Článek
V pátek večer 17. listopadu 1989 začalo v Praze poslední tažení komunistického režimu a také v Běloveském průsmyku nedaleko Náchoda se skupina nadšenců ponořila do dějin.
Nešlo o tak velkou věc, jako byl pád komunistů, ale jejich zásluhy o československou historii to neumenšuje. Pěchotní srub N-S 82 Březinka, který - zcela poničený - začali opravovat, je dnes díky nim zřejmě nejdokonalejší ze všech, které je možné v České republice navštívit.
„Kluci z Klubu vojenské historie Náchod začali večer 17. listopadu poničený objekt vyklízet a makali na něm celý víkend, aniž by věděli, co se v Praze stalo,“ vzpomíná dnes na rok 1989 vojenský historik Eduard Stehlík, jinak také ředitel Památníku Lidice.
Nadšenci z Náchoda pak za nemalých osobních obětí a finančních nákladů dostali Březinku v následujících letech z ruiny do původní podoby z časů mnichovské krize roku 1938. Jejich rekonstrukce pěchotního srubu u Náchoda, dovedená často až do detailů, teď udivuje i odborníky.
I proto Březinku po tvrzi Adam a dělostřelecké tvrzi Stachelberg připomínáme jako další v seriálu o československém pohraničním opevnění. Byť jí roste silná konkurence v podobě srubu T-S 81A Vrchy, který sousedí právě s levým křídlem Stachelbergu.
Pokrýt průsmyk
Ve strategii obrany Československa bylo úlohou pěchotního srubu u Náchoda „pokrýt palbou Běloveský průsmyk, kudy do Čech historicky pronikaly německé armády“, jak říká už citovaný historik Stehlík.
Na rozdíl od mnohých jiných srubů pohraničního opevnění měla sice Březinka v září 1938 všechnu plánovanou výzbroj, a přece nebylo dokončeno úplně všechno.
„Protitankové a protipěchotní překážky se teprve dokončovaly, podzemní kabelové spojení ještě vybudováno nebylo,“ píší Martin Ráboň, Tomáš Svoboda a Ladislav Čermák, autoři publikace Pevnosti.
„Přesto byl ale pěchotní srub N-S 82 Březinka (umístěný mezi sruby N-S 84 Voda a N-S 81 Lom – pozn. red.) se svojí odhodlanou dvaatřicetičlennou posádkou z 18. hraničářského pluku v září 1938 připraven k tvrdé obraně,“ dodávají.
Nahlédněte do Březinky:
Jak putoval kanon
Zcela unikátním, co v Březince dnes najdete, je původní 40milimetrový pevnostní kanon vzor 36.
Ten samý, jehož optikou nepochybně sledoval v době mnichovské krize Běloveský průsmyk i tehdejší velitel srubu, poručík pěchoty Jaroslav Pivoňka. Za činnost v odbojové organizaci Obrana národa ho za protektorátu zatklo gestapo, mučilo, věznilo, aby nakonec zahynul v Osvětimi 16. dubna 1942.

Kanon, který se vrátil.
„Položil život za republiku, třebaže za zcela jiných okolností, než si v roce 1938 myslel,“ podotýká Eduard Stehlík.
Československými pevnostními kanony, a nejenom jimi, pak Němci vyzbrojili Wehrmacht. Ten z Březinky putoval na Atlantický val do norské pobřežní pevnosti Oscarsborg.
A když po pádu komunismu navázal náchodský Klub vojenské historie spolupráci s vojenským muzeem v Norsku a pomohl mu jeden z kanonů zrekonstruovat, nabídli Norové jako přátelskou splátku za výpomoc jeden z muzejních exponátů.
Pěchotní srub Březinka

Pěchotní srub Březinka.
- Zahájení výstavby (bratislavská stavební firma Ing. Rudolf Frič) 28. června 1937, betonáž srubu 4.-9. října 1937
- Stavební dozor: štábní kapitán ženijního vojska Václav Gašek
- Správce stavby: poručík stavebního vojska Jan Sokol
- Dodavatel střeleckých a pozorovacích zvonů: Vítkovické horní a hutní těžířstvo
„Měli jich několik, takže když si naši kluci vybírali v norském skladu ten nejvhodnější z rozebraných škodováckých kanonů, zavolali Martinu Vaňourkovi, zda by je mohl identifikovat podle výrobních čísel. Martin kontaktoval obratem mě a hned diktoval výrobní čísla pěti kanonů,“ líčí až neuvěřitelnou story Eduard Stehlík.
