Slavný sudí o rozhodčích na MS: Jen rostu, když Uzbek nevidí jasnou penaltu

Občas se Ivan Grégr přistihne, jak doma na gauči spokojeně pokývá hlavou, když v televizi sleduje, jak rozhodčí nechává plynout hru. Jindy zamumlá: „Sakryš, pískej to přece. Vymkne se ti z rukou.“

Jeden z nejúspěšnějších československých arbitrů viděl v 84 letech téměř všechny zápasy na fotbalovém mistrovství světa a vnímá, kam směřuje trend rozhodování: „Udělat co nejméně zjevných chyb. Případně jich co nejvíc napravit.“

Ale nedaří se to zcela. Pořád se kiksy stávají.

Zrovna osmifinálové zápasy přinesly plno kontroverzí. Musel jste je vnímat.

Samozřejmě, protože trpím profesionální deformací. V globálu by se dalo říct, že rozhodování na šampionátu vůbec není špatné, sudí nejsou přítěží, ale když se na rozhodčího křičí, vždycky na tom kus pravdy může být. Nikdo si nikdy na hřišti nestěžuje pro nic za nic.

Egyptu v úterý upřeli gól na 2:0 kvůli předchozímu faulu na druhé straně hřiště. Bylo to fatální rozhodnutí, které pomohlo vrátit Argentinu do hry.

Rozumím tomu hromování. Když si to shrneme, všechny verdikty šly proti Egyptu, nicméně gól byl odvolaný správně. Skutečně došlo u rohového praporku k faulu na Martíneze. Kdyby z následného brejku Ziku neskóroval, nikdo se k tomu nevrací, ale holt je takový protokol, že se akce před gólem pitvá do posledního detailu, aby nedošlo k žádnému pochybení. VAR tak funguje. Opravil rozhodčího a gól neplatil.

Nedivil jste se? Dokonce i šachový šampion Garri Kasparov napsal nahněvaný tweet, který se zastával Egypta.

Zprvu jsem se divil, pořád si na video teprve zvykám. Na jednu stranu uznávám, že je to velký pomocník, obdivuju tu technickou vymoženost, ale vadí mi, že se používá často a hlavně velmi alibisticky. Aby si rozhodčí posichrovali svůj dojem? Aby se náhodou nespletli? Děje se to ve světě a v české lize ještě násobně víc. Proč si rozhodčí nenechá prostor pro vlastní názor? Nechápu. Samozřejmě, vážné chyby opravovat, to jo.

Což byl případ egyptského gólu?

Ano. A když se Egypťané za chvíli domáhali, aby se kopala penalta na Salaha, já prostě neviděl průkazný záběr, že by k faulu došlo. Salah to zkusil, pád přibarvil a rozhodčí mu na to neskočil.

Argentinci z brejku vyrovnali.

Rozumím, na co narážíte. Byly to dvě zrcadlově podobné situace, ale podle mého všechno proběhlo v souladu s pravidly. Zatímco to první faul byl, to druhé ne.

Zatímco ve skupinách byl kolem rozhodčích celkem klid, vyřazovací fáze vzbuzuje vášně.

A divíte se? Třeba v posledním osmifinále Švýcarska s Kolumbií, to jsem dokoukal až do konce, mi bylo hráčů až líto, že si rozhodčí vzal hlavní roli pro sebe. Ten šášulka ze Salvadoru se mi vůbec nelíbil.

Ivan Barton se jmenuje.

Chtěl být vidět za každou cenu, předváděl se a zápas se i kvůli tomu zvrtnul. My tomu za starých časů říkávali, že se prodává, že chce být na hřišti pánem.

Stejně jako Uzbek Ilgiz Tantašev, který nechal Paraguajce, ať beztrestně pokopají Francouze.

