Článek
Kamery z vesmíru dobře vidí i malou zemi uprostřed Evropy. Většina území je vybledle žlutohnědá. Vyprahlá. A přichází druhá vlna extrémních veder; tohle léto bude nejen u nás zase jedním z nejteplejších, ne-li tím nejrudějším v historii měření vůbec.
Český svaz ochránců přírody, bohulibý spolek působící od roku 1979, poměry na planetě Česko přiblížil v tiskové zprávě slovy: „Ptáčata hynou předčasným opuštěním přehřátých hnízd, ve vysychajících tůních umírají pulci a vajíčka obojživelníků, rostliny předčasně ukončují kvetení a omezují tvorbu nektaru důležitou pro opylovače, stromy shazují listy už v průběhu léta.“ A dalo by se pokračovat: ryby mřou, lesy usychají.
A proto alarm! Nebo snad ještě ne. Je těžké si představit, že z módu dát si nohy na stůl a jet dál jako doteď, což je klimatická politika současné vlády, rázem společnost i politická reprezentace přepnou na tu nejsytější zelenou. To se nestane. Ani když by venku týden bylo apokalyptických čtyřicet, ani když bude internet plný dramatických, stresujících zpráv o počasí.
Na pud sebezáchovy můžeme spoléhat tady a teď. Díky němu se pravděpodobně nebudeme celý den dobrovolně smažit na slunci bez pokrývky hlavy a podobně. Ale pud sebezáchovy, který by nás přiměl předělávat své priority a životní strategie, tak silný pud sebezáchovy se probudí málokdy. V málokom. Pocit, že člověk přírodu přece „zvládá“, je příliš silný.
Takže, jestli se v našem podnebném pásu nemíníme výhledově uvařit, asi nezbývá než na to jít postupně. Adaptovat se krok po kroku na zlaté střední cestě, která je ale pořád o dost jiná než dnešní postupy. I zlatá střední cesta předpokládá, že poopravíme svůj slavný „zdravý rozum“. Připustíme si problém a změníme pohled na jeho řešení.
Kritika zdravého rozumu
Klimatizace (i tento text vznikal v příjemně klimatizované místnosti) je sice skvělá vymoženost, dokonce toho i dost řeší. Jen asi tím způsobem, jako když se člověk před dravou šelmou zachraňuje útěkem. A navíc může nastydnout.
Aktuální trend dovolených na severu nebo v nějaké chladnější zóně (terminus technicus zní coolcation) je pochopitelnou odpovědí (těch, kdo mají tu možnost). Ale zase, nejde o nic jiného než o úprk před tygrem-výhní. S příslušnou uhlíkovou stopou za sebou.
Pořád tu ještě mluvíme o rozumu a pudu sebezáchovy, které velí schovat se, odvrátit nebezpečí tváří v tvář.
Více k tématu:
Postupná oprava zdravého rozumu může začít ve chvíli, kdy nám zprávy typu „ptáčata hynou opuštěním přehřátých hnízd“ přijdou naléhavější a znepokojivější než informace o cenách u čerpacích stanic. Víc než stovky jiných sdělení, která samozřejmě chceme a potřebujeme k životu znát, bez ironie.
Výrobci varují, že ve vedru se rozpíná vzduch v pneumatikách, a radí moc je nehustit, protože to může zhoršit jízdní vlastnosti, což je potenciálně nebezpečné. Ochránci přírody varují před tím, co dělá horko a sucho s flórou a faunou, stabilita ekosystémů je narušena. Podstatné je vědět jak to první, tak i druhé. Jenom ruku na srdce: Která ze zpráv se zdá mít větší „užitnou hodnotu“? Která zaujme jako návod, jak čelit vlně veder?
Malá oprava zdravého rozumu spočívá v tom postavit „stabilitu ekosystémů“, což není nic jiného než hmyz na kytkách a tůně plné žab, neoddiskutovatelně na první místo.
Samo o sobě to není spása. A už vůbec nejde vyžadovat, aby to každý převzal jako mravní základ. Ale - třeba jen tiché - uznání prvenství přírody prospěje tomu, abychom připravovali a vstřebali i praktické změny, které jsou nabíledni, nejen když je vedro na padnutí.
Pozdrav z ostrova T
Kupříkladu, co může z lehce vytříbeného zdravého rozumu vyplývat?
Jedna věc se zdá být na dobré cestě. Ještě celkem nedávno bývaly standardem veřejného prostoru krátce střižené trávníky. Když je města úmyslně nesekala, někteří občané se bouřili, co je to prý za pořádek. Časem se potvrdilo, že agilní seč přispívá k přeměně zeleně v polopoušť, a kritické hlasy postupně utichají. Stabilita ekosystémů na prvním místě!
Anebo: Předloni vyšla nová ministerská vyhláška o požadavcích na výstavbu, a ta až na výjimky skoncovala s požadavkem na „proslunění“. Kdysi žádoucí parametr - podle moudrosti „kam nechodí slunce, tam chodí lékař“ - se stal nadbytečným, až se čas od času měnil v krutý výsměch.
V červenci 2026 naše příbytky potřebují všechno možné, jen ne povinné proslunění. Bohužel, ve statisících kdysi tak hezky předpisově prosluněných bytů se dál musí žít a přežít i za vln veder.
Velké příběhy nabízí soužití lidí a automobilů na městských tepelných ostrovech. Auta k nim vydatně přispívají, ať už jedou, nebo parkují venku. I to druhé, čili teplo sálající z karoserií, je významné, protože efekt funguje i po západu slunce. A s tím, jak se vozidla v průměru zvětšují, rostou i plochy „veřejných radiátorů“.
Povrchová teplota auta zaparkovaného na slunci může být mezi 50 (světlé) až 70 stupni Celsia (tmavé). To nejde „zakázat“, ale určitě to stojí za to, aby se jevem zabývali radní. Například tak, že řidičstvo pobídnou, aby méně parkovalo na ulicích, u chodníků, ale když to jde, tak v garážích, nejlépe podzemních. To byla jedna z dobrých myšlenek parkovací strategie města Prahy na léta 2020-2025, která vypršela bez valných výsledků, tudíž krátkodobé parkování na ulicích zůstává příliš výhodné a levné.
Jako příspěvek k tepelnému ostrovu to funguje. Zdravý rozum 2.0 se mračí.
Nemá smysl chtít po volených zástupcích nemožné, dejme tomu trvat na světlém asfaltu a bílých domech, i když obojí by i k něčemu bylo. Pro začátek stačí zauvažovat, jestli naše poptávka po prosperitě - a u koho než u politiků si ji objednáváme? - nestojí za naléhavou aktualizaci. Za veder, schovaní a zmožení, na to dostaneme chvíli času.
