Pešán: Nepotřebuju ani svatbu, ani pohřeb. Chci už jen dělat hokej

Před halou vlály vlajky, které připomínaly, že v dubnu vyhrály Pardubice hokejový titul. Na parkovišti stála auta s malými mistrovskými nálepkami. Je vidět, že klub tenhle zážitek, na který čekal 14 let, nechce jen tak schovat do kumbálu.

„Pro město i okolí Pardubic je jedině dobře, když si fanoušci titul po tak dlouhé době pořádně užijí. Byla by škoda každého týdne, kdyby to nedělali,“ říká trenér Filip Pešán.

Pro vás je taky dobře pořád koukat na mistrovské prapory a symboly?

My z té vlny musíme slézt a pracovat. Když jsem se po volnu vrátil do Pardubic, všechno na mě díky výzdobě arény znovu dýchlo. Je fajn si to připomenout. Ale teď už začala nová sezona a oslavy jsou bohužel voda pod mostem.

Mění se nějak trenérský plán, jak chystat Pardubice, které chtějí získat kýžený titul, a Pardubice, které ho jdou obhajovat?

Hlavně musíme být lepší než loni. Spousta našich soupeřů bude lepší a výkony, které nám stačily minulou sezonu, už stačit nemusí. Myslím, že máme pořád velký prostor se zlepšovat. Navíc tým není úplně stejný. Nebojím se, že bychom jeli ve starých, neměnných kolejích. Ambice hráčů i realizačního týmu musí být hlavním motorem k tomu, abychom se posunuli.

Když jste vyhrál svůj titul s Libercem, bylo vám osmatřicet. Každý vás vnímal jako trenéra budoucnosti. Za deset let jste si zažil kromě úspěchů i velké pády. Posunuly vás všechny životní zkušenosti, abyste zvládl s nadhledem i angažmá v Pardubicích?

Věci, které by s vámi mohly zatřást, vás nakonec třeba zocelí. Souhlasím s tím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Zkušenost mi určitě pomohla.

Od chvíle, kdy klub koupil Petr Dědek a začal nakupovat hvězdy, jste pod tlakem od září do posledního zápasu sezony. Musí být trenér na klub, jako jsou Pardubice, už opravdu připravený i mentálně?

Kdyby člověk neměl ambice, nemohl by do něčeho takového vůbec jít. Odpovím trochu jinak, jsem velmi příjemně překvapený, jak klidná atmosféra v Pardubicích je. Navenek klub historicky možná působil až příliš sebevědomě, ale uvnitř je příjemná pracovní atmosféra.

To jste říkal už během sezony. Zní to trochu jako fráze, aby se v tom nikdo moc nevrtal.

Ale tak to není.

Ale tlak v Pardubicích přeci je.

Ano, hlavně zvenku. Zásadní je, že jsem do Pardubic ale nešel sám. Mám skvělé kolegy kolem sebe. Opakoval jsem to během sezony několikrát: nebýt lidí kolem mě, sezona by tak dobrá nebyla.

Takže na tlak od Petra Dědka vás bylo víc?

Já to fakt takhle neberu. Spíš nám pomohla důvěra vedení a majitele, cítil jsem, že lidi nad námi realizační tým vnímají tak, že vědí, co děláme. Navíc jsme byli výsledkově poměrně stabilní. Sezonu provázelo hodně zranění, ale výsledkově turbulentní nebyla. Takže jsem možná ani nepoznal nějakou druhou tvář Dynama. Poznal jsem zatím jen tu vlídnou.

Podle mě jste první trenér, který o klubu mluví takhle. Nemáte i trochu posunuté hranice po reprezentační anabázi?

Může to tak být. Ale cítím se tady zatím vážně dobře.

Jak velký vliv může mít trenér na tým, který je plný výrazných hráčů a reprezentantů?

Ne nadarmo se říká, že trénovat tým bojovníků bez velkých hvězd je jednodušší než mužstvo plné velkých jmen. U týmu, který nemá takovou dávku talentu, se trenérský rukopis vytváří snadněji. Hráčům diktujete, co mají dělat, a oni to udělají. U týmu s talentem a velkými jmény se cesta hledá trochu jinak než vydáváním rozkazů.

V čem je tedy specifické vést Pardubice oproti týmu s nízkým rozpočtem bez ambicí na titul?

Tady se o pracovním i herním systému daleko víc diskutuje. Hráče musíte někdy možná trochu složitěji přesvědčit o správnosti cesty. Jakmile je ale získáte na svou stranu, úroveň provedení je díky jejich kvalitě samozřejmě úplně jiná než u průměrného týmu.