„Podle svých výpisků z archivů jsem s ohromením zjistil, že kluci stojí u jednoho z těch, který byl původně ve výzbroji jejich Březinky. Volba byla tedy jasná, přestože byl z těch pěti v nejhorším technickém stavu. Na jeho opravě pak bunkrologové z Náchoda strávili stovky hodin, takže je dnes v perfektním stavu.“
Jako tenkrát
Dnes je tedy pěchotní srub Březinka přesně v tom stavu jako v roce 1938: včetně funkčního dieselagregátu, filtroventilace, dvaašedesát metrů hluboké studně (jejich hloubení vycházelo někdy dráž než celý srub), nádrže na vodu, lafetace zbraní, kuchyně, ložnice mužstva, ale třeba i ekologického záchodu.
Z postupu - a také z chyb - lidí kolem Březinky se pak poučili další nadšenci při opravách jiných srubů pohraničního opevnění. A to třeba i v získávání dobové výzbroje.
„Všichni se zkrátka učili na Březince,“ konstatuje s respektem Eduard Stehlík.
Srub Lom nad Březinkou
Nechápu, že mě nezabila
Petr Vlach z Klubu vojenské historie Náchod byl jedním z těch, díky nimž je dnes Březinka v tak unikátním stavu.
Nad otázkou, proč se do oprav betonového srubu s kamarády před sedmatřiceti lety pustil, moc neváhá. „No přece z úcty k předkům. Projektantem počínaje a posledním zedníkem konče,“ říká. „I tento srub ukazuje na jak vysoké technické úrovni jsme byli před osmdesáti lety a jak šikovní, vynalézaví, pracovití a chytří byli naši předci. Tak to mám alespoň já.“
Vypadalo to jako zázrak
„Takový pěchotní srub, to byla novinka, jakou jsem nikdy předtím neviděl,“ svěřil se historikům Stehlíkovi a Vaňourkovi někdejší poručík dělostřelectva Arnošt Gruss, chemický důstojník 18. hraničářského pluku.
A pokračoval: „Na tehdejší dobu bylo jeho zařízení na velmi vysoké úrovni a přiznám se vám, že vejít kdesi v hlubokém lese do objektu, kde jste si mohli rozsvítit elektrické světlo, otočit kohoutkem a tekla vám pitná voda, uvařit si, vyspat se, mít k dispozici kvalitní výzbroj a ještě být silnými železobetonovými stěnami a pancíři chráněn před nepřátelskými zbraněmi, byl tak trochu zázrak. Nálada mezi vojáky byla i proto výborná, snášeli bez reptání těžkosti odlišného způsobu života v betonových objektech a byli skutečně odhodláni jít v případě potřeby do toho. Věřili navíc svým objektům, museli zkrátka věřit, vždyť viděli tu obrovskou masu betonu, která je měla před nepřátelskými granáty a bombami ochránit, a jak oni byli přesvědčeni, ochránila by je.“
Zdroj: „Osmnáctí hraničáři.“ Eduard Stehlík, Martin Vaňourek, 2001
Přiznává ale, že když s rekonstrukcí pevnosti začali, nikoho z nich ani ve snu nenapadlo, že by pěchotní srub dostali do podoby tak věrné době mnichovské krize. Krůček po krůčku sháněli originální vybavení, v archivech obkreslovali plány elektroinstalace (jen tu předělávali s nabývajícími vědomostmi šestkrát) či rozvodů vody tehdejších stavitelů.
„Naprostá bomba je naše vodní čerpadlo. Dokončili či dovyrobili jsme ho podle původní dokumentace před dvěma lety. Z otevřených pevnostních muzeí máme nejhlubší vrt s vodou,“ pochlubí se Petr Vlach.
Dnes je tak Březinka dokonce v lepším stavu než v roce 1938.
„Zvláště v počátcích rekonstrukce jsme na Březince trávili veškerý volný čas, víkendy i dovolené. Jen já jsem tu - obrazně - postavil asi tak čtyři rodinné baráky. Takže dodnes vlastně nechápu, že mě manželka Irena ještě nezabila,“ říká náchodský nadšenec.



















