Larry David se vložil do historie USA a je to vtipné. Ale očekávání byla větší

Když v roce 1776 schvaloval Kontinentální kongres americkou Deklaraci nezávislosti, seděl v sále i Robert Livingston. Historie si ho pamatuje jako jednoho z Otců zakladatelů. Nový seriál HBO ho ukazuje jinak: jako muže, který chtěl do deklarace prosadit zákaz sdílení dezertů mezi hosty u stolu a pravidlo, že přát šťastný nový rok se smí nejpozději do 7. ledna.

Livingstona hraje Larry David. A pokud vám ty dva požadavky připadají povědomé, je to proto, že jste posledních pětadvacet let sledovali sérii Larry, kroť se. Přesně v tom je problém novinky nazvané Život, Larry a honba za neštěstím, jejíž nové epizody se budou do začátku srpna objevovat ve videotéce HBO Max. A přesně v tom je i její kouzlo. Záleží, kterého kritika se zeptáte.

Nejdřív kontext. Devětasedmdesátiletý Larry David patří k nejúspěšnějším televizním tvůrcům v „oboru“ humoru. Podobně jako Jerry Seinfeld pohádkově zbohatl na slavném sitcomu Seinfeld, který spolu vymysleli, a pak ho proslavil vlastní seriál, ve kterém, opět podobně jako Seinfeld v Seinfeldovi, hrál sám sebe. Larry, kroť se stálo na jednoduchém střetu: zcela racionálně, pragmaticky a sobecky uvažující stárnoucí muž versus svět. A na haváriích, které z toho střetu vznikají. Vždy trapných, rozpačitých a nekonečně vtipných.

Na podobném principu měl fungovat i nový projekt produkovaný Barackem a Michelle Obamovými. Jejich společnost Higher Ground chtěla důstojně oslavit 250. výročí založení Spojených států. Nebo „důstojně“, s deklarovaným nadhledem a chutí, bourat historické mýty. Každopádně se rozhodli pro Davidův chytrý a zároveň riskantní humor.

Výsledkem je skoro třicet skečů, které uvádí vypravěč Samuel L. Jackson a v nichž se Larry David zjevuje u klíčových momentů amerických dějin. U Deklarace nezávislosti, kde vznáší absurdní požadavky, anebo u bratří Wrightů, kde hraje třetího, nejméně odvážného sourozence. V autobuse sedí vedle slavné Rosy Parks, která nastartovala americký boj proti segregaci. A ano, Larry ji chrání před bílými spolupasažéry, toužícími poslat ji „mezi černochy“ do zadní části autobusu, avšak ne proto, že by mu byl odporný rasismus, ale protože se mu prostě nechce vstávat. To zní dobře, že ano?

Larry, kroť se mělo jednu zvláštnost danou tvůrčím postupem. Seriál se natáčel improvizačně, bez pevného scénáře. David připravil situaci, měl zhruba představu o pointě, ale všechno ostatní vzniklo z improvizace lidí na place. Bylo to jednoduché, ale zároveň až geniálně funkční.

U improvizace obvykle oceňujeme, že je pro aktéry náročná a těžká. „Na to, že herci improvizovali, to bylo skvělé,“ říkáme někdy. Ale v tomhle případě improvizace výslednou podobu seriálu vylepšila a pozvedla, aniž by o tom tvůrčím triku většina diváků vůbec věděla.

Jenže tatáž metoda v novém seriálu naráží na své limity. Skeč není epizoda. Improvizace potřebuje prostor, aby se rozdýchala, aby se drobná nedorozumění stihla rozrůst v katastrofu. Dialogy amerických historických postav mají rozevlátost předešlého seriálu, ale v hranicích pětiminutového skeče k pointě často spíš doklopýtají. A když improvizaci navíc svážete dobovými kostýmy, parukami a draze postavenými kulisami, výsledek působí nepatřičně. Herci opatrně našlapují kolem historických reálií, které nesmějí rozbít, a improvizace, která žije z rozbíjení, je najednou nudná.

Autoři si toho byli vědomi, a jakkoli měl být tvůrčí postup stejný, scénáře historických skečů měli nepochybně připraveny mnohem důkladněji. Jenže to je další problém. Najednou tu máme formát, který je méně hravý a nepředvídatelný než improvizace, a zároveň méně sevřený a vypointovaný než scenáristicky přesně napsaný skeč.

A pak je tu druhý problém: recyklace. Hollywoodský časopis Variety napsal, že seriál je vlastně takové Larry, kroť se v dobovém převleku. Známý trik „popovídat si a předběhnout“ (chat and cut), tedy předbíhání ve frontě pod záminkou pokecu se známým, se tu odvíjí ve frontě na polévku za velké hospodářské krize. Scénka s opožděným přáním nového roku se v předešlém seriálu odehrávala v posilovně, ne u podpisu Deklarace nezávislosti a tak dále.

Recenze jsou rozpačité: na webu Rotten Tomatoes 53 procent, na Metacritic 58 bodů. The Guardian mluví o debaklu, The New York Times o nešťastně pojatých narozeninách Ameriky. Pár kritiků si vypůjčilo Larryho nejslavnější hlášku, avšak pozměněnou: „Pretty, pretty bad,“ píšou.

Ale zároveň vyšly i oslavné ohlasy, například NPR vítá další Davidův „home run“ a spousta dalších kritiků vyzdvihuje originalitu i odvahu riskovat. Larry David má prostě mnoho fanoušků, i mezi kritiky, a ty potěší vždycky.

Porozumět se dá oběma táborům. Larry David nemůže neuspět, protože si vytvořil dokonale vtipné alter ego. Je koncentrátem špatných vlastností a nevhodných myšlenek (které ale ve skrytu duše má většina z nás), a zároveň magnetem na společenské nehody i trapné chvíle. Takže když tohoto televizního „Larryho Davida“ člověk vidí v napudrované paruce, jak se hádá s Benjaminem Franklinem, je to vtipné ještě před vyslovením první repliky.

Ale když se pak pointa či vtip rodí příliš pomalu a v bolestech, nebo nakonec přijde vtip, který už divák zná, je to o to více frustrující. A v nejlepších momentech navíc máme důkaz, že to mohlo dopadnout lépe. Že ten seriál mohl být geniální. Viz prý nejlepší scénka, kterou už dopředu prozradili účastníci novinářských projekcí: Larry David v ní hraje slavný zdroj Deep Throat z aféry Watergate.

V týden starém velkém rozhovoru pro londýnské Timesy Larry David říká: televizní Larry David je můj hrdina, je to muž, kým bych chtěl být, pokud by neexistovaly společenské zdvořilosti a konvence. Jenže ty existují, z dobrého důvodu, protože jinak bychom všichni byli sociopati. K čemuž lze dodat: jedinečnost seriálu Larry, kroť se spočívala právě v tom, že Larry David je jeden.

Několik desítek Larry Davidů je i na tak velkolepé a dlouhé dějiny, jaké mají Spojené státy, přece jen trochu moc.