Tím pádem, když třeba řešíte přesilovku, chcete slyšet názor Romana Červenky nebo Lukáše Sedláka?

Stoprocentně. Oni jsou na ledě, mají ohromné zkušenosti. Byli bychom s kolegy hloupí, kdybychom nechtěli slyšet, jak situaci ze svého pohledu vnímají oni.

Většina vašich hráčů sama moc dobře pozná, když zahraje špatně, i kde udělala chybu… Jak se taková kabina kritizuje, když trenér potřebuje na tým nastoupit?

Když u hráčů něco kritizuju, je to především přístup. Ten jsem za celý minulý rok nemusel v Pardubicích kritizovat ani jednou. Což je podle mě unikátní. Když mají hráči obrovský talent, k němu ještě sebevědomí, vůli a morálku, dostanete velmi vzácnou kombinaci. I proto jsme ten pohár zvedli.

Dobře, ale i tak je potřeba s hráči řešit chyby. Přece nechválíte, když prohráváte.

Samotné chyby se s kolegy snažíme řešit spíš formou debaty. Chyby se dělají a vždycky nějaké přijdou. Přístup je pro mě daleko důležitější, a ten jsem řešit opravdu nemusel.

Pokud chyba vznikla jen ze špatného vyhodnocení situace, je lepší ji bez velkých emocí rozebrat a pojmenovat?

Přesně tak. Chceme chyby samozřejmě eliminovat, ale základ je, aby se hráči nebáli hrát a aby je hokej bavil. Snažíme se tomu přizpůsobit cvičení, program i herní styl. Důležité je, aby se bavili a zároveň tvrdě pracovali, souvisí to spolu, protože hokej je v základu hra. Rozhodně to není tak, že bychom se po někom vozili, protože udělá chybu. Chyba se prostě stane. Hráč ale musí vědět, kdy si ji, v uvozovkách, může dovolit a kdy musí udělat maximum pro to, aby nenastala.

V Liberci nebo u reprezentace jste uměl novinářům pravidelně vyrábět titulky pichlavými hláškami. V Pardubicích jako byste se záměrně stáhl. Proč jste v Pardubicích jiný?

Tady je spousta jiných jmen, která by v novinách měla být.

Vy jste tam taky chtěl být, ne?

Médii jsem si prošel a dostal velkou lekci. Teď se opravdu soustředím na to, co předvádím v kabině a s hráči při tréninku na ledě, ne na to, co předvádím v médiích.

V Liberci vám přitom výrazné vystupování někdy pomáhalo. Dokázal jste vzít pozornost na sebe, případně jste i svůj tým uměl přes média nakopnout k reakci.

Byla jiná doba a i v Liberci jsme se všechno postupně učili. A i to, o čem mluvíte, svým způsobem vycházelo. I když bych neřekl, že šlo o předem danou strategii. V Dynamu jsou mediálně zdatní hráči. Během kariéry si prošli tlakem a není potřeba ho z nich nějakým způsobem sundávat.

Doba je jiná, ale třeba v NHL přišel před play off do Vegas John Tortorella a klasicky rozjel mediální válku. Tým došel až do finále, fungovalo mu to.

Každý má jiný přístup. (usměje se) Já zatím nepotřeboval vystupovat jako tvář Dynama a nemyslím si, že to někdy potřeba bude.

Dovedl byste říct, co teď s Pardubicemi udělat, aby nebyl titul vrcholem, ale spíš začátkem éry, kdy se klub vyvíjí? Sice dáváte miliony do akademie, do B týmu, ale bez urážky, teď Dynamo v extralize vládne hlavně proto, že nakupuje nejlepší hráče.

Musíme si všichni v Dynamu společně nastavit další cestu. Máme velmi kvalitní hráče v B týmu i velmi kvalitní juniory. Byla by škoda, kdyby měli cestu do áčka zavřenou jen proto, že nechceme ztratit nějaké procento šance na pohár.

Tradiční hláška zní, že buď chcete rozvíjet mladé hráče, nebo hrajete na titul. Jde to spojit?

O poháru se rozhoduje hlavně na konci sezony. Myslím, že můžeme plánovaně zapojovat mladé talentované hráče, aby Pardubice nedostaly nálepku klubu, který jen honí výsledek a nekouká na rozvoj. To by byla obrovská škoda. S talentem a jeho rozvojem se v Pardubicích nakládá velmi dobře. Samozřejmě ale musí mladý hráč výkonností dosahovat kvality mužů, kteří jsou v základní sestavě Dynama. S tím budeme pracovat. Naše chuť znovu dojet až do finále se každopádně nemění.

Pardubice v minulosti několikrát nezvládly největší zápasy play off. Vaše mužstvo naopak klíčové chvíle zvládlo. Promítá se i minulost nějak do práce trenérského štábu?

