Výzkum: V Česku je více lidí s jinou než heterosexuální orientací, než se myslelo

V české společnosti platí zvláštní paradox: zatímco dvě ženy držící se za ruce vyvolají jen málokdy pozdvižení, dva muži ve stejné situaci stále narážejí na výrazně větší odpor. Proč jsou lesby přijímány snáze než gayové, i když se k homosexuální orientaci hlásí víc mužů než žen.

Jak do našeho vnímání sexuality promlouvají stereotypy o „správném muži“ a „správné ženě“? Andrea Stašek, vědkyně zabývající se psychologií zdraví, a to mimo jiné i u populace sexuálně a genderově rozmanitých lidí, v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč se lesby rodičům svěřují dříve a setkávají se s větší podporou.

V Česku se podle dat k homosexualitě hlásí víc mužů než žen. Je to skutečný rozdíl v populaci, nebo spíš otázka viditelnosti a ochoty se identifikovat?

Já bych neřekla, že je to buď, anebo. Máme tady vedle sebe dva fakty. Jednak víme, že ženy častěji než muži uvádějí, že jsou bisexuální. A zároveň víme, že společnost má tendenci vnímat muže jako buď heterosexuály, nebo gaye, zatímco bisexualitu u mužů často přehlíží nebo zpochybňuje.

Tyhle výsledky se vlastně nějakým způsobem doplňují. Vidíme je opakovaně v Česku v reprezentativních výzkumech a vidíme je i v zahraničí, a to minimálně v posledních deseti letech. Zajímavé je, že ani v zemích, kde mají LGBT lidé nejlepší podmínky – tedy vysokou míru práv i společenského přijetí – není úplně zřejmé, jestli ten rozdíl vychází z viditelnosti, nebo z nějakého skutečného rozdílu v populaci.

A nejsem si jistá, jestli tohle někdy dokážeme úplně rozkrýt a vyčíslit. Většinou jde o kombinaci více faktorů. Ten rozdíl může souviset i s tím, že máme jiné nároky na muže a na ženy – tedy co znamená být „správný muž“ a „správná žena“. Ty skupiny proto nejsou úplně srovnatelné.

Dá se větší počet bisexuálních žen vysvětlit třeba i tím, že ženská sexualita je, řekněme, pružnější?

V psychologii a příbuzných oborech máme různé teorie, které se snaží vysvětlit, proč by ženská sexualita mohla být pružnější. Jinými slovy, u žen může být sexuální přitažlivost méně jednoznačně vyhraněná a častěji zahrnovat přitažlivost k oběma pohlavím.

Jsou to ale pořád teorie. Já si myslím, že i kdybychom za sto let měli vědu v úplně jiném stádiu, než máme dnes – což asi mít budeme – tak pravděpodobně nikdy nepřineseme jeden jasný důkaz, který by to vysvětloval.

Sexualita není něco, co by šlo vysvětlit jedním faktorem. Vstupuje do ní obrovské množství vlivů – od biologických, třeba až na molekulární úrovni, až po velké společenské faktory. Rozkrýt jednotlivé vlivy a říct „tohle je ten faktor, který to způsobuje“, je v podstatě nemožný úkol.

Jak často lidé experimentují se stejnopohlavním sexem?

Z různých průzkumů víme, že se ta čísla v čase měnila. V roce 1948 vyvolal velký rozruch Kinseyho report, který zjistil, že 37 procent amerických mužů má zkušenost se sexem s jiným mužem. Taková čísla dnes už nezískáváme. Mimo jiné i proto, že to byl jeden z největších a nejhlubších výzkumů sexuálního chování, jaký kdy vznikl.

Dnes statistiky tvrdí, že přibližně pětina lidí má nějakou zkušenost se stejnopohlavním experimentováním. U žen je to trochu více, u mužů trochu méně. U žen společnost víc toleruje jak samotnou homosexualitu, tak sexuální experimentování. To může být jedním z důvodů, proč ženy ve výzkumech častěji uvádějí stejnopohlavní zkušenosti nebo přitažlivost.

V této souvislosti se mluví i o takzvaném „konceptu povinné heterosexuality“…

To je termín, který používáme pro situaci, kdy automaticky předpokládáme, že lidé jsou heterosexuální. Takto uvažujeme o dětech i o dospělých – a teprve když přijde nějaká informace, která našemu předpokladu neodpovídá, začneme svůj názor korigovat.

