Článek
Bezmála čtyřhodinové interview, které známé novinářce Katěrině Gordějevové poskytla šestasedmdesátiletá zpěvačka Alla Pugačovová, mnozí nezávislí ruští komentátoři a blogeři označili za „přelomové“ či „epochální“. Takové přívlastky by za jiných okolností mohly být projevem úcty k umělkyni, která si svým talentem, odvahou a bezprostředností dokázala získat srdce několika generací posluchačů. Pugačovová navíc odešla ze scény již v roce 2007, a cosi na způsob nostalgického bilancování úspěšné umělecké kariéry by tudíž v jejím věku bylo na místě.
A tak by to nejspíše také bylo, kdyby… Kdyby Rusko v únoru 2022 nezaútočilo na Ukrajinu, kdyby Alla Pugačovová se svým manželem, hercem, komikem a zpěvákem Maksimem Galkinem invazi neodsoudili, kdyby Galkin nebyl prohlášen za zahraničního agenta, kdyby Pugačovová nepožádala úřady, aby v tom případě za zahraničního agenta prohlásily i ji, kdyby proti nim patriotické Z-organizace nerozpoutaly štvavou kampaň a neoznačily je za zrádce vlasti, kdyby ostře sledovaný pár i s dětmi neodjel z Ruska, nejprve do Izraele a potom do Lotyšska, kdyby jim, už jako exulantům, ruské úřady nevyhrožovaly zabavením majetku…
Ale to všechno se stalo, a estrádní umělkyně, která se donedávna jevila především jako symbol sovětské epochy, uskutečnila ve svých třiasedmdesáti letech svou zásadní životní vzpouru. Na otázku „Proč?“ v rozhovoru s Gordějevovou odpovídá: „Nemohla jsem mlčet. Existuje přece svědomí, a to je víc než sláva, než přepych, víc než cokoliv.“
Jako řada dalších Rusů tak Pugačovová opustila zemi, a třebaže se na rozdíl od mnohých nepotýká s materiálními starostmi, i pro ni to byl krok do neznáma a ztráta domova. V této perspektivě se pro mnohé takřka ze dne na den stala symbolem odporu proti válce a morální autoritou. A slova „přelomové“ či „epochální“ označující interview tak hovoří o něčem docela jiném – o jednom z doposud nejvážnějších a nejhlubších pokusů projasnit situaci ruské kultury a obecněji celé ruské společnosti ve vší její dnešní rozpolcenosti a nejednoznačnosti.
Kdo je Alla Pugačovová
Sovětská a ruská zpěvačka, skladatelka písní, hudební režisérka a herečka.
Narodila se roku 1949 v rodině vojenského inženýra a učitelky. Oba byli za druhé světové války nasazeni na frontě. Od druhého ročníku konzervatoře Pugačovová vystupovala v rádiu a televizi a objížděla sovětské provincie s hudebním programem agitačních brigád.
Po škole hostovala po celém Sovětském svazu s estrádními představeními. Na začátku 70. let se začala prosazovat jako sólová jazzová zpěvačka. Zlom v její kariéře znamenalo vítězství v hudební soutěži Zlatý Orfeus v Bulharsku v roce 1975, kde vystoupila s písní Harlekýn. Vystoupení přenášela bulharská a sovětská televize a singl s písní vyšel v nákladu 14 milionů.
V následujících desetiletích se stala jednou z nejpopulárnějších sovětských popových zpěvaček, periodicky se však dostávala do konfliktu se sovětským vedením. Bylo jí vytýkáno příliš otevřené a extravagantní chování a „vyzývavé kostýmy“. Blízce se přátelila s představiteli neformální kultury 60. let Jevgenijem Jevtušenkem, Bellou Achmadulinovou a členy skupiny Metropol. V roce 1986 vystoupila v obci Pripjať před likvidátory havárie na Černobylské jaderné elektrárně.
Po rozpadu Sovětského svazu aktivně vystupovala na ruské scéně až do roku 2007, kdy ukončila pěveckou kariéru. Z vydělaných peněz podporovala mladé talentované zpěváky a zasedala v porotách řady hudebních soutěží.
