Zrušit devátou třídu? Nebezpečná cesta k pochybným úsporám

Premiér Andrej Babiš v posledních dnech znovu otevřel debatu o zrušení devátých ročníků základních škol. Podrobnosti návrhu, či spíše zatím jen nápadu, neznáme. Z vyjádření premiéra a některých představitelů ministerstva financí lze soudit, že jedním z hlavních motivů jsou rozpočtové úspory. Není však zřejmé, jak by nový systém konkrétně fungoval, jak by vypadalo přechodné období ani jak dlouho by trvalo.

Myšlenka sama o sobě není nová. Před několika lety představila poslankyně Renáta Zajíčková z ODS propracovanější koncepci reformy „8+2“, která nepočítala pouze se zrušením deváté třídy, ale s širší přestavbou vzdělávací soustavy.

Přestože šlo o mnohem promyšlenější návrh než současné politické výkřiky, základní otázka zůstává stejná: potřebuje Česko v době rychlých technologických a společenských změn zkracovat společné všeobecné vzdělávání? Domnívám se, že nikoli, a mám pro to dlouhou řadu argumentů.

Argumentaci očekávanými úsporami lze snad pochopit u ministerstva financí, kterému politici zavařili řadou nereálných slibů. Jinak je však takový návrh velmi problematický, místy až nesmyslný.

České školství není přebujelý a nadměrně financovaný systém, v němž by zkrácení vzdělávání odstranilo rozhazování. Právě naopak: intenzita veřejné podpory regionálního školství je v Česku v mezinárodním srovnání zemí OECD i EU dlouhodobě podprůměrná. Další úspory by proto znamenaly především další snížení prostředků (více o finančních potřebách českého školství zde).

Smysluplná reforma samozřejmě může změnit způsob, jakým peníze ve školství používáme, odstranit neefektivity nebo přesunout prostředky tam, kde přinesou větší užitek. Neměla by však vycházet z představy, že méně let společného vzdělávání a méně peněz automaticky zvýší efektivitu systému.

Ušetřená koruna je skutečnou úsporou jen tehdy, pokud současně nezpůsobí větší ztráty na budoucích dovednostech, produktivitě, občanských kompetencích a schopnosti mladých lidí přizpůsobovat se změnám.

Zásadní je otázka, jaké znalosti a dovednosti budou dnešní děti potřebovat za deset, dvacet či třicet let. A právě zde návrh na zkrácení základní školy ztrácí pevnou půdu pod nohama.

Život a práce v moderním světě vyžadují stále širší soubor všeobecných kompetencí. Roste význam občanské, mediální a informační gramotnosti, finančního, ekonomického a právního povědomí, schopnosti kriticky pracovat s informacemi, písemně i ústně komunikovat, spolupracovat v týmu, tvořivě řešit problémy či používat nástroje informačních technologií a dnes také umělé inteligence.

Zároveň se dále rozšiřují poznatky v přírodovědných a technických oborech. Zaměstnavatelé dlouhodobě volají po lepší výuce matematiky, cizích jazyků a celé řady sociálních a emočních dovedností. To vše jsou argumenty pro posilování, rozšiřování a případně i prodlužování společného všeobecného vzdělávání, nikoli pro jeho zkracování.

Právě základní škola tyto kompetence systematicky poskytuje, nebo je alespoň ze své podstaty může poskytovat všem dětem bez ohledu na jejich další vzdělávací dráhu. Jakmile se žáci rozejdou na střední školy, zejména do učebních oborů a odborných škol, dostává se do popředí odborná a často velmi úzce zaměřená příprava. Ta je samozřejmě také důležitá, ale všeobecné vzdělávání tam už zpravidla není prioritou.

V Česku máme tento problém o to větší, že jeho střední školství patří k nejvíce oborově fragmentovaným v Evropě. Dvě stovky úzce specializovaných oborů možná dávaly smysl v době, kdy se předpokládalo, že člověk bude celý život vykonávat jedno povolání. Tento svět nám však už delší dobu mizí před očima.

