Článek
Nikdy nebyl politikem, přitom je v posledních letech jedním z nejhlasitějších kritiků Kremlu.
Spisovatel Boris Akunin se proslavil koncem minulého tisíciletí a postupem let jeho hvězda stoupala. Detektivky, které se odehrávají v epoše carského Ruska, si zamilovaly masy. Nejen v Rusku se prodávaly miliony jeho knih, na jejichž motivy vznikly filmy i seriál.
S tím byl po začátku války na Ukrajině konec. Dnes se Akuninovo jméno objevuje spíše v souvislosti se seznamem extrémistů a teroristů. Důvod? Jasně se vymezil proti ruské agresi a dnes žije v exilu.
„Rusku vládne psychicky narušený diktátor a co je nejhorší, země se poslušně řídí jeho paranoiou,“ napsal na svůj Facebook krátce po začátku ruské invaze. Akunin je ve skutečnosti pseudonymem. Jedním z několika, které si v průběhu let vybral nyní 69letý historik a odborník na japonskou kulturu Grigorij Čchartišvili.
Od detektivek se přesunul k psaní o historii. Poslední z deseti svazků, kde se podle svých slov snaží bez nánosu ideologie popsat dějiny Ruska, vyšel nově i v češtině.
„Věřím, že skutečný boj o Rusko se musí odehrávat na úrovni myšlení – je to boj o srdce a mysl lidí. A právě na tomto bojišti jsme silnější než Putin a jeho přisluhovači. Oni jsou nudní a plní lží, my ne,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Ve své knize Rusko Leninovo a Stalinovo jste si dal za cíl popsat ruské dějiny bez explicitního ideologického rámce. Bylo pro vás důležité vědomě se vyhýbat morálním soudům, nebo si myslíte, že se jim spisovatel nikdy nemůže úplně vyhnout?
Nevadí mi morální autoři, nemorální autoři ani ambivalentní autoři – pokud je autor talentovaný, stačí mi to.
Já sám jsem jako spisovatel podle mě docela morální. A rozhodně nejsem imunní vůči soudům. Ale můj projekt Dějiny ruského státu je v zásadě neutrální a neemocionální. Bez soudů. To pro mě bylo důležité.
Jak vidíte, existuje obrovské množství ruských textů o historii, přetížených emocemi, oslavami, soudy, tou či onou ideologií. Devadesát procent autorů se snažilo využít historii jako nástroj k prosazení nějaké teze. Je tam spousta patriotismu, apologetiky, nepřátelství, pocitů nadřazenosti i méněcennosti.
O ruské literatuře
Nehledě na hluboké politické proměny, které v Rusku nastaly po anexi Krymu i plné invazi na Ukrajinu, se dohled státní moci, a tím spíše represe, oblasti knižní kultury dlouho vyhýbaly.
To není moje představa toho, jak by měla vypadat užitečná historická kniha. Aby nedošlo k nedorozumění – nemyslím akademické texty, ale knihy stejného žánru, jako ta moje, tedy určené širokému publiku a snažící se dát historii smysl.
Sám mám svou ideologii, své historické hrdiny i padouchy. Rozhodl jsem se ale své sympatie a antipatie z této práce vynechat. Chtěl jsem pochopit, co se skutečně stalo a jaké poučení si lze z minulosti odnést. Snažil jsem se tedy být co nejvíc poctivý a objektivní, i když jsem psal o Leninovi a Stalinovi, které oba zcela nesnáším.
Píšete o období Vladimira Lenina a Josifa Stalina jako o klíčovém momentu formování moderního Ruska. Které aspekty této éry podle vás dodnes nejvíce ovlivňují ruské myšlení a politiku?
Úplně všechno. Zejména Stalin, který je stále velmi „živý a aktivní“. Víte, že v Putinově Rusku znovu staví jeho pomníky a že chtějí město Volgograd přejmenovat zpět na Stalingrad?
Budování nacionalistického impéria – o tom byl stalinismus a o to se Putin snaží znovu.
Leninovo dědictví je také stále velmi přítomné. Mám na mysli politický immoralismus: všechno, co je dobré pro stranu, je morální a všechno, co je pro stranu špatné, je nemorální.
Současný ruský režim záměrně pracuje s interpretacemi historie. Bylo i to důvodem, proč jste chtěl napsat historickou knihu?
Ale kdepak, oficiální pokusy o přepisování historie jsou mi úplně ukradené. Ano, pilně na tom pracují, ale všechno, co vytvořili, je tak bezduché a úřednické, že to čtenáři nechtějí kupovat – je to prostě brak.
Ubohé školní děti si samozřejmě vybrat nemohou, ale ani je takový způsob výuky nezajímá. Mladí mají vrozený senzor na faleš – stejně jako jsme ho měli my za sovětských časů, kdy jsme při hodinách dějepisu jen zívali.
Ne, na svých Dějinách ruského státu - celkem mají deset svazků - jsem začal pracovat proto, že jsem to potřeboval sám pro sebe. Chtěl jsem Rusku porozumět. Proč je tahle nešťastná země už po staletí uvězněná ve stejné kleci a nedokáže se z ní vymanit.