Jde o předpoklad, který se promítá do toho, jak přistupujeme k dětem i k dospívajícím. Dostávají neustále signály, že až budou větší, budou mít partnera opačného pohlaví. To je vnímáno jako základní scénář. Zužuje se tak prostor vůbec přemýšlet o variantě, že by to člověk mohl mít jinak. Nechci tím samozřejmě říct, že bychom měli heterosexualitu odstranit z veřejného prostoru – většina lidí heterosexuální je. Ale na některé jedince takový scénář zkrátka vytváří tlak.

Například dospívající dívky mohou mít pocit, že heterosexualita je „povinná“, protože ji vidí všude kolem sebe. Pokud by se od ní odchýlily, mohou se bát, že budou stát na okraji skupiny. Naopak když se přizpůsobí, získají přijetí.

Může to být i důvodem, proč si někteří lidé uvědomí svou orientaci až v pozdějším věku?

Jednoznačně ano. Povinná heterosexualita nejen že zužuje prostor pro přemýšlení, ale zároveň celý proces zpomaluje. Data ukazují, že první uvědomění si přitažlivosti přichází u většiny lidí v období puberty, tedy zhruba mezi 11. a 14. rokem. V tom se homosexuální a heterosexuální dospívající nijak zásadně neliší.

Rozdíl ale nastává v tom, co následuje. Heterosexuální dospívající mohou svou orientaci poměrně rychle začít žít – zvou spolužáky a spolužačky na rande, mluví o tom otevřeně a tak dále. U homosexuálních dospívajících ten proces trvá déle. Musí si to nejdřív sami pro sebe zpracovat, přijmout, najít někoho, komu se mohou svěřit, a často i aktivně hledat informace, které nejsou lehce dostupné.

Dnes mladým lidem trvá v průměru asi tři roky, než se někomu svěří. Jde samozřejmě o průměrný údaj – někdo to řekne hned, pokud má podporující prostředí, jiní to v sobě drží déle. U starších generací, například u lidí nad 50 let, to bylo běžně sedm až deset let. V tomto ohledu jsou generační rozdíly velmi výrazné.

Dá se tedy říci, že se to postupem času zlepšuje?

Jen částečně. Ráda bych řekla, že se situace za posledních deset let výrazně zlepšila, ale data to úplně nepotvrzují. Když se podíváme na to, jak dlouho lidem trvá coming out nebo kolik lidí svou identitu skrývá, došlo jen k částečnému posunu a jen u některých skupin. Určitou změnu vidíme u gayů a leseb – jejich identita je dnes pro společnost méně šokující než dřív. Pořád je vnímána jako něco „mimo normu“, ale už to není tak výrazný kontrast.

Na druhou stranu u bisexuálních nebo asexuálních lidí se přijetí prakticky neposunulo. Jedním z důvodů je nedostatečná informovanost. Pokud i odborníci ve veřejném prostoru tvrdí, že bisexualita je jen fáze nebo že neexistuje, tak se to logicky promítá do postojů společnosti.

Je překvapující, že takové názory ještě v 21. století přetrvávají…

Jak už jsem řekla, velkou roli hraje nedostatek informací a osobně věřím, že kvalitní edukace by v tomto ohledu hodně pomohla – když máme informace, které odpovídají realitě, máme menší tendenci lidi soudit.

Zároveň je ale potřeba říct, že pro mnoho lidí je samotný koncept bisexuality těžko představitelný. Pokud je někdo celoživotně přitahován jedním pohlavím, může být pro něj obtížné pochopit, že někdo jiný to má jinak.

K tomu se přidávají různé mýty. Třeba že bisexuální lidé jsou promiskuitní nebo „chtějí od všeho něco“. To je ale úplně směšné, protože bisexuální lidé samozřejmě nechodí po ulici a „neskáčou“ na lidi nehledě na jejich pohlaví. Když je někdo heterosexuál, není přitahován úplně každým opačného pohlaví a stejně tak bisexuální lidi nepřitahuje každý. Často také u bisexuálních lidí nejde o přesné rozdělení přitažlivosti „půl na půl“ – obvykle jsou víc nakloněni jednomu pohlaví.

Mýtů ohledně bisexuality panuje spousta a myslím si, že to především vypovídá hodně o nás jako o lidech.