S realizačním týmem jsme se snažili z kluků sejmout tlak velkých zápasů. Chtěli jsme být týmem, který vyprovokuje soupeře, aby udělal chybu. Ne týmem, který se bude bát, aby chybu neudělal sám. Snad jsme tím přispěli k tomu, že hráči byli v těch klíčových zápasech méně nervózní a dokázali nervozitu přenést na soupeře.

Z předchozích sezon si pamatuji Pardubice, které chtěly třeba sedmé finále rozhodnout v první třetině obrovským tlakem. Když to nevyšlo, jakoby se hroutila psychika. Jak se dělá, že se nervozita přenáší na soupeře?

Samozřejmě pomůže, když dáte první gól. V sedmém semifinále se Spartou se trefil Honza Mandát. Kdyby Pardubice historicky při některých sedmých zápasech dokázaly svůj úvodní tlak proměnit v branku, možná by dopadly jinak. Možná také ne. Důležité bylo, že jsme potom nepolevili. Lídři působili výborně a celé mužstvo mělo nastavení, že tentokrát to zvládne.

Čekáte, že titul 2026 bude mít velký efekt?

Doufáme, že kluci tuhle zkušenost budou předávat dál. Taky je zásadní, aby ochutnání pocitu, kdy zvedáte pohár, přineslo určitý druh závislosti.

Pardubice by svou silou i možnostmi asi měly být jedním z klubů, které určují směr českého hokeje. Tuhle zodpovědnost cítíte?

Je to hezké i těžké. Ale ve sportu je to tak skoro s každým rozhodnutím. Když vyjde, jste král. Když nevyjde, jste nula. My se proto budeme dál snažit dělat co nejlepší práci a věci, kterým věříme. Chceme víc pracovat a méně o tom mluvit, protože kdo si bude chtít naši práci najít, ten si ji najde..

Jednou bude Dynamo muset žít také bez Romana Červenky. Je už teď úkolem snížit závislost mužstva na něm a Lukáši Sedlákovi?

Určitě je to jeden z úkolů realizačního týmu. Potřebujeme závislost na několika hráčích rozložit mezi větší část mužstva. Minulou sezonu nás bohužel provázela zranění, která některé hráče vyřadila na dlouhé měsíce. Doufám, že teď budeme i zdravotně lépe připravení. Chceme sejmout tlak z beder prvního útoku a rozprostřít ho do dalších pětek. Kvalitu na to stoprocentně máme.

Měli jsme ji už loni, ale právě zranění vedla k tomu, že se toho hodně točilo kolem dvojice Sedlák–Červenka. Plán pro další sezonu máme jiný.

Přivedli jste na české poměry další tři elitní hráče, Matěje Stránského s Davidem Tomáškem a Tomášem Noskem. Třeba Tomášek je zvyklý na velkou roli i přesilovku. Roman Červenka také. Jak zařídit, aby všichni byli spokojení?

To už je určité know-how realizačního týmu a naše zodpovědnost. V první řadě je klíčová komunikace. Hráči taky nejsou hloupí. Podívají se na naši soupisku a je jim jasné, že někteří budou muset slevit ze svých osobních ambicí ve prospěch týmu. Loni se nám to povedlo na jedničku.

Kdo z osobních ambicí nesleví?

Tak nebude moci v Dynamu působit. Recept tedy vypadá jednoduše, ale v praxi musíme na denní bázi komunikovat každý krok, trénink i zápas. Důležité je, aby hráči přesně věděli, o co hrají, a aby se ve svých rolích cítili dobře.

Kam se chcete dál posouvat vy osobně?

Chci znovu pomoct Dynamu, aby mělo šanci zvednout pohár. Líbí se mi naše spolupráce s Karlem Mlejnkem. Myslím si, že se navzájem hokejově výrazně posouváme. Stejně tak se mi líbí přínos Vaška Kočího, který i mě jako trenéra posouvá mílovými kroky dál. Doufám, že si sám potvrdím, že jdu správnou cestou. Dál než na příští rok zatím nekoukám.

Karel Mlejnek sem tam odmítne laso, aby šel někam dělat hlavního trenéra. Jak se vám daří ho udržet u sebe i pro další rok?

Rozhodně nejsme rozdělení na hlavního trenéra a jeho asistenta. Naše role jsou velmi vyrovnané.

Troufnu si říct, že i Karel si to užívá. Společně se nám daří a dotáhli jsme sezonu až do vítězného konce. Kdyby tady místo mě seděl Karel, myslím, že by o naší spolupráci mluvil velmi podobně.

