Článek
V dopise Gustávu Husákovi z dubna 1975 Václav Havel varoval, že dějiny nelze zastavit silou žádné ideologie: „(Jednoho dne) se opět začne viditelně něco dít, něco skutečně historického v tom smyslu, že dějiny si znovu vyžádají slovo.“ Na sklonku roku 1989 se jeho slova potvrdila.
Letní komentářová série
S invazí Ruska na Ukrajinu a návratem Donalda Trumpa k moci se mluví o konci mezinárodního řádu, který se ustavil po roce 1989. Seznam Zprávy oslovily různé osobnosti a v sérii Svět ve varu se jich ptají, jak se změnila jejich země a kam se bude vývoj ubírat.
Když se však zhroutila Berlínská zeď a vypukla sametová revoluce, mnozí pozorovatelé z toho mylně vyvodili, že dějiny naopak dospěly ke svému konci: velké ideologické střety, které definovaly 20. století, skončily a zvítězila (neo)liberální demokracie.
Západní lídři, opojení optimismem tehdejší doby a zdánlivým triumfem vlastního světonázoru, nedokázali – stejně jako před nimi doktor Husák – rozpoznat, že „pod těžkým příkrovem nehybnosti a pseudoudálostí protéká skrytý pramínek, který jej pomalu a nenápadně podemílá“. Během posledního desetiletí se z tohoto pramínku znovu stala řeka. V Kyjevě, Gaze, Washingtonu i kyberprostoru se dějiny vrátily v plné síle – a vyžadují, abychom jim naslouchali.
Tato řeka se valí už i přes Brusel. Na podobnou záplavu jsme špatně připraveni. Evropská unie, vytvořená pro období posthistorické prosperity, se musí vyrovnávat s pandemiemi, technologickými revolucemi, ruskou dobyvačnou válkou na své východní hranici i hrozbou klimatické katastrofy. Tváří v tvář této krizi – této historické povodni – nám chybějí vojenské kapacity, ekonomická síla i politická akceschopnost.
Mohlo by ale být ještě hůř: Mohli byste být, stejně jako já, Britové.
Nikde v západní Evropě nebyly představy o „konci dějin“ a triumfu kapitalismu přijaty s takovým nadšením jako ve Spojeném království. V éře thatcherismu nebylo žádné státní bohatství natolik cenné, aby se nedalo prodat, a žádná funkce vlády tak zásadní, aby se nedala svěřit soukromým firmám. Z občanů, které dříve spojovala a podporovala síť veřejných institucí, se – někdy i násilně – stali individualističtí spotřebitelé na nově vznikajícím globalizovaném trhu.
Logika deregulace, privatizace a úsporných opatření si vybrala svou daň. Celé regiony byly deindustrializovány a ponechány úpadku. Obecní bytový fond byl rozprodán a nikdy nebyl dostatečně obnoven. Veřejné služby chřadly, zatímco soukromí poskytovatelé inkasovali vysoké zisky. Během čtyř desetiletí lidé nabyli dojmu, že bez ohledu na to, která strana je u moci, je úpadek nevyhnutelný, protože samotný systém je nastaven tak, že k němu vede.
Řídit stát jako firmu
Pokud dějiny skutečně skončily, zítřek už neměl co nabídnout. Kulturní teoretik Mark Fisher tento stav nazval „pomalým rušením budoucnosti“. Značná část britské společnosti zůstala atomizovaná, bez naděje a naštvaná. Připravená ke sklizni pro populisty.
Právě z této atmosféry všeobecné skepse vzešel Nigel Farage. Se svým přímočarým jazykem a vystupováním založeným na „selském rozumu“ nepůsobil jako ostatní politici. Demonstrativně kouřil cigarety, jako by tím odmítal zavedené normy slušnosti i neliberální zdravotní regulace prosazené přehnaně horlivými byrokraty. Bez špetky ironie tvrdil, že Británie by měla být řízena spíše jako firma.
Především však nabídl Britům vhodný terč pro jejich nahromaděný hněv – Evropskou unii. A zdánlivě jednoduché řešení jejich problémů: Pokud se Spojené království osvobodí od právních diktátů a finančních pout z Bruselu, země znovu začne prosperovat.
