Evropská kotva v rozbouřeném moři

Jsou slova, která na dlouho zmizí z jazyka společenské debaty, a pak je jich zase najednou všude plno. Jako třeba pojem „geopolitika“.

Napoleon Bonaparte, jeden z největších vojevůdců 18. a 19. století, se proslavil mimo jiné větou: „Geografie je náš osud.“ Sám podepřel toto tvrzení, když se svou Velkou armádou zabředl do širé Rusi, což předznamenalo jeho pád.

Správně chápána se geopolitika zabývá vlivem geografických podmínek na dějiny a politiku. Pro nás Evropany je v tomto ohledu nejdůležitější, že jako eurasijský poloostrov musíme usilovat o jednotu, abychom nebyli pohlceni Asií, případně Putinovou „eurasijskou ideou“.

Současně dochází k pomyslnému rozšiřování Atlantského oceánu. Spojené státy – s Trumpem, nebo bez Trumpa – driftují směrem do Pacifiku, kde dnes leží těžiště jejich hospodářských i politických zájmů.

Zásadní geopolitické posuny může spouštět také klimatická změna, což se zřetelně ukázalo minulý rok, když čínská kontejnerová loď poprvé proplula do Evropy severní cestou uvolněnou tajícím ledem. Severní cesta byla o polovinu rychlejší než obvyklá plavba Suezským průplavem.

Ba co víc, na pozadí agresivních vojenských výpadů jemenských húthíjských rebelů kolem „Brány nářků“, klíčového přístupového bodu k Rudému moři, a s ohledem na důsledky války v Íránu, která uzavřela Hormuzskou úžinu, získává severní námořní cesta do Evropy mnohem větší význam.

Při přemýšlení nad solidní geopolitickou koncepcí pro Evropskou unii je nepochybně zapotřebí pracovat s důslednou obranou hranic na východě. Současně ale potřebujeme funkční strategii pro středomořský prostor, jak ji nyní předkládá chorvatská eurokomisařka Dubravka Šuicová. Obojí je pro evropskou bezpečnost naprosto nezbytné.

Otázka evropské jednoty a jednotné zahraničněpolitické koncepce byla vždy spojena s otázkou hranic. Nejjednodušší a nejméně sporné je to podle všeobecného názoru s hranicemi západními - s Atlantským oceánem.

Už zakladatel Panevropské unie Richard Mikuláš Coudenhove-Kalergi, rakouský šlechtic s československým občanstvím, se ve svém klíčovém díle „Pan-Evropa“ z roku 1923 zabýval problematikou západní evropské hranice a evropskými vztahy se Spojenými státy: „Ani Západ, ani Východ Evropu nespasí. Rusko ji dobude, Amerika ji koupí. Mezi touto Skyllou ruské vojenské diktatury a Charybdou americké finanční diktatury vede jen úzká cestička k lepší budoucnosti. Tato cesta se jmenuje Pan-Evropa a znamená jediné: svépomoc skrze semknutí Evropy…“

Tento hrabě původem ze západočeských Poběžovic nebyl navzdory této prorocké analýze nikdy protizápadní. Usiloval už tehdy o partnerství mezi USA a silnou Evropou: „Jestliže bude Pan-Evropa vycházet ze stejných mírových a demokratických základů jako Pan-Amerika, nezrodí se v budoucnu mezi těmito sesterskými uniemi žádná rivalita, nýbrž solidarita. Nebudou se navzájem ohrožovat, nýbrž doplňovat. A svou hrdost budou čerpat ze vzájemného soutěžení v oblasti kultury a míru. Oceán, který oba kontinenty dělí, vylučuje jakýkoli jejich hraniční spor, zatímco kulturní sepětí zaručuje jejich mezinárodní přátelství.“

Když otec panevropské myšlenky posléze emigroval před Hitlerovými pohůnky do New Yorku a když – na rozdíl od amerického prezidenta Roosevelta – včas prohlédl nebezpečí stalinské expanzivní politiky, propůjčil své ideji partnerství dokonce i vojenský rozměr. Také v něm propagoval atlantickou vazbu, která posléze nabrala podobu NATO.

Podobně jako další dva z nejvýznamnějších panevropanů – Otto von Habsburg a první ministr obrany mladé Německé spolkové republiky Franz Josef Strauss – patřil nicméně i Coudenhove k realistům, kteří kritizovali jednostrannou konstrukci NATO. Aliance podle něj mohla mít budoucnost, pouze pokud bude postavena jako rovnocenné partnerství mezi Spojenými státy americkými a Spojenými státy evropskými, které je třeba neodkladně ustavit.