Globalizace, automatizace a umělá inteligence dramaticky zvyšují nejistotu ohledně budoucí poptávky po profesích. Stát, kraje jako zřizovatelé škol ani zaměstnavatelé nedokážou spolehlivě předpovědět, kolik a jakých profesí bude ekonomika v jednotlivých regionech v blízké budoucnosti potřebovat.

Čím rychleji se mění obsah práce a požadavky na dovednosti, tím riskantnější je stavět vzdělávání mladých lidí na příliš časném výběru úzké profesní dráhy. Na to, že umělá inteligence urychluje změny pracovních úkolů, kvalifikací a profesních standardů, na které musí vzdělávací systémy reagovat, ostatně upozorňuje i OECD.

Ve světě rostoucí nejistoty má značnou hodnotu zachování širokého okruhu budoucí volby. Čtrnáctiletý člověk zpravidla neví, zda bude chtít za několik let studovat techniku, ekonomii, přírodní vědy, zdravotnictví nebo humanitní obor. Úzká středoškolská specializace mu však může mnohé možnosti předčasně ztížit či uzavřít.

To je podstatné i proto, že velká část absolventů středních škol dnes následně pokračuje na vysoké škole. Střední vzdělání totiž už pro většinu mladých lidí není konečnou profesní přípravou, ale důležitým předstupněm dalšího studia.

Česká republika nesleduje, nakolik se obecné kompetence během středoškolského studia zlepšují. Nevíme tedy, jakou vzdělanostní přidanou hodnotu v této oblasti vytvářejí jednotlivé typy středních škol. Svěřit jim naslepo další rok všeobecného vzdělávání by byl příliš riskantní experiment.

Existují přitom vážné důvody domnívat se, že zejména učiliště by tento úkol přebírala velmi obtížně. Nejsou na něj nastavena svým vzdělávacím programem, skladbou pedagogického sboru ani omezeným prostorem pro všeobecně vzdělávací předměty. Na česká učiliště přitom každoročně vstupuje nemalá část středoškolské populace.

S tím souvisí i skutečnost, že téměř 60 procent patnáctiletých žáků učebních oborů dnes nedosahuje úrovně funkční gramotnosti potřebné pro úspěšný budoucí život v moderní společnosti (viz studie IDEA). Jde o situaci na začátku středoškolského studia, takže to nelze přičítat samotným učilištím. O to naléhavější je však otázka, zda je rozumné přesouvat část všeobecného vzdělávání právě do segmentu škol, jehož hlavním posláním je odborná příprava.

Zkrácení základní školy o rok by uspíšilo okamžik, kdy se děti musí rozhodnout mezi gymnáziem, odbornou školou a učilištěm, a tím do značné míry i o své budoucí vzdělávací a profesní dráze.

Ve třinácti či čtrnácti letech však ještě nelze spolehlivě rozpoznat schopnosti, motivaci ani vhodnou budoucí dráhu mnoha dětí. Některé dozrávají později a rok navíc pro ně může znamenat podstatný rozdíl.

Čím dříve se o dalším směřování rozhoduje, tím větší význam mají ambice, informovanost a finanční možnosti rodičů. Děti vzdělanějších a zámožnějších rodičů dostávají více pomoci při volbě školy, přípravě na přijímačky i případném doučování. Směřují k méně náročným vzdělávacím a profesním drahám bez ohledu na svůj skutečný potenciál.

Česko už dnes patří k zemím, kde rodinné zázemí extrémně determinuje vzdělávací výsledky. Uspíšení středoškolské selekce by tento problém s velkou pravděpodobností ještě prohloubilo.

Někteří tvrdí, že devátý ročník stejně příliš nefunguje, protože se část žáků už jen intenzivně připravuje na přijímačky a po jejich absolvování u nich studijní motivace prudce klesá. A menší skupinu těch, kteří se na přijímačky nepřipravují, prý už výuka v devítce moc nezajímá.