Přesně. Rozumím tomu, že fotbal je kontaktní sport a fandím novým trendům, ale musíte mít přece cit, aby se vám zápas nezhroutil. Vždyť jsme na mistrovství světa! Za nás platilo krédo, že nejlepší rozhodčí je ten, který nevyčnívá a celou dobu zůstane nenápadný. Aby fandové odcházeli z ochozů a ptali se: Kdo to dneska vlastně pískal?

Věřím, že to platí dodnes.

Ale někdo se holt předvádí, což cechu rozhodčích neprospívá. Nenápadnost, kterou pak klidně může doprovodit ráznost, určuje dobrého rozhodčího.

Mimochodem, i Uzbekovi nakonec musel poradit VAR, aby zapískal penaltu pro Francii.

To jsem rostl, že to neviděl. Nebo se neodvážil a zase alibisticky spoléhal na to, že mu správný verdikt poradí od videa?

Nevím, to mi řekněte vy.

Dlouhodobě platí, že na mistrovství světa delegují rozhodčí všechny kontinenty, což samozřejmě musí přinést nesoulad v řízení. Když vám přijede 170 rozhodčích z celého světa, nejde mít jednotný metr a nejvyšší kvalitu ve všech zápasech. To dá rozum. Stejně jako některé týmy nedosahují úplně špičkové úrovně, rozdíly jsou taky mezi rozhodčími. Ne každý je na turnaji kvůli tomu, že by mohl pískat finále.

Hezky řečeno.

To máte jako u nás v lize. Ne každý je schopný, aby mohl pískat derby. Já byl v derby osmnáctkrát a snad jen dvakrát se na mě nikdo nezlobil. Buď křičela Slavia, že jsem ji poškodil, nebo kvůli tomu samému Sparta. I když se snažíte sebevíc, nezavděčíte se. Od toho se musí rozhodčí oprostit.

Mám dojem, že rozhodčí mají na hřišti stále větší moc. Během mistrovství světa je očividné, že si na ně nikdo netroufne.

Vždyť se podívejte, kolik jich tam při každém utkání je. To je skoro inflace. Dva pomáhají mezi střídačkami, tři jsou u videa. Souhlasím, že dostali do rukou velké zbraně. Spěchá se s ošetřováním, rovnou červenou kartou se trestá zakrývání úst, na rozhodčího skoro nesmíte promluvit.

Je to tak dobře?

Pokud toho nebudou rozhodčí zneužívat, tak ano. Někteří se kvůli tomu víc předvádí, někteří jsou víc v klidu, někteří se nemění. Opakoval bych se: Čím nenápadnější, tím lepší.

Co když se zápas zvrtne, jak jste zmiňoval?

Chyba rozhodčího. Zdaleka ne vždycky přistupují mužstva jen k čestným soubojům, tudíž je na rozhodčím, aby si vyhodnotil, jak postupovat. Pustit na začátku drobné faulíčky, aby nechal hráčům volnost a ukázal, že není cimprlich, nebo zasáhnout hned? Někdy to prostě musíte takzvaně rozsekat, když vidíte, že emoce prýští jako láva už před výkopem. To pak musíte mít oči jako ostříž a ruku pokaždé připravenou, abyste sáhl do kapsy pro kartu. Pro jistotu. Jakmile pustíte otěže v nevhodnou chvíli, už ten zápas nemusíte nikdy dohonit a ztratíte ho.

Čím? Jak?

Kolem vás je dvaadvacet hráčů, dvaadvacet osobností, dvaadvacet chlapů, kteří chtějí vyhrát. A ve vás často vidí nepřítele, který jim chce ve vítězství zabránit. Lhostejno, jestli pískáte okresní přebor, nebo mistrovství světa. Proto rozhodčí musí přicházet mentálně připravený na to, co ho čeká. Vrátím se k derby, jestli dovolíte.

Jak je libo.

