaguje na to, co dítě právě potřebuje.

Dítě je v nemocnici často extrémně izolované. A už jen to, že mu někdo věnuje plnou pozornost, je samo o sobě důležité. Součástí programu je i princip „challenge by choice“ – dítě si samo vybírá, co chce dělat.

Dětem v nemocnici často chybí možnost o něčem samostatně rozhodovat, protože velkou část jejich života najednou určují léčba, režim a okolnosti kolem nemoci. I proto je pro nás důležité nabízet jim během programu možnost volby — aby si samy mohly vybrat, co chtějí dělat a jakým způsobem se zapojí. Dává jim to pocit, že mají alespoň něco pod kontrolou, a právě to je v takové situaci velmi cenné.

Vedle individuální práce v nemocnici máme i programy pro větší skupiny dětí, například na táborech, online workshopech nebo ve školách. Když podporujeme dítě, které se po léčbě vrací zpátky do školy, připravujeme program vždy na míru nejen jemu, ale i celé třídě. Úzce spolupracujeme s třídním učitelem a snažíme se citlivě zohlednit, co dítě potřebuje sdělit a jaká je atmosféra v kolektivu, aby program celé třídě co nejvíc pomohl.

Jak takový program přímo v nemocnici konkrétně vypadá?

Když přijdeme za dítětem do nemocnice, nejdřív se domlouváme i s rodičem. Může se zapojit do hry, nebo si naopak na chvíli odpočinout, například si dojít pro kávu, osprchovat se nebo jen na chvíli vypnout. Pro rodiče, kteří tráví s dítětem v nemocnici dlouhé týdny, bývá i takových patnáct minut, které mají pro sebe, obrovsky cenných.

Dobrovolníci nikdy nechodí na oddělení sami, vždy je s nimi koordinátor, který komunikuje se zdravotníky a hlídá, aby vše probíhalo podle pravidel nemocnice. Samotný dobrovolník se pak může naplno věnovat dítěti. Přináší různé aktivity — deskové hry, karty nebo jednoduché výtvarné pomůcky — ale vždy záleží na konkrétní situaci a zdravotním stavu dítěte.

Snažíme se navazovat na to, co dítě baví a zajímá. I obyčejné karty na Uno se tak mohou proměnit v kreativní hru o zvířatech nebo vyprávění příběhů. Smyslem je otevřít dítěti prostor pro radost, kreativitu a pocit, že má něco ve svých rukou.

Jak na vaše programy reagují zdravotníci?

Máme od nich extrémně pozitivní zpětnou vazbu. Často nám říkají: „Přijďte zase zítra. Ideálně každý den.“ Vidí totiž, jak děti po programu pookřejí. Někdy jsou na oddělení dlouho a vůbec se nebaví s ostatními dětmi. A my jim pomáháme navazovat kontakt a nebýt tolik izolované.

Pro mě osobně je strašně silné i to, jak moc zdravotníkům záleží na tom, aby péče o děti byla opravdu co nejlepší.

Dá se vůbec přinést do nemocnice zábava, aniž by to působilo nepatřičně? Přeci jen jde o velmi vážné situace…

Rozumím, proč se na to lidé ptají. Ale já jsem zažila tolik situací, kdy jsem viděla, jak moc to těm dětem pomáhá, že o tom vůbec nepochybuju.

Vzpomínám si třeba na holčičku po transplantaci, která byla na našem táboře. Poprvé v životě tam byla sama mezi dětmi bez rodičů. A její rodiče zase poprvé zažili chvíli sami pro sebe. Později nás ona rodina poprosila, jestli bychom mohli pomoci i s návratem holčičky do školy. Kvůli zdravotním obavám dřív nemohla jezdit na školu v přírodě nebo lyžařský výcvik. Po našem školním programu se ale situace změnila a asi po měsíci a půl mohla jet alespoň na jednodenní lyžařský kurz se spolužáky. To je obrovský posun v kvalitě života.

O čem se, podle vás, v souvislosti s rodinami dětí s vážným onemcněním málo mluví?