Společně se svým posledním mužem Maximem Galkinem v únoru roku 2022 odsoudila invazi Ruska na Ukrajinu a téhož roku odjela do emigrace do Izraele. V současné době žije v Lotyšsku.
Nedá se přitom říct, že by interview bylo nějakou přímočarou politickou deklarací. Pugačovovou dokonce mnozí zkritizovali za to, že se přímému odsouzení války proti Ukrajině a Putinova režimu vyhnula, že její formulace nejsou dostatečně jednoznačné. Ale právě svoboda, s níž se vyjadřuje, jazyk a myšlení, které se opírají jen o vlastní zkušenost a nenechávají se zahnat do žádných mezí, nejen těch režimních, ale ani těch jediných korektních a přípustných z hlediska současné ruské politické emigrace, způsobily, že interview k dnešnímu dni zhlédlo téměř třiadvacet milionů lidí nejrůznějšího přesvědčení – těch, kteří emigrovali, ale i těch, kteří zůstávají v Rusku.
Pugačovová se hlásí ke svému patriotismu. Na otázku, proč v sovětských dobách neemigrovala, odpovídá: „Byla jsem tak ruský člověk! Nemohla jsem vydržet pět dní bez Ruska! Neuměla jsem si to představit.“
V dnešních souvislostech ale vnímá patriotismus především jako povinnost říct své vlasti všechno na rovinu, je to podle ní jediný způsob, jak jí pomoci. A na rovinu říká i to zásadní: Válka je ze své podstaty špatná věc, hrůza, katastrofa. Pugačovová to jako poválečné dítě ví – ne od rodičů, ti si sice válkou prošli, ale mlčeli o ní. Ví to z vyprávění veteránů, které jako malá poslouchala na ulici, v kavárnách, kde to šlo. „Můj život se dodnes odvíjí od války k válce: karibská krize, suezská krize, Afghánistán, první čečenská válka, druhá čečenská válka…“
Jako hlavní příčinu dnešní války vidí tradiční vlastnost sovětských i dnešních ruských elit: „Je to pýcha. A pýcha je hřích. To kvůli ní umírají lidé na obou stranách. Jednou to všechno skončí, ale lidi nevrátíš. Zlomené osudy. Zmrzačené děti. Hrůza. A já nemůžu nijak pomoct.“
V interview je řada drobných momentů, které ukazují, že dnešní postoj Ally Pugačovové není jen náhodou, momentálním gestem. Že principiálnost a z ní vyplývající konflikty s mocnými všeho druhu provázely celou její zdánlivě hladkou kariéru sovětské primadony – což je mimochodem označení, kterému se v interview několikrát zuby nehty brání: „Jsem jen žena, která zpívá.“
Je ale ženou, která zpívala leckde. Byla jedinou ženskou hvězdou sovětské estrády, která v době havárie v Černobylu přijela zazpívat jejím likvidátorům, do „aktivní zóny“. I když ji všichni varovali, i když riziko ozáření bylo reálné – odnesla to její štítná žláza a částečně i hlas. „Lidé, kteří likvidovali havárii, chtěli dvě věci: pomeranče a Pugačovovou. Nemohla jsem to odmítnout. Nikdo nás nenutil, naopak nás varovali. Ale srdcem jsem cítila, že musím jet,“ vzpomíná zpěvačka.
Zvláštní kapitolou interview jsou vztahy Pugačovové s politiky, její pohled na politiku. Jako pro mnohé z generace 60. let pro ni byla nejdůležitější svoboda – svoboda projevu, umělecká svoboda. Vzpomíná, že to pro ni byla reakce na všudypřítomné zákazy doznívajícího stalinismu, které nenáviděla. Chruščovovo tání uznává: pro miliony lidí to podle ní byla záchrana. A Chruščov do země pustil svěží vzduch. Ale když uviděl, jak reálně vypadá svoboda a svobodné umění, sám se toho zalekl.
Hlavním hrdinou je pro Pugačovovou v interview několikrát zmíněný Michail Gorbačov. „Byl jediný z politiků, kdo měl odvahu uznávat chyby a vyvozovat z nich důsledky. Byla to odvaha učinit pokání. Gorbačov chtěl pro lidi opravdu lepší život, klidný, šťastný a radostný. A perestrojka byla opravdu dobou radosti a obnovy,“ vzpomíná.