Před tím posledním, které nakonec na jaře skončilo tím strašným průšvihem, kdy fanoušci Slavie vběhli na hřiště a předčasně ukončili zápas, jsem upozorňoval: Bacha na Chorého! Bacha na něj! Co si budeme povídat, zázračný fotbalista to není, ale umí vám udělat při zápase neplechu. Chlap jako hora, všude lokty, všude ruce, někdy až zákeřně. Zase se to potvrdilo. Když chcete mít co nejklidnější průběh, musíte si všechno podchytit ještě před začátkem, aby vám raubíři ten zápas nezkazili.

To se dělá jak?

Vytipujete si zlobivé povahy a snažíte se je dostat na stejnou vlnu. Tomáš Řepka třeba. Býval to lotr, před očima zatměno. Já mu vždycky říkal: Poslyš, chlape, když mi slíbíš, že si pohlídáš ostatní sparťany, aby na mě nehulákali, můžeme si pomoct navzájem. A hlavně žádné zlobení. Tomáš byl svůj, neměl rád rozhodčí. Hlavně ty, kteří přišli na rozcvičení a tvářili se jako mistr světa amoleta. Ale já s ním problém neměl.

Jenže to byla liga. Velký turnaj jste zažil jen v roce 1983, kdy jste byl na mistrovství světa dvacítek v Mexiku.

Chápu, že na mistrovství světa podobná taktika fungovat nemůže, ale zase tam máte u každého týmu kapitána, na kterého můžete zapůsobit, aby pomohl. Musíte umět číst mezi řádky, nepodcenit přípravu a nemyslet si, že jste pánem tvorstva. Každý člověk chybuje.

Sám jste fotbal hrával a rozhodčí zrovna v lásce neměl.

Prevít jsem býval. Kopal jsem za Bohemku, do ligy se nikdy nedostal, ale na rozhodčí jsem měl pifku. Dodnes mě překvapuje, jak jsem byl přesvědčený, že mi kazí hru. Zastavil mě tehdy Pavel Pelíšek, který řídil zápasy divize, a povídá: Nechceš to jít zkusit? Třeba pochopíš. A já byl za šest let v lize.

Co jste pochopil?

Jak mizerně jsem se choval jako hráč. Musel jsem se z gruntu změnit, protože jedině tak jsem mohl jako rozhodčí uspět. Pamatujete Rosťu Vojáčka, kapitána Baníku? Hrál tvrdě, až bych řekl neúprosně, přitom to byl velmi slušný člověk. Když hrubě fauloval, rovnou se omlouval: Já vím, pane rozhodčí, já vím. To si pak rozmyslíte, jestli být pořád akurátní, nebo občas přimhouřit oko. Ostatně i Řepku jsem kolikrát podržel. Neříkám, že je to správné, ale podvědomě jsem věděl, že mu neublížím, pokud to nepřepískne.

A opačný příklad?

Zdeněk Šajtar z Bohemky. Drsný na soupeře i na rozhodčí. Ještě dneska slyším, jak na mě řve: Co to pískáš!

Na ženu by si to možná nedovolil.

To jste mi nahrál, protože já nejsem zastáncem ženských rozhodčích ve fotbale, ale ta Američanka (Tori Pensová), která pískala náš zápas s Jihoafrickou republikou, podala velmi dobrý výkon. Zajímavé.

Čím?

Že stíhala. Že byla autorita. Viděl jste, jak pokaždé, když se někdo hněval, vykulila oči a stála si rázně za svým. Totéž platí pro chlapy. Jakmile jste ťunťa, hráči vás dřív nebo později požerou. Ostatně už podle toho, jak kdo umí zadout do píšťalky, poznám vážnost rozhodčího.

Vážně?

Podle zvuku píšťalky musíte rozpoznat, jestli se jednalo o běžný faul, nebo o hrubý. Za nás platilo: Když je vážná situace, musíte zapískat tak, aby se hráčům podlomila kolena. Kdo do píšťalky jen kuňká, zadělává si na problém. I v tom je alchymie rozhodování.