Článek
Přednedávnem se na oficiálních webových stránkách moskevského Muzea Gulagu objevil v mnoha ohledech překvapivý nápis: „V Moskvě bude otevřeno Muzeum paměti. Bude věnováno paměti obětí genocidy sovětského lidu. Expozice zahrne všechny etapy válečných zločinů spáchaných nacisty v letech Velké vlastenecké války.“
Vzápětí se potvrdilo, že Muzeum Gulagu bylo po pětadvaceti letech své existence zrušeno. Na jeho místě, v citlivě přestavěné cihlové manufaktuře poblíž stanice metra Dostojevského, již vzniká nové muzeum s názvem uvedeným v citovaném nápisu.
Samotný fakt zrušení Muzea Gulagu není pro nikoho žádným velkým překvapením. Když v listopadu roku 2024 prosáklo na veřejnost, že muzeum dočasně uzavřeli kvůli „porušení pravidel požární bezpečnosti“, málokdo znalý současných ruských poměrů pochyboval o tom, že je to navždy. A téměř s jistotou už to bylo možné říct v lednu 2025, kdy moskevská radnice odvolala dlouholetého ředitele muzea Romana Romanova, kterého navíc Vladimir Putin koncem minulého roku nechal vyloučit z prezidentské Rady pro lidská práva. Mnohem překvapivější je zjevná substituce samotného předmětu, který bude v muzeu tematizován a k němuž se má napříště vztahovat paměť vytknutá do názvu instituce.
Téma represí stalinského období, které bylo těžištěm dosavadní expozice, bylo odloženo do depozitáře. A to doslova: podle dostupných informací poputuje celá její materiální část, jejímž nejsymboličtějším artefaktem byly různobarevné dveře vězeňských cel 30. let, levitující v přítmí muzea, do jakéhosi skladu na území proslulé Výstavy úspěchů národního hospodářství. A tamtéž nejspíše skončí i rozsáhlý archiv, který se zaměstnancům muzea za desítky let práce podařilo nashromáždit.
Různobarevné dveře vězeňských cel 30. let 20. století byly symbolem muzea.
Muzeum Gulagu jako instituce zřízená a financovaná ruským státem sice u mnohých od počátku budilo pochybnosti – nejednou se poukazovalo na kompromisní charakter jeho koncepce: expozice byla přísně ohraničená lety 1917 a 1953 a přesahy do pozdějších dob, a tím spíše do současnosti, vedení muzea netolerovalo. Nicméně i tak se jeho týmu podařilo získat, zpracovat a nejrůznějším způsobem tematizovat úctyhodné množství písemných i materiálních svědectví o traumatickém dějinném období, které se tak či onak dotýká prakticky každé ruské rodiny.
Tradice této instituce, jež se časově prakticky kryje s obdobím vlády Vladimira Putina, navíc názorně ukazuje, že s tématy Gulagu a stalinských represí, které byly v 90. letech takřka výhradním hájemstvím občanských iniciativ, především aktivistů soustředěných kolem Společnosti Memorial, se v novém tisíciletí musel chtě nechtě popasovat i stát. Natolik byla společenská debata na toto téma od rozpadu Sovětského svazu až do nedávné doby zásadní, natolik představovala zakládající historický narativ současného Ruska.
Ve snahách Putina a jeho dvorních ideologů téma represí uchopit a integrovat do oficiálního výkladu sovětských dějin je možné vysledovat několik fází. Od té počáteční, v níž se stát společně s pravoslavnou církví snažil převzít problematiku vyrovnávání se s problematickou minulostí do vlastních rukou. Tak 30. října 2007, na panychidě u příležitosti Dne památky obětí politických represí, konané na popravišti v Butovu, Vladimir Putin mimo jiné uvedl:
„Všichni dobře víme, že rok 1937 je považován za vrchol represí. (…) Takové tragédie se v dějinách lidstva opakovaly nejednou. A dělo se to pokaždé tehdy, když se myšlenky, lákavé na první pohled, ale ve skutečnosti prázdné, stavěly výš než základní hodnota – hodnota lidského života, výš než lidská práva a svobody. Pro naši zemi je to obzvláštní tragédie. Protože rozsah je kolosální. Vždyť zlikvidovány, poslány do lágrů, popraveny, umučeny byly stovky tisíc, ba miliony lidí. (…) A my samozřejmě dlouhé roky, ba doposud pociťujeme tuto tragédii na sobě. Musíme udělat mnohé pro to, aby se na to nikdy nezapomnělo. Abychom měli tuto tragédii vždy na paměti.“
Po roce 2009 následovaly snahy o „rozmazání hranic“ – od pokusů integrovat téma represí do ústředního narativu vítězství ve Velké vlastenecké válce (nejrůznější projevy, v nichž se hovoří o utrpení sovětského národa ve 20. století, aniž by se rozlišovaly oběti války a stalinského teroru) přes jeho přisvojení si oficiálními institucemi (např. vybudováním Zdi smutku – oficiálního památníku obětem represí na Sadovo-Spasské ulici) až po jeho postupné definitivní odsunutí na vedlejší kolej po roce 2014, doprovázené manipulacemi, falzifikacemi a pronásledováním nezávislých historiků a aktivistů.