Nezpochybnitelná orientace Evropy na západ se naplno projevila ve druhé polovině 20. století ve dvou krocích. Od roku 1950 byla myšlenkovým základem integrace západní části evropského kontinentu. A po roce 1989 se po pádu železné opony úspěšně rozšířila i do Evropy východní a střední.

Trumpovská politika nyní vedla k vystřízlivění i ty, kteří snili o transatlantickém Západu, kde většinu břemen nesou USA, zatímco Evropě bude vyhrazeno právo radit a reptat. Všichni dnes vidí, že tento sen skončil. Přesto si pořád málokdo troufne otevřeně říct, že jádro NATO je nadobro mrtvé. Jeho podstatou byla neotřesitelná jistota Moskvy, že její případný útok proti Evropě zastaví Amerika z pozice atomové velmoci.

Právě ve vyprchávání této jistoty tkví nebezpečí současné situace a právě proto je rozumné co nejdéle udržovat při životě všechny zbytky NATO i spolupráce s USA.

Bylo by ovšem extrémně problematické čerpat z tohoto úsilí svůdnou naději, že západní svět by ještě někdy mohl být takový, jaký býval v minulých dekádách. Demokracie ve Spojených státech prožívá těžké chvíle i bez toho, co jí působí Donald Trump. Podobné politické fenomény vidíme i v mnoha členských státech EU. Přesto se Unie při odpovídajícím úsilí může stát globální kotvou pro všechny síly, jimž záleží na demokracii a fungování právního státu.

Jen skutečně silná Evropa, která dokáže stát na vlastních nohou i v obranné politice, bude mít šanci zastavit rozšiřování Atlantského oceánu a ustavit nový západní svazek, v němž mezi Evropany a Američany panuje rovnost. Tento cíl je však dosažitelný pouze za předpokladu, že v rámci EU vznikne také evropská obranná unie, jež bude v případě nutnosti akceschopná na všech polích vnější i vnitřní bezpečnostní politiky i bez pomoci z Washingtonu.

Evropská bezpečnost se zásadně zvýšila po rozšíření EU na východ, za což vděčíme společnému boji Poláků, Čechů, Slováků, pobaltských národů a dalších Středoevropanů za svobodu. Dnes je tato naše Evropa ohrožena z východu.

V této souvislosti bude znovu aktuální otázka, kterou se Evropané zabývají od meziválečného období: Může být Rusko součástí evropské integrace? Samozřejmě i tato největší země na planetě má některé evropské rysy, především v kulturním ohledu. Nicméně integrovatelná Evropa i tak končí na západní ruské hranici, pokud nemá být EU beznadějně přetížena.

Coudenhove-Kalergi jednou nazval Rusko a Spojené státy dvěma křídly, která vyrostla z Evropy. Svobodné, mírumilovné a demokratické Rusko by v nějakém budoucím světovém uspořádání mohlo patřit k nejcennějším spojencům sjednocené Evropy. Pro takový vývoj však v tuto chvíli neexistují ani ty nejnepatrnější předpoklady, protože i když si představíme Rusko bez Putina, autoritářské tendence se pořád zdají být v ruské zemi zakořeněny velmi hluboko a pevně. Statečná demokratická opozice proti Kremlu je dnes z velké části povražděna, pozavírána anebo vyštvána do exilu.

Nejen Putinův režim, ale i početné skupiny v ruské společnosti lpějí na vizi Alexandra Dugina, která propaguje myšlenku Eurasie „od Vladivostoku po Lisabon“ řízené z Moskvy. Tato idea je přímou antitezí silné a životaschopné Evropy. I proto je pro Evropskou unii naprostou nutností zajistit a integrovat evropský východ, zejména Ukrajinu a Moldavsko. Totéž platí pro západní Balkán, který má jednoznačně evropský charakter.

My Evropané tvoříme jen asi šest procent světové populace, přičemž tento podíl klesá. Pokud se nacionalistickým a Putinem podporovaným silám aktivním v členských státech podaří Evropu roztříštit a rozbít, nedokážeme se ve stále nebezpečnějším světě udržet při životě. Posilování demokratických institucí EU i demokracie v členských státech je proto zcela existenciální otázkou. A totéž platí pro urychlené budování evropské obranné unie jako evropského pilíře NATO.