Nepopírá ale ani naději, kterou vkládala ve Vladimira Putina v prvních letech jeho vlády. Tu ostatně sdílela s mnohými, počínaje Borisem Němcovem a konče dokumentaristou Vitalijem Manským. Málokdo se ale doposud odhodlal promluvit o tom tak otevřeně a bezprostředně jako ona. Tehdejší Putin pro ni ale skončil s tragédií ponorky Kursk. A ten dnešní, stejně jako Dmitrij Medveděv či Sergej Kirijenko, které svého času také uznávala, už jsou pro ni jiní lidé. Chtějí a podporují válku, jsou jí cizí.
Na druhé straně barikády se dnes ocitli i mnozí blízcí přátelé Pugačovové z oblasti kultury a estrády. A někteří, jako například filmový režisér Nikita Michalkov, ji ve svých veřejných projevech nešetří. Ale ona je nesoudí. Přátelské vztahy, a především talent staví nad politiku. „Je to jejich život, jejich svědomí.“
Nesmlouvavá je jen, pokud jde o nezávislost umělce: „Nikdy jsem se nechtěla bratříčkovat s politiky. A všem jsem radila, ať to nedělají. Takové přátelství hodně stojí.“ V politickém angažmá zpěváka Šamana, dnešní hvězdy číslo jedna ruského patriotického šoubyznysu, kterému ještě před pár lety pomáhala budovat kariéru, tak vidí především jeho zradu vlastního talentu. Poplatnost umělce, ať už penězům nebo společenskému postavení, považuje za selhání. A v takových případech je nemilosrdná. A stejně přísně soudí i zbabělost: „Přátelství těch, kteří stáhli ocas, nelituji.“
Svou podporu pronásledovaným umělcům, divadelnímu režisérovi Kirillu Serebrennikovovi, popotahovanému z politických důvodů již v roce 2017, či režisérce Ženě Berkovičové a dramatičce Světlaně Petrijčukové odsouzeným již po začátku války ve vykonstruovaném politickém procesu, považuje za samozřejmost. Spíše než politické angažmá ale v takovém postoji vidí cechovní solidaritu: „Žádný politik a žádná moc nemá právo zahubit talent ani popírat odlišný názor.“
Interview Pugačovové se objevilo ve chvíli, kdy se propast rozevřela nejen mezi těmi, kdo podporují a kdo odmítají válku, ale i mezi těmi, kdo zůstali a kdo opustili zemi. Rusko je rozdělené jako nikdy dříve. A narůstající odcizení nedokážou přes všechnu dobrou snahu překlenout ani četná exilová média, přestože jsou v Rusku stále ještě dostupná, ani politické programy exilových politiků, ani nekonečné debaty na sociálních sítích. Nic nemůže nahradit společně prožitou a procítěnou zkušenost.
I ty nejprostší věci začínají lidé na obou stranách cítit rozdílně, ne-li opačně. Rozkvetlé záhony a loubí porostlá břečťanem a psím vínem, které v létě zaplavily Moskvu v rámci pokusu o ozelenění města, vnímá Moskvan jako příjemnou každodennost, možná jako zbytečné plýtvání penězi. Bývalý Moskvan žijící dnes řekněme v Berlíně, který si tu bujnou vegetaci prohlédl na sociálních sítích, si ji vykládá jako snahu politického systému koupit si přízeň obyvatelstva a odvést jeho pozornost od nekončící války.
Přelomovost interview Pugačovové spočívá v její schopnosti promluvit ke všem naráz, a navíc hlasem, který budí důvěru. A tím pádem spojuje. Epochální je na něm zpěvaččina nakažlivá jistota, že přes všechny hrůzy války nastane epocha nová, v níž si k sobě lidé různých názorů budou muset znovu hledat cestu. Není to přitom politický program ani návod, jak se dostat ze slepé uličky. Spíše neuspěchané a svébytné filozofování na zádumčivě krásném pobřeží Baltského moře, které dává naději do budoucna. A bezesporu nutí těch třiadvacet milionů lidí, kteří interview zhlédli, k zamyšlení.