Doufám, že s nastavením práce, jak to mezi sebou máme, Karel nikam utíkat nechce.

Trochu jsme utekli od vás. Říkáte, že se nedíváte dál než na příští rok. Ale sny by měli mít hráči i trenéři. Jaký máte motor vy?

Každý má mít sny, to je pravda. Já mám teď jeden jediný: příští rok znovu zvednout pohár.

Zkusím ještě jeden dlouhodobější výhled. Ambici vrátit se k reprezentaci máte?

Po těch turbulentních letech se dál nedívám.

Pravda je, že divoké byly dost. V roce 2019 jste nastoupil jako šéftrenér Českého hokeje, pak jste převzal podle plánu i reprezentaci a v roce 2022 všechno končilo odchodem v hodně kyselé atmosféře. Nebyl tehdy problém v tom, že jste se stal člověkem, který měl být odpovědí prakticky na všechny problémy našeho hokeje?

Petr Bříza to tenkrát vtipně glosoval, že jsem běhal s terčem na zádech. Já sám vím, jaké byly důvody. Nechci se v nich už příliš babrat. Trénovat národní tým v covidové době bylo pekelné. Zároveň to pro mě byla obrovská zkušenost, i pokud jde o média.

Hráči často říkají, že přišli ve správný čas na správné místo. Neměl jste to jen tenkrát opačně?

Možná. Ale podle mě to může mít nakonec podobný efekt jako přijít ve správný čas na správné místo. Člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí. Role trenéra reprezentace je extrémně nevděčná. Každý vnímá hlavně chyby a na dobré kroky se velmi rychle zapomíná. Kari Jalonen i Radim Rulík, kteří přišli po mně a oba dva získali medaile, jsou toho jasným příkladem.

Jen mi přijde, že tohle je ale věc, která je vidět všude na světě. Dotkla se i Jukky Jalonena, když končil u finské reprezentace po zlatu z olympiády i MS. Přestane se dařit a trenér dostává naloženo. Konce nebývají hezké, když si kouč nezvolí odchod sám.

Je to hnusný. Taky nikdo nemá ambici chodit k národnímu týmu na sto let. Každý trenér, který takovou výzvu přijme, musí chápat, že se z toho může stát nevděčná role. Moc trenérů, kteří se po zlatém úspěchu sami rozhodnou odejít, neznám. Většinou to dopadá tak, že trenéři už nemají sílu, nebo jsou odvoláni.

Uměl byste z dnešního pohledu poradit své mladší verzi, co dělat s Českým hokejem jinak? Mě by napadlo víc říkat ne, vyhnout se roli spasitele.

Může být. Ale podle mě byla z velké části mediální bublina, kolik toho vlastně dělám. První rok jsem jako sportovní šéf nastavoval určité věci na svazu a žádný tým jsem netrénoval. Potom měly nastavené věci pokračovat a já jsem měl začít trénovat národní mužstvo.

Na druhou stranu, svazu tohle vyhovovalo. Vystavil mladého trenéra, který změní klima. Kdyby se to někomu nelíbilo, mohl říct, že nemáte takovou moc. Ale nikdy taková reakce nepřišla.

To nedovedu posoudit. V podstatě se pak kolem mě vytvořila až vtipně nesmyslná bublina, kdy se sledovalo, jestli se usměju, nebo neusměju. To bylo všechno, co se psalo. Práce, kterou jsme s realizačním týmem odvedli, a dalších tisíc věcí vidět nebylo.

Tak je řekněte teď.

Už se k tomu nechci vracet, tahle etapa skončila.

Takže byste tehdejšímu Pešánovi vlastně nic zásadního neporadil?

Asi ne. Myslím, že naše kroky byly promyšlené. Kdo chtěl vidět důvody, proč se třeba výsledkově tolik nedařilo, ten je viděl. Není to tak, že bych nechtěl o důvodech nezdaru mluvit, spíš se k tomu jen nechci vracet. V tuhle chvíli mi to přijde zbytečné.

Tím se ale vracíme na začátek. Možná i díky tomu všemu jste dokázal uspět v Pardubicích. Téma o arogantním Pešánovi nikde nevyskočilo, vy navíc tvrdíte, že vás tady nijak neužíral tlak. Co z toho by bez předchozích let dopadlo?

Je to tak, určitě mě to zocelilo. A jedním z výstupů i je, že stejná média, která mě vynášela do nebes, když jsem vyhrával a hrál s Libercem finále, mě potom u národního týmu šlapala do země. Chápu, že i tohle je práce lidí v médiích. Já ale nepotřebuju ani svatbu, ani pohřeb. Proto jsem se trochu stáhl. Chci dělat hokej a už neřešit svůj mediální obraz.