Recenze: Poučení z apokalypsy 1914. Nevěřte tomu, kdo mluví o snadné válce

Americký kreslíř Tom Toro není za hranicemi USA moc známý, ale jeden jeho vtip koluje po sociálních sítích. Mladý muž a vousatý pán sedí v místnosti plné knih a starší z těchto intelektuálů praví: „Ti, kdo nestudují historii, jsou odsouzeni ji opakovat, zatímco ti, kdo ji studují, jsou odsouzeni bezmocně přihlížet, jak ji opakují ostatní.“

Ta slova se nabízejí po přečtení nové knihy novináře a historika Ondřeje Housky Strůjci apokalypsy: Kdo může za nejdůležitější válku dějin, kterou vydalo nakladatelství Shelfie. Redaktor Hospodářských novin, spoluautor podcastu Bruselský diktát a bývalý zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu v ní popisuje léto 1914 a začátek první světové války. Ne na bojištích, ale v hlavách tehdejších vládců, jejich ministrů, diplomatů a náčelníků generálních štábů. Dějištěm dramatu jsou královské a císařské paláce, pracovny i salony ministerstev, rezidence velvyslanců.

Houska si knihou a pak výslovně v jejím závěru klade otázku, zda se Evropa poučila. Z lehkovážnosti a hlouposti, s jakou několik málo lidí rozpoutalo konflikt, který vedl k jedné z největších katastrof v dějinách kontinentu a stál u zrodu dalších neštěstí. Vzestupu nacismu v Německu, druhé světové války, komunistické expanze hluboko do Evropy.

Představy, jaké o nadcházející válce v létě 1914 měli německý císař Vilém II. nebo náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády Franz Conrad von Hötzendorf, se v různé podobě opakují u vůdců a armádních velitelů dodnes. Rakouská válka proti Srbsku měla být kárnou výpravou, která zničí Srbsko jako hrozbu, zatímco Německo zaútočí přes Belgii a Lucembursko na Francii, než se Rusko pořádně vyzbrojí a bude schopné postavit se na obranu Srbska i Francie. Co by se tak mohlo pokazit?

A co se mohlo pokazit, když ruský prezident Vladimir Putin před pěti lety nařídil takzvanou speciální vojenskou operaci proti Ukrajině a předpokládal pád Kyjeva během několika dní? Co by se muselo stát, aby irácká invaze do Kuvajtu, nařízená v roce 1991 Saddámem Husajnem, skončila katastrofou? Co se mohlo pokazit, když současný americký prezident Donald Trump očekával změnu režimu v Íránu po několika bombardováních?

A co se stane, když Evropská unie ztratí pro obyvatele mnoha svých členských zemí smysl a budou triumfovat strany, jako je Alternativa pro Německo? Mnoho Evropanů dnes cítí frustraci a volá po novém řádu, změně režimu, po náhradě liberální demokracie. Ale bude to k lepšímu, nebo se zase vrátíme do minulosti, podobné například té roku 1914?

Možná si zase někdo někdy za stolem namaluje, jak skvěle vedeným úderem skoncuje s nepřítelem, ale nikdy to tak nevyjde. Útočící země se obvykle hájí tím, že válkou odvrací nebezpečí, které by časem rostlo, a že nesmí ukázat slabost. Ondřej Houska v knize cituje rakousko-uherského ministra zahraničí Leopolda Berchtolda ze 30. června, dva dny po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu: „Nesmíme ukázat žádnou slabost. Jinak si budou nepřátelé na jihu a východě ještě jistější naší bezmocí a budou pokračovat ve svém díle s ještě větším odhodláním,“ řekl Berchtold císaři Františku Josefovi I. na zámku v Schönbrunnu.

Války začínají jako ukázky síly, ale nakonec odhadují slabosti. Ukrajina ukázala, že Rusko není tak silné, aby svého souseda zlikvidovalo nebo z něj udělalo znovu svůj satelit. Ale kdo nezná historii, je nepoučitelný.

Houska na sociálních sítích anoncoval novinku s tím, že to není nudné akademické čtení, pouhý výčet jmen a dat. A má pravdu. Píše o motivaci a osobní historii nejdůležitějších hybatelů dějin oněch měsíců. Prozrazuje například, kolik přesně kusů zvěře zabil ve svém životě František Ferdinand a co si myslel o Maďarech nebo Češích. Že naprosto klíčovou roli sehrála málo známá cesta tajemníka rakousko-uherského ministerstva zahraničí hraběte Alexandera von Hoyose. Nebo co znamená výrok „Belgie je stát, ne silnice“ a jak na vyhlášení války Srbsku reagoval zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud.

Autor tohoto textu má doma dřevěnou bednu, kterou měl jeho praděd při svém odchodu do armády po mobilizaci vyhlášené Františkem Josefem. Pobýval v Temešváru v dnešním Rumunsku a domů psal dopisy, ve kterých se vyhýbal jakýmkoliv politickým nebo vojenským zmínkám. Jen osobní věci. Těžko říct, co si přesně myslel, když odcházel, ale vzpomněl jsem si na něj při čtení Houskova konstatování: „Do války se hrnula s nadšením jen jasná menšina Evropanů. Ale neznamená to, že by se lidé proti válce bouřili. Naopak, počet rekrutů, kteří se po vyhlášení mobilizace odmítli dostavit ke svým jednotkám, byl výrazně nižší, než s čím jednotlivé generální štáby počítaly. Většina mužů šla na frontu bez nadšení, ale poslušně.“

Polemizovat lze s Ondřejem Houskou například o jeho přesvědčení, že válka Rakousko-Uhersko jen dobila jako zraněné zvíře, že bylo už předtím v rozkladu a mělo podmáčené základy. Autor několikrát zmiňuje naivitu některých publicistů, kteří si myslí, že monarchie mohla přežít a že byla jakýmsi předobrazem Evropské unie.

Monarchie zajisté válku přežít nemohla, její armáda prokázala, že prostě válčit neumí. Po ztrátě severní Itálie v polovině 19. století a debaklu v prusko-rakouské válce z roku 1866 nezvládla ani invazi do Srbska. Možná bylo důvodem i to, že nedokázala zajistit vyváženost ve svém vedení. V době vypuknutí války tvořili Rakušané 76 procent důstojnického sboru, Maďaři deset procent a Češi jen pět.

Jako celek si ale monarchie nevedla v posledních desetiletích zle. Čechy a Dolní Rakousy se bouřlivě hospodářsky rozvíjely a na začátku 20. století byl málokde v Evropě srovnatelný ekonomický růst. Minimálně v západní části říše existovala na svou dobu velká politická, umělecká i jazyková svoboda (v Uhrách to bylo bohužel horší). Ostatně z dobových pramenů víme, že i Češi si dlouho nepřipouštěli potřebu zániku monarchie a vzniku samostatného státu, idea se začala prosazovat a sílit až ke konci války.

V roce 1918 monarchie nemohla pokračovat, ale vznik Československa bychom měli vidět nikoliv jako popření Rakouska-Uherska, spíše jako jeho pokračování.