To ale není problém deváté třídy, nýbrž podoby přijímacího řízení, jeho termínů, obsahu, nepřiměřeného významu několika krátkých testů a schopnosti učitelů výukou zaujmout a motivovat. Zrušení devátého ročníku by tedy nic nevyřešilo. Jen by přípravu na testy, stres, placené doučování i jarní ztrátu motivace přesunulo do osmých ročníků, tedy mezi ještě mladší děti. Léčit vady přijímaček odstraněním jednoho roku všeobecného vzdělávání připomíná léčbu horečky umělým ochlazením teploměru.

Posun přijímacího řízení o rok dříve by měl i přehlížený psychologický rozměr. Závažné rozhodnutí o budoucí vzdělávací dráze by se týkalo dětí, které jsou vývojově méně zralé a více závislé na rodičích. Zvýšil by se tlak na časnou přípravu, doučování a strategické plánování už v sedmém ročníku. Reforma prezentovaná jako jednoduché organizační opatření by tak mohla fakticky rozšířit přijímací maraton na ještě mladší věk a posílit soutěž rodičů o přístup k vyhledávaným školám.

Zvláště v regionech s nedostatkem poptávaných středoškolských míst by nešlo o svobodnější volbu, ale o dřívější a stresovější rozdělování dětí.

Obtížnost reformy nelze redukovat na přesun žáků a peněz z jedné kolonky do druhé. Deváté ročníky dnes učí konkrétní učitelé s určitou aprobací, praxí a místem výkonu práce. Základní školy zřizují obce, střední školy kraje.

Střední školy by během krátké doby musely zajistit další učitele všeobecně vzdělávacích předmětů a současně zvládnout větší počet mladších žáků. Učitel základní školy se však nestane automaticky středoškolským učitelem tam, kde je právě potřeba, a už vůbec se automaticky nepřestěhuje mezi obcemi a kraji.

Bylo by nutné měnit pedagogické kvalifikace, úvazky, přípravu na pedagogických fakultách i regionální rozložení pedagogického sboru. V zemi, která už dnes v řadě předmětů a regionů zápasí s nedostatkem učitelů, by taková přestavba vyžadovala spíše desetiletí než jedno volební období.

Nejobtížnější by byl první přechodový rok, kdy by se na střední školy mohly současně hlásit dva populační ročníky, nebude-li reforma rozložena v čase složitějším způsobem. To by vyvolalo mimořádný tlak na školní místa, učitele i přijímací řízení.

Základním školám by jeden ročník ubyl, zatímco střední školy by jej musely na čtyři roky převzít, často v jiných obcích a pod jinými zřizovateli. Kraje by musely dočasně upravit kapacity škol, laboratoří, dílen, jídelen a domovů mládeže. Obce by naopak řešily využití uvolněných prostor základních škol a dopravní systémy větší počet mladších dojíždějících.

Deklarované úspory by proto bylo nutné poměřovat s vysokými přechodnými investičními, personálními a organizačními náklady.

Zvlášť absurdní je načasování návrhu vzhledem k probíhající revizi kurikula. Stát, odborníci i školy věnovali roky přípravě nových rámcových vzdělávacích programů postavených na devítileté základní škole. Na ně mají navázat tisíce školních vzdělávacích programů, učební plány, nové učebnice, digitální materiály, školení učitelů a změny hodnocení. Zrušení devátého ročníku by podstatnou část této práce znehodnotilo a školy by musely učivo znovu přeskládat, tentokrát do osmi ročníků.

Nešlo by jen o mechanické zhuštění látky. Bylo by třeba rozhodnout, co vypustit, co přesunout na různé typy středních škol a jak zajistit, aby se ke společnému základu dostali všichni žáci. Výsledkem by byly roky administrativní práce, nejistoty a improvizace právě v době, kdy se školy potřebují soustředit na kvalitu výuky.