Myslím, že pořád málo mluvíme o jejich izolaci. O tom, jak moc se jim změní celý běžný život. Zároveň si myslím, že se v posledních letech hodně zlepšila otevřenost vůči pečujícím rodičům a velkou práci v tom odvádí neziskový sektor. Co však stále chybí, jsou finance na podpůrné služby. Ty organizace a metody tady jsou. Víme, že fungují. Řada neziskových organizací, na kterých rozvoj oblasti péče o duševní zdraví a podpůrných služeb stojí, ale na finanční podporu z veřejných zdrojů vůbec nedosáhne.

Máte pocit, že se to někdy změní?

Ve společnosti dnes mnohem víc rezonuje téma duševního zdraví a podpory rodin. Myslím, že přichází nová vlna filantropie a větší ochota podporovat dlouhodobě služby, které mají skutečný dopad. Vidím obrovskou vůli zdravotníků, rodičů, dobrovolníků i společnosti. Právě tady vnímám obrovský prostor pro moderní filantropii a donory, kteří chtějí podporovat systémové a dlouhodobé změny. Situaci postupně mění i přístup veřejnosti. Začíná být normou, že se zaměstnanci zajímají nejen o to, jestli je organizace, kde pracují, odpovědná a třeba charitativně činná, ale chtějí se i podílet na rozhodování o tom, co firma podpoří.

Zrovna neziskovka Spolu s odvahou není příjemcem žádných národních či evropských dotací a nečerpá granty z veřejných peněz…

Je to pro nás velká výzva. Neustále hledáme nové partnery a snažíme se s nimi budovat dlouhodobé vztahy. Věřím ale, že naše programy jsou v českém prostředí opravdu unikátní a jejich dopad je vidět velmi rychle. Hodně proto sázíme i na osvětu a vysvětlování, proč je podobná podpora důležitá.

Zásadní pro nás je, aby byly programy bezplatné pro rodiny. Ve chvíli, kdy dítě vážně onemocní, se celé fungování rodiny obrátí naruby a často to znamená i výrazný finanční propad. Proto potřebujeme partnery, kteří sdílejí stejné hodnoty a chtějí dlouhodobě podporovat pomoc rodinám v náročné situaci.

Vaším partnerem je i Kunsthalle Praha…

Myslíme si, že propojení umění a filantropie má velký smysl. Právě skrze kreativitu a silný zážitek se daří otevírat důležitá společenská témata mnohem širšímu publiku. Partnerství s Kunsthalle Praha je pro nás v tomto směru nesmírně cenné — pomáhá nám šířit povědomí o tom, co děláme a proč je naše práce důležitá, i mimo okruh lidí, ke kterým bychom se běžně dostali. Letos na podzim proběhne už 5. ročník charitativní aukce současného umění, na které se vedle dalších partnerů významně podílí právě Kunsthalle Praha.

Působíte jako ředitelka nadačního fondu a zároveň i jako dobrovolnice. Co vás k téhle práci přivedlo?

Je za tím určitý osobní příběh, ale hlavně potřeba dělat něco smysluplného. Tady totiž vidím konkrétní dopad. Vidím děti, které díky našim programům získají nástroje, které si nesou do dalšího života. A vím, že jim to reálně mění kvalitu života. To je obrovská motivace.

Je nějaký moment, který se vám během této vaší kariéry vryl obzvlášť silně do paměti?

Těch momentů je strašně moc a často jsou velmi nenápadné. Někdy nejde o velké dramatické změny, ale o drobné okamžiky, které znamenají obrovský posun v tom, jak dítě samo sebe vnímá.

Třeba když na táboře vidíte děti, které byly měsíce izolované v nemocnici, jak se spolu úplně přirozeně smějí, baví a přijímají se navzájem. Jedno dítě je na vozíku, druhé o berlích, další po náročné léčbě… a přesto jsou spolu prostě jen děti. Možná to zvenčí působí jako obyčejný střípek běžného života. Ale pro ně je to něco, co dlouhé měsíce nemohly zažít.

Co pro vás v kontextu vaší práce znamená odvaha?

Odvaha má strašně moc podob. Pro mě osobně je to třeba i odvaha dělat něco smysluplného, i když člověk bojuje s vlastní nejistotou nebo pocitem nedokonalosti. Zážitková terapie a programy Spolu s odvahou mne naučily všímat si i těch velmi nenápadných, tichých forem odvahy. Pro okolí mohou být vlastně neviditelné, ale pro člověka, který je prožívá, mají často opravdu život měnící účinek.