Život v nesouladu se svou sexuální orientací musí být nesmírně náročný…

To rozhodně je a ovlivňuje i psychické zdraví člověka. Nejčastěji se v těchto situacích setkáváme s depresivitou a úzkostmi. Deprese je hodně propojená s osamělostí – vytváří se takový začarovaný kruh. Člověk nemá podporu, cítí se izolovaný, a zároveň se kvůli depresi od ostatních ještě víc odtahuje.

Úzkost pak často souvisí se strachem z odmítnutí. Lidé, kteří svou identitu skrývají, ji nemohou žít naplno, nemohou o ní mluvit ani ji realizovat ve vztazích.

Typická je situace, kdy člověk musí v běžných rozhovorech lhát. Když například přijdu v pondělí do práce, běžně se mě kolega zeptá, co jsem dělala o víkendu. Pokud budu v zaměstnání nová, budu lesba, nikdo to nebude vědět a budu mít partnerku, se kterou jsem byla stanovat, budu v této situaci lhát. Takové situace se opakují velmi často. Člověk neustále zvažuje, jestli říct pravdu, nebo lhát. To vytváří chronický stres, který může vést k psychickým i fyzickým potížím.

Pro společnost je mnohem přijatelnější představa sexu mezi dvěma ženami než mezi dvěma muži. Proč to tak je?

Odborníci se shodují, že za tím stojí více faktorů, které spolu souvisejí. Jedním z nich je to, že ženy jsou ve veřejném prostoru dlouhodobě mnohem více sexualizované. Takže když jsou dvě ženy v intimní situaci, lidé to vnímají jako něco známějšího a „přijatelnějšího“.

Další faktor jsou genderové stereotypy. Přetrvává představa, že gayové jsou feminní a lesby maskulinní. Ve skutečnosti to data nepotvrzují, ale tyto obrazy jsou velmi silné, protože je často vidíme v médiích.

Důležitý je i rozdíl v nárocích na muže a ženy. Muži mají přísnější normy, jak se mají chovat a jak mají vypadat. Muž, který se chová „žensky“, naráží na větší odpor než žena, která se chová „mužsky“. Je to kvůli tomu, že se ženy do velké míry emancipovaly, ale muži v tomto ohledu nemají takovou volnost a svobodu.

Když do toho vstoupí i představy o sexu, situace se ještě vyostřuje. U dvou mužů si lidé často automaticky představí anální sex, zatímco u dvou žen spíše jiné formy intimity, ve kterých není penetrace. To ovlivňuje emoční reakce. Přitom z výzkumů víme, že zdaleka ne všichni gayové provozují anální sex a rozhodně ho nemají tak často, jak si veřejnost myslí.

Je pravda, že spousta heterosexuálů sleduje lesbické porno…

Přesně tak. Na lesbické porno se dívají i lidé, kteří jsou zároveň proti právům stejnopohlavních párů nebo odsuzují třeba to, že spolu dva muži žijí a mají intimní život. To znovu potvrzuje skutečnost, že v tomto ohledu jsou nároky na muže a ženy opravdu velmi jiné.

A nedopadá to jen na gaye, ale i třeba na dospívající kluky, kteří mezi sebou vulgární varianty slova „gay“ používají jako nadávku. Je to mnohem častější jev než mladé holky, které by si nadávaly do leseb.

Když už se člověk odhodlá ke coming outu, liší se nějak přijetí rodičů podle toho, jestli jde o syna, nebo dceru?

Zdá se, že ano. Lesby se rodičům svěřují o něco dříve a zároveň vnímají větší podporu než gayové. Do reakce rodičů vstupuje několik faktorů. Jednak obecné společenské normy a očekávání vůči mužům a ženám. A také obavy rodičů – často mají strach, že jejich dítě bude mít těžší život.

Například se obávají, jestli bude mít možnost založit rodinu. A i tady existují rozdíly mezi lesbami a gayi – dvě ženy mají dnes obecně více možností, jak mít dítě, než dva muži. Rodičům zkrátka proběhne hlavou spousta scénářů a obav. U synů se k tomu navíc přidávají ještě silnější společenské nároky na to, jak má „správný muž“ vypadat a fungovat. Proto může být coming out v rodině náročnější pro gaye než pro lesby.