Ani čistě rozpočtově reforma neodpovídá naléhavosti, s níž je dnes prezentována. Než by vznikla legislativa, nové rámcové vzdělávací programy, přepracované školní programy, upravené přijímačky, dostatečné kapacity středních škol a alespoň částečně změněná struktura učitelského sboru, uplynula by řada let.

V rozpočtech let 2027 až 2029 by proto zrušení devátých tříd sotva mohlo vytvořit úspory, o něž se dnes vede politický spor. Naopak by si příprava, investice a přechodné uspořádání vyžádaly dodatečné výdaje.

Každou velkou reformu navíc provázejí náklady ušlých příležitostí. Ministerstvo, kraje, obce, ředitelé i učitelé mají omezenou časovou kapacitu. Pokud ji na řadu let pohltí přepisování vzdělávacích programů, přesuny ročníků, změny kapacit a řešení personálních komplikací, nebude k dispozici pro jiné reformy, jejichž potřebnost je mnohem lépe doložena.

České školství potřebuje zlepšit přípravu a podporu učitelů, snížit rozdíly mezi školami, modernizovat přijímací řízení, posílit všeobecnou složku odborného vzdělávání, zjednodušit oborovou soustavu a systematicky sledovat, co se žáci na středních školách skutečně naučí. Zrušení devátých ročníků by na dlouho zaměstnalo celý systém, aniž by se řešily důležitější problémy.

Pro Česko je v tomto ohledu relevantní polská zkušenost. Na přelomu tisíciletí tam prodloužili období společného všeobecného vzdělávání a odložili rozdělování žáků do všeobecných a profesně zaměřených drah. Následné analýzy nalezly spojitost mezi touto změnou a výrazným zlepšením výsledků polských patnáctiletých žáků, zejména těch, kteří by podle dřívějšího systému už studovali odborně zaměřené programy. Roli sehrálo to, že více žáků tam zůstalo déle vystaveno společnému všeobecnému vzdělávacímu programu a profesní selekce se odložila.

Studie OECD zpětně označila polskou reformu za jeden z hlavních důvodů mimořádného zlepšení výsledků polských žáků v šetření PISA. Stejný závěr potvrzují i následné odborné studie Macieje Jakubowského a Harryho Patrinose. OECD navíc dlouhodobě upozorňuje, že příliš časná selekce žáků zvyšuje nerovnosti ve vzdělávání, a doporučuje zemím její odkládání, nikoli urychlování.

Zrušení devátých ročníků v Česku by šlo přesně opačným směrem.

Polská zkušenost samozřejmě nedokazuje, že každá změna délky školy musí mít stejný účinek. Poskytuje však vážné varování před představou, že časnější specializace je organizačně levná a automaticky přinese čisté úspory.

České školství odvážné reformy bezpochyby potřebuje. Ostatně na ně čeká už jednu či dvě dekády. Jejich směr by však měl odpovídat tomu, co bude česká společnost potřebovat za deset či dvacet let.

Potřebujeme kvalitnější učitele, vyšší atraktivitu učitelské profese, lepší výuku matematiky, cizích jazyků, digitálních kompetencí i občanské gramotnosti. Potřebujeme mladé lidi lépe připravit na život v demokratické společnosti a v ekonomice, kterou bude zásadně a rychle proměňovat umělá inteligence.

To vše bude stát peníze. Česko přitom už dnes věnuje regionálnímu školství v mezinárodním srovnání spíše podprůměrné veřejné prostředky. Hledat budoucnost českého vzdělávání ve zkracování společného všeobecného vzdělávání a dalších úsporách, proto není správný směr. Poučit bychom se měli spíše ze zkušeností úspěšnějších zemí: v době rostoucí nejistoty bude mít kvalitní všeobecné vzdělání větší hodnotu než kdykoli dříve. A české základní školy jsou pro jeho poskytování zatím disponovány mnohem lépe než velmi diferencovaný systém škol středních.