Od britského hlasování o odchodu z EU uplynulo deset let a brexit, jehož byl Farage hlavním architektem, se ukázal jako naprostá katastrofa. Nepřinesl žádný hospodářský přínos, naopak britskou ekonomiku připravil přibližně o osm procent HDP. Neomezil ani migraci, která po brexitu naopak prudce vzrostla, protože zaměstnavatelé i podfinancovaný veřejný sektor hledali náhradu za levnou evropskou pracovní sílu mezi pracovníky z globálního Jihu. Průzkumy dlouhodobě ukazují značné rozčarování, a to i mezi mnoha lidmi, kteří pro odchod hlasovali.
Brexit poškodil Británii způsobem, který jsme si v roce 2016 nedokázali představit. Britská geopolitická identita se vždy opírala spíše o vyzdvihovaný „zvláštní vztah“ se Spojenými státy než o evropskou integraci. Dnes je však země ztracená mezi trumpovskou Amerikou, kterou už nepoznává, a vlastním vyhnanstvím z evropského kontinentu.
Ve světě zmítaném krizemi je Spojené království rovněž odříznuto od nově vznikajících evropských bezpečnostních a vojenskoprůmyslových struktur – ve chvíli, kdy je nejvíce potřebuje. Příklad? Britské zbrojní firmy jsou vyloučeny z programu SAFE poskytujícího vojenské půjčky, zatímco Česko právě získalo více než dvě miliardy eur.
Britové se tak bolestně poučili o skutečném postavení své země ve světě – stejně jako o ekonomické a strategické nezbytnosti evropské jednoty v kritické době. Architekt tohoto chaosu však paradoxně vyvázl bez újmy: Nigel Farage a jeho strana nadále vévodí průzkumům veřejného mínění.
Jak je to možné?
Historické probuzení
Neúspěch brexitu není vnímán jako nesplněný slib jednoho politika, ale jako další důkaz, že systém je zmanipulovaný. Farage není pouze nositelem euroskepticismu nebo protiimigračních nálad. Je především kanálem, kterým dále proudí hněv a beznaděj.
Na rozdíl od brexitu není tento všeobecný hněv výhradně britským fenoménem. Čtenáři v Česku jej jistě poznají. Možná poznají i jeho příčinu: Včerejší vizi budoucnosti, v níž bylo obecné dobro obětováno falešnému všeléku tržních sil.
Sám Havel už v eseji Moc bezmocných (1978) pochyboval, zda „tradiční parlamentní demokracie nabízejí způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti“, když „i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné“. Lidé jako Farage, kteří kolektivní hněv využívají k vlastnímu prospěchu, působí právě v prostoru, kde by se takový „zásadní odpor“ měl nacházet.
Evropa – včetně Británie – sevřená mezi autoritářstvím Washingtonu, agresivitou Moskvy a ekonomickou dominancí Pekingu čelí historickému probuzení. Se zpožděním si uvědomujeme, že naše sebeuspokojení po roce 1989 nás učinilo zranitelnými: Jsme závislí na Americe v oblasti bezpečnosti a na Číně v oblasti kritických surovin a zároveň podléháme průmyslové a technologické převaze obou mocností.
Co jsme však dosud plně nepochopili, je skutečnost, že stejné sebeuspokojení zároveň podrývalo důvěru veřejnosti v náš politický a společenský systém. Francis Fukuyama tvrdil, že dominance liberalizované tržní ekonomiky znamená konec dějin; podobně jako Margaret Thatcherová před ní i Angela Merkelová chápala tento stav jako „alternativlos“ – jako něco, k čemu neexistuje alternativa. Tato iluze historické definitivnosti však plodí politickou stagnaci.
Havel kdysi varoval, že „lež nás nikdy nemůže zachránit před jinou lží“. Brexit byl možná falešným slibem, ale přetrvávající Farageova popularita odhaluje hlubší problém celého systému – problém, který musíme naléhavě řešit.
Pokud máme čelit rozbouřeným vodám dějin se strategickou vizí, musí evropští lídři nejprve najít odvahu spatřit vlny, které se už zvedají na obzoru – a postavit se zájmovým skupinám, které tvrdí, že mají zůstat nehybně stát na místě. V opačném případě nás šarlatáni, podobně jako v Británii, zavedou do temných vod falešných nadějí a následného rozčarování.