Tento tlak se postupem času stupňoval. Za jeho milníky je možné považovat zatčení historika a objevitele lesního pohřebiště obětí hromadných poprav v Sandarmochu Jurije Dmitrijeva a jeho odsouzení k třináctiletému trestu odnětí svobody v roce 2020 (jeho příběh zaznamenala v nedávno uvedeném filmu Kauza Dmitrijev nizozemská režisérka Jessica Gorterová), zákaz tradiční akce Navracení jmen u Soloveckého kamene na Lubjanském náměstí v témže roce, likvidaci Společnosti Memorial v roce 2021. Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 pak emigraci převážné části těch, kdo usilují o přehodnocení tragických stránek sovětských dějin.
Jestliže hybným motorem tohoto vývoje (či spíše degradace) byla v posledních letech snaha nahradit stalinské represe jako výsostné téma národní paměti tématem hrdinství a vítězství ve Velké vlastenecké válce, pak zrušení Muzea Gulagu je v tomto ohledu další přelomovou událostí. Lze ji označit za první krok k definitivnímu vymazání tématu stalinských represí z veřejného paměťového diskurzu a jeho substituci právně zatím jen chabě zakotveným pojetím „genocidy sovětského lidu“.
První náznaky této „likvidační“ tendence byly viditelné již v létě 2019, když tým Ruské vojensko-historické společnosti provedl archeologické vykopávky na zmíněném pohřebišti v Sandarmochu a zveřejnil zprávu o tom, že tam nalezl ostatky sovětských válečných zajatců zastřelených finskými okupanty za druhé světové války. Skutečnost, že přítomnost více než šesti tisíc obětí sovětského represivního aparátu v hromadných hrobech byla za posledních dvacet let dokázána a pečlivě zdokumentována (nejen Dmitrijevem), přívržence nového martyrologického mýtu ani v nejmenším neznervózňuje.
Nejsystematičtějším zastáncem a vykonavatelem této „paměťové záměny“ je dnes šéf ruské prokuratury Alexandr Bastrykin. Právě z jeho iniciativy zahájil Vyšetřovací výbor Ruské federace, počínaje rokem 2020, desítky trestních řízení „ve věci genocidy civilního obyvatelstva v letech Velké vlastenecké války“. Tuto jeho iniciativu pak dovršil sám Vladimir Putin, který v roce 2025 podepsal Bastrykinem iniciovaný zákon o „zvěčnění paměti obětí genocidy sovětského lidu“.
A prokuratura, ruku v ruce s Vojensko-historickou společností Vladimira Medinského, stojí také za materiální realizací tohoto ideologického konstruktu, který má překrýt a postupně úplně nahradit paměť obětí stalinského teroru. Tou je projekt Bez sroka davnosti (Bez promlčecí lhůty) financovaný z prezidentských grantů, jenž soustřeďuje týmy dobrovolníků, kteří po celém Rusku vedou archeologické práce a snaží se najít hromadné hroby obětí nacismu.
Podle oficiální informace má projekt informovat ruské občany o zločinech spáchaných na civilním obyvatelstvu v období druhé světové války. Sám Bastrykin se ale netají daleko aktuálnější motivací: Jde mu především o to dokázat, že vedle německých ozbrojených sil se na zvěrstvech na území SSSR přímo či nepřímo podílely i další evropské státy. „Navazuje na sovětskou tradici kontra propagandy – snaží se téma ukázat z jiného úhlu pohledu. Zdůrazňuje zločiny nacistů za druhé světové války a ukazuje, že andělé nebyli ani Poláci a že Finové nebyli o nic menší zločinci než Němci,“ vysvětluje strategii ruského generálního prokurátora historik sovětských represí Anatolij Razumov.
Z hlediska zacházení s pamětí stalinských represí je pak podstatné to, že se ruská prokuratura společně s Medinského archeology v očích široké veřejnosti snaží konceptem „genocidy sovětského lidu“ zastínit – či dokonce plně nahradit – paměť sovětských represí. Tak, jak se o to s nejasným výsledkem pokusila již v Sandarmochu.
O snaze prosadit stůj co stůj tuto novou koncepci svědčí úpornost, s níž noví historičtí revizionisté postupně zametají stopy také po dalších zločinech sovětského období – mimo jiné po hromadných popravách polských vojáků v Medném a Katyni – a to téměř čtyřicet let poté, co svou odpovědnost za ně oficiálně uznalo sovětské a posléze i ruské vedení.
Zrušení Muzea Gulagu a jeho nahrazení muzeem „genocidy sovětských občanů“ je v aktuálních souvislostech třeba vnímat jako symbolický akt této řízené „historické substituce“ – snahu o přepsání jedněch tragických dějin dějinami jinými. Naději pak v této situaci dodává snad jen to, že ruská společnost je tématem stalinských represí dodnes doslova prosycená – především díky rozmanitým iniciativám zdola, které na tom desítky let urputně a obětavě pracovaly. Kdežto shora spuštěná direktiva o naplnění pojmu „genocidy sovětského lidu“ prozatím širokou veřejnost nechává spíše chladnou. Ale jak známo, čas běží a věci se mění.