Často se říká, že se Rusko vrací k určitým opakujícím se vzorcům moci. Vnímáte současnost jako opakování konkrétních historických vzorců, nebo spíše jako novou situaci? A pokud se některé vzorce opakují, jak si vysvětlujete, že se je dosud nepodařilo překonat?
Jistě, je to opakování téhož vzorce. A teď, po přečtení desítek tisíc stran a napsání několika tisíc stran, si myslím, že vím proč. Moji odpověď najdete v knize, která právě vychází v češtině.
Boris Akunin
Patřil k nejčtenějším ruským spisovatelům. Svou první knihu vydal v roce 1998 a proslul historickými detektivními romány. Ty se nejčastěji točily kolem postavy carského úředníka a soukromého detektiva Erasta Fandorina. Knihy se odehrávají především v předrevoluční Moskvě a Petrohradě.
Narodil se v Gruzii v roce 1956. Později ale žil v Moskvě, kde chodil i na protesty proti třetímu funkčnímu období Vladimira Putina. Na rozdíl od jiných dlouho unikal represím. Po ruské anexi Krymu odešel do exilu, odsoudil rovněž agresi vůči Ukrajině.
Ruské úřady ho pak v prosinci 2023 zařadily na seznam takzvaných teroristů a extremistů, v lednu 2024 ho tamní ministerstvo spravedlnosti označilo za zahraničního agenta. Loni v létě ho soud v nepřítomnosti odsoudil za údajné ospravedlňování terorismu či napomáhání teroristické činnosti.
Jak se podle vás v průběhu let měnil přístup Kremlu k umělcům? Kdy jste osobně zaznamenal zásadní zlom?
Kreml se vždy velmi zajímal o populární zpěváky a herce, ale mnohem méně o spisovatele. Ti lidé si, naštěstí pro nás spisovatele, nemyslí, že literatura je opravdu důležitá. Nakladatelská sféra, zejména beletrie, zůstávala relativně svobodnou zónou i ve chvíli, kdy většina ostatních kulturních oblastí byla uzavřená – tento proces se výrazně zintenzivnil od začátku invaze v roce 2022.
Pamatuji si, že v letech 2022–2023 byly moje divadelní inscenace cenzurovány jedna po druhé, a to bizarním způsobem – prostě odstranili jméno autora z plakátů. Moje knihy se ale dál prodávaly všude.
Na spisovatele přišla řada v prosinci 2023, kdy byly moje knihy konečně zakázány, a od té doby seznam zakázaných autorů a knih jen roste. Teď už jsem zosobněné zlo – „zahraniční agent“, „terorista“ a „extremista“, odsouzený k 15 letům vězení v „přísném režimu“. Ta část o přísném režimu zní docela vtipně, když člověk žije v Londýně.
Dlouhodobě patříte mezi autory, kteří se otevřeně staví proti režimu Vladimira Putina. Proč si myslíte, že je pro umělce důležité vyjadřovat se k politickým otázkám?
Umělci jsou různí. Pro některé z nás je to důležité, pro jiné ne.
Ale pokud je to pro vás důležité, a přesto mlčíte, ztrácíte sebeúctu a svobodu. Jakým spisovatelem pak bez těchto dvou vlastností můžete být?
Jak se změnil váš osobní vztah k Rusku od chvíle, kdy jste ze země odešel?
Vlastně nijak zásadně. Existují dvě velmi odlišná Ruska – jedno, které miluji, a druhé, které nenávidím.
Obě mají své tradice, hrdiny, umělecká díla – vlastně téměř všechno. Pokud se ve mně něco změnilo, pak jen intenzita těchto dvou pocitů.
Boris Akunin během protestu proti Putinovu prezidentství. Snímek je z května 2012.
Zmínil jste, že podpora ruské kultury v zahraničí může oslabit režim doma. Jak si představujete, že tento mechanismus funguje v praxi?
Když říkám „ruská kultura“, mám na mysli tu svobodnou, ne tu oportunistickou. Pravděpodobně jediným světlým paprskem v naprosté temnotě, která dnes Rusko obklopuje, je fakt, že většina talentovaných a kulturně významných umělců – divadelních a filmových režisérů, hudebníků, spisovatelů, novinářů, youtuberů atd. – stojí na naší straně a staví se proti diktatuře. I když je většina z nás dnes mimo Rusko, každý z nás má publikum uvnitř země, a někteří z nás dokonce obrovské publikum.
Věřím, že skutečný boj o Rusko se musí odehrávat na úrovni myšlení – je to boj o srdce a mysl lidí. A právě na tomto bojišti jsme silnější než Putin a jeho přisluhovači. Oni jsou nudní a plní lží, my ne.
Mohu říct, co dělám já ve svém oboru. Pomohl jsem vytvořit platformu pro svobodnou literaturu „BAbook“, která se stala zázemím pro více než 20 nezávislých nakladatelství – a jejich počet roste.
Ruská literatura – ta necenzurovaná – dnes sídlí právě tam. Nové rukopisy přicházejí každý den, i z Ruska (většinou pod pseudonymy). Když se Rus ocitne ve složité situaci, začne psát knihu.
Původně šlo o web jednoho autora a název znamenal „Boris Akunin Bookclub“. Dnes je tam asi sto autorů, takže jsme ho museli přejmenovat na „Best Authors' Bookclub“. Takto může ten mechanismus fungovat v praxi.
