Článek
Oheň ve čtvrtek zničil jednu z budov v bývalém baťovském areálu ve Zlíně. Požár, který se hasiči stále snaží uhasit, způsobil zřícení několika částí budovy č. 34. Zatím není jasné, zda se dům z přelomu 40. a 50. let podaří alespoň zčásti zachránit.
„Šlo o cenný objekt, který byl postavený v baťovském stylu meziválečné zlínské architektury,“ upozorňuje někdejší hradní architekt a historik architektury Zdeněk Lukeš v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Desetipodlažní budova vznikla jako centrální sklad obuvi. V tehdejším Československu šlo o unikátní řešení - ve skladu byla řada moderních technologií, včetně kolejiště a systému vagónování výrobků.
Hoří v areálu bývalého Svitu, konkrétně jde o budovu číslo 34. Co je to za objekt?
Jde o budovu, která byla postavená až po druhé světové válce. Projekt je z roku 1947 a stavba byla dokončena v polovině 50. let. Ale důležité je, že je to stále postavené v baťovském stylu meziválečné zlínské architektury. Tomáš Baťa si z Ameriky přivezl dvě hlavní věci - pásovou výrobu a konstrukční systém pro továrny.
Je to železobetonový skelet na rozpon šest krát šest metrů s válcovými sloupy, do kterého se tvořily cihlové vyzdívky. Ten skeletový systém měl zásadní výhodu, že se dal stavět strašně rychle. Baťa dokonce trval i na dodržení toho rozponu mezi sloupy tak, aby to bylo přesně jako v Americe. Pásová výroba, rychlá výstavba, unifikace - to ho fascinovalo.
O jak cennou stavbu šlo a půjde ji ještě zachránit?
Je to samozřejmě velká kulturní ztráta, šlo o cenný objekt. Celý areál továrny je významnou památkou, požár samozřejmě dopadne i na podobu celku. Statik teď musí říct, jestli se vůbec dá budova opravit, protože část se zřítila, nebo se to bude muset celé strhnout. A pak je samozřejmě k diskuzi, co dál. Jestli postavit kopii budovy, nebo nějakou současnou architekturu, která bude muset respektovat charakter místa.
K čemu stavba původně sloužila?
Byl to vzorový sklad obuvi, která se tam měla navážet z různých míst a zase expedovat. Na střeše měl být dokonce heliport, aby tam zboží mohli dopravovat, což bylo velmi neobvyklé. Nakonec ho tam neudělali, ale už s tím musel počítat projekční návrh i statika budovy. Dům má i několik zajímavých detailů. Dole byly takové až romantické markýzy, které stavbu ozvláštnily. A když si uvědomíte, že to bylo v podstatě postavené jako skladiště, tak to bylo velmi reprezentativní skladiště.
Budova v tom areálu mimo jiné vyčnívá i velikostí…
Ano, šlo o jednu z velkých staveb. Na výšku samozřejmě nemůže konkurovat takzvanému Baťovu mrakodrapu od Vladimíra Karfíka, který je tam kousek dál. To byla kdysi asi druhá nebo třetí nejvyšší budova v Evropě.
Zmínil jste, že budova číslo 34 je cenná tím, že ještě zachovává ten baťovský vzor. Pozdější stavby už se ho tolik nedržely?
Potom už se používaly i jiné konstrukční systémy, už se dělaly třeba omítky a nedrželo se ono typické režné neomítané zdivo. Ale naštěstí ten styl ve Zlíně dlouho respektovali, takže se uchoval i po válce. Bylo to možné i díky tomu, že tam mohli zůstat pracovat architekti z meziválečného období.
To byl případ i autora budovy 34?
Tuto budovu navrhoval architekt Vladimír Kubečka, významná postava zlínské architektury. Šlo o žáka významného architekta Pavla Janáka z Uměleckoprůmyslové školy v Praze, který u Bati nastoupil těsně před válkou. A zejména po válce ve spolupráci s Vladimírem Karfíkem projektoval některé stavby a také tvořil urbanismus Zlína.
