Článek
Film Oppenheimer, loňský vítěz Oscarů, vyznívá i jako strhující dokument o varování před koncem světa. To je hlavní rovina příběhu strůjce americké atomové bomby, která dopadla na Hirošimu před osmdesáti lety. A to s následky, které si ani Robert Oppenheimer, ani nikdo jiný nedokázal do té doby představit.
Spoiler: „Já jsem smrt, ničitel světů,“ hlesne slavný fyzik (Cillian Murphy v roli Oppenheimera hovoří tiše, až šeptem) při pohledu na účinky rozhodujícího testu v poušti u Los Alamos. A v závěrečné scéně se znovu zahledí do kamery s úvahou, že možná zažehli řetězovou reakci, která tento svět zničí.
Je to podle skutečných událostí. Působivě natočené, zahrané, sestříhané a vyztužené podmanivou hudbou. Biják s velkým B. O tom, jak se lidstvo vystavilo zániku a jak nezaniklo. Víme všichni předem, jak to - zatím - dopadlo. Tím se varovný efekt oslabuje. Oppenheimera už sledujeme jako diváci dramatu někoho jiného, ne jako účastníci, natož hybatelé děje.
Nejde o katastrofické sci-fi, takže zápletku tohoto filmu neřídí hasiči ani vysloužilí kosmonauti. Zápas s koncem světa mají v rukou dané autority: politici, a v první řadě vědci. Žádní lidé jako my, ale geniální mozky: Oppenheimer, Einstein. Zasvěcení objevitelé.
Jejich úroveň poznání, to je pro nás nepřístupná magie, jak potvrzují i kaskády dialogů v Oppenheimerovi. Vědci jsou vyvoleni jako správci pokroku i zkázy. A tím pádem i jako nositelé otázky odpovědnosti a viny, povolaní k tomu mít velké mravní dilema.
My ostatní jsme tu od toho, abychom se na jejich - ne náš - zápas s koncem světa dívali. Je to napínavé. Ale co varování?
Jestli máme docenit připomínku, že svět byl a pořád je na pokraji ale tentokrát už fakt doopravdického průšvihu, není trochu pohodlné sledovat to jako problém vědců, politiků a intrikánů kolem? Nemá se nás to týkat víc, než že si to pustíme na Netflixu a ty tři hodiny zodpovědně dokoukáme?
Více o filmu Oppenheimer:
Jak rozpoutat síly přírody, které mají katastrofální ničivý potenciál, k takové dovednosti jistě musíte být obdařeni mimořádným rozumem a dalšími kompetencemi. Ale to ještě neznamená, že osud světa je a bude vysokou hrou „vyvolených“, jak by se z Oppenheimera mohlo zdát. Přežití lidstva nejspíš nezávisí na tom, jestli jeden geniální vynálezce ustojí svůj morální boj. A asi ani na tom, jestli se jeden politik nebo voják rozhodne stisknout nebo nestisknout tlačítko.
Budoucnost lidstva není spektákl, svěřený schopnostem a odpovědnosti vědců.
„Věda sama na záchranu lidstva naprosto nestačí,“ píše filozof Milan Machovec. „Sice sama má prostředky, jimiž lze lidstvo zachránit, ale sama o sobě nemá vůbec žádné důvody lidstvo zachraňovat.“ Protože novodobá věda, odvozená z Aristotela a řídící moderní svět, postrádá své vnitřní „proč“. Dobývat vesmír, vysvětlovat vysvětlitelné a zlepšovat život, to je pokrok. Ale ještě ne smysl člověka.
„Rozum sám o sobě si dovede zdůvodnit leccos, ale sám za sebe nemůže najít odpověď na nejprostší otázku, proč by vlastně mělo lidstvo i nadále existovat.“ Věda, shrnuje Machovec, může jedince „poučit“, ale už ne převzít jeho vlastní zrání nebo ztroskotávání. „Nebudou-li mít lidé odjinud než z vědy důvody pro přežití, lidstvo nepřežije“.
To „odjinud než z vědy“ znamená, že „návod k zachraňování lidstva“ spočívá jinde - nebo nejen - než ve vyšlechtěném rozumu. Ten nás může přesvědčit ke konkrétnímu chování, ale už těžko k tomu, že smyslem takového chování je budoucnost homo sapiens. K tomu potřebujeme umět zacházet se vztahem já-ty, takže dostatek „nevědeckého“ citu, kterým se „dovybaví rozum“. Je to nejtěžší, a přitom nenápadný úkol.
Čistě „vědecký světový názor“ rovná se poukázce na vyhlížení katastrofy.
Atomová bomba je unikátní případ, ale celkově se obavy z konce světa opravdu nedají přehrát na story vědců, zmítajících se mezi triumfem rozumu a výčitkami z jeho odvrácené strany. Všichni jsme tak trochu Oppenheimer. Na tom, jak se zachováme, záleží – i v tom největším měřítku. Přestože si vůči hrozbám připadáme nicotní, respektive i proto je nebereme na vědomí. Co se zdá moc složité a nudné, to není. Zbytečná námaha to řešit.
V sice ne oscarovém, ale i tak znamenitém filmu K zemi hleď! (Don’t Look Up) dva astronomové zjistí, že se na Zemi řítí obrovská kometa, a snaží se to vysvětlit mocným a medializovat. Nikdo, počínaje americkou prezidentkou, neprojevuje valný zájem. Neposlouchají, zívají. Zoufalá vědkyně v televizním rozhovoru vykřikne „Všichni umřeme!“ a uteče ze studia, jenže místo apelu se z toho stává mem.
Na rozdíl od Oppenheimera - kdybyste měli náladu na film, kde není ani stopy po humoru, pak jste tu správně - jde o černou komedii. Varování před koncem světa v dobově adekvátním žánru poťouchlé zábavy. Který seriózně naznačuje: Jestli to s námi půjde takhle dál, špatně skončíme a ani sto Oppenheimerů a Einsteinů nás z toho nevyseká.
Je to sci-fi, ale jako apel před koncem světa v 21. století funguje K zemi hleď! líp než Oppenheimer: Nevyhubí nás rozum na scestí nukleární katastrofou, ale lhostejnost k přírodě, bližním a sobě samým. Možná! K smíchu to ani v jednom případě není, Oppenheimner má pravdu.
