Miloval ji Nobel, obdivoval Masaryk. Kdo je Češka z návrhu nových bankovek EU

Bertha von Suttner se narodila v Praze, dětství prožila v Brně, přátelila se s Masarykem, přesto o ní u nás ví málokdo. Přitom je označovaná za jednu z nejvlivnějších osobností světa před první světovou válkou.

Evropská unie teď navrhuje, aby se její portrét objevil na jedné z nově designovaných bankovek. „To, že by její portrét mohl být na evropských bankovkách, je samozřejmě skvělé, ale nemělo by zůstat jen u toho. Přála bych si, aby tohle minimum vedlo k tomu, že začneme číst její dílo a zabývat se zcela vážně jejími myšlenkami a tím, jak je uvést do praxe,“ říká politoložka Ivona Remundová, která se před pěti lety zasadila o vydání nového překladu románu Berthy von Suttner Složte zbraně!

Začalo to 9. června 1843, když se v Praze v ulici v Jámě narodila jako dcera hraběte a polního podmaršála Františka Josefa Kinského a dcery hejtmana jízdy. Dříve než přišla na svět, její otec zemřel a protože původ její matky nebyl šlechtický, jako hraběnka nevyrůstala, vztahy mezi rodinou Kinských a Berthinou matkou byly napjaté. Mnoho jmění neměly, dětství prožila v Brně, kde se jí dostalo vzdělání.

Po odchodu do Vídně se živila jako vychovatelka a právě tady potkala svého budoucího manžela, byl o sedm let mladší než ona a byl bratrem jejích svěřenkyň. „Neznala jsem žádného člověka, nikoho, kdo by nebyl Arthurem Gundaccarem von Suttner nadšen. Vzácná jak bílé vrány jsou tato stvoření, jež vyzařují tak neodolatelný šarm, že okouzlí všechny - mladé, staré, vysoce postavené i chudáky. Arthur Gundaccar takový byl. Působil jakousi nevysvětlitelnou a neodolatelnou, magnetickou a elektrizující silou … Když vešel, bylo v pokoji najednou takové světlo a teplo,“ napsala o něm.

Poměr s mladším Arthurem sice nebyl nijak „třaskavý“, jeho matka jí dokonce dala výborné doporučení k další práci, přesto musela z Vídně odejít, tehdejší mravy se na tak netypický pár dívaly skrz prsty. V Paříži, kam se uchýlili, nastoupila hraběnka Bertha jako sekretářka u Alfreda Nobela. Zásadní setkání a zásadní směr pro její další život, dopisovali si pravidelně až do Nobelovy smrti. A zásadní bylo tohle setkání i pro Nobela: von Suttner mu v dopise navrhla, aby jednu ze svých plánovaných cen zasvětil míru. Poslechl ji. A Nobelovu cenu míru skutečně ve své závěti ustavil, v roce 1901 se udělovala poprvé a o čtyři roky později ji Bertha sama získala.

Alfred Nobel si ji chtěl dokonce vzít za manželku. Tolik mu učarovala. Ona ale celý život milovala svého manžela, po tajné svatbě spolu odjeli na východ. „A pak ven do světa! Nějak se už budeme schopni protlouci: pracovat, zúročit své talenty - najít si místo … Na Kavkaz! - navrhla jsem. Měla jsem tam vlivné přátele,“ psala později o jejich odchodu do Gruzie v roce 1876. Manželé společně i pracovali, živili se mimo jiné i dopisováním do vídeňských a berlínských novin a když vypukla dvouletá rusko-turecká válka, stala se Bertha von Suttner jednou z prvních válečných zpravodajek.

„Tato zkušenost pro ni byla zlomová. Viděla na vlastní oči zmrzačená těla vojáků, pracovala i v lazaretu. Padnout ve válce nepovažovala za hrdinství. Nesouhlasila s názorem, že je jedno, že člověk nemá nohu, ale hlavně že má metál za statečnost,“ vysvětluje politoložka Ivona Remundová.

Přestože už tehdy se o ní říkalo, že je naivní a že její pacifismus je v rozporu s přirozenou lidskou agresí, ona trvala na svém. Nic jako přirozená agrese neexistuje, války nejsou zapsané v lidské DNA, objevily se až v souvislosti se vznikem měst a jejich ospravedlňování zesílilo až v době vzniku národních států. „To je možná i jeden z důvodů, proč ji v Česku neznáme a nevzpomínáme na ni, proč po ní nemáme pojmenované ulice, jako mají v Rakousku. Ano, ona sama se totiž nepovažovala za „pravou“ Češku, protože odmítala nacionalismus. Ostatně o tom se v korespondenci přela i s Masarykem,“ vysvětluje Remundová.

Korespondence Berthy von Suttner a Masaryka zatím nevyšla knižně, ale je dochovaná. Přestože oba vycházeli ze stejného intelektuálního prostředí a rozhodně nešlo o nějaké ostré roztržky, neshodli se na tom, jak pojímat národní stát. Zatímco podle Masaryka měly malé utlačované národy na svůj vlastní stát právo, von Suttner nesouhlasila s tím, že by vznik malých národních států mohl přinést mír. Naopak usilovala o vznik nadnárodních společenství a mezinárodní arbitráže.

Je pravda, že po první světové válce se evropský vývoj částečně vydal Masarykovou cestou, nové státy skutečně vznikly, zatímco po druhé světové válce se stále více prosazovala představa budování nadnárodních institucí, z nichž později vyrostla například evropská integrace. „Ostatně i to je zřejmě jeden z důvodů, proč se může portrét Berthy von Suttner objevit na evropských bankovkách jako předchůdkyně kosmopolitního a mezinárodněprávního pacifismu,“ myslí si Remundová.

Na Kavkaze žil manželský pár do roku 1885, pak se přestěhovali do Vídně a po dalších dvou letech do Paříže. Bertha von Suttner se pustila do zakládání mezinárodních společenství ve snaze zajistit a udržet světový mír.

„Vím, že mne všichni považujete za směšnou, potrhlou ženskou. Dej Bůh, abyste měli pravdu,“ napsala v souvislosti s výsměchem, který někdy budil její pacifismus. V době, kdy svět adoroval válečné hrdiny napříč Evropou byla totiž opravdu zjevením. Pokud bychom s jejím jménem měli spojit nějaký přídomek, pak se místo „směšná“ a „potrhlá“ nabízí spíš „mimořádně prozíravá“, jak o ní napsala profesorka historie a politických studií Elisabeth Krimmer. S tím, že styl, jakým von Suttner přemýšlela o konceptu „mír skrze právo“, dalece předběhl svoji dobu.

Zásadním zlomem v životě Berthy von Suttner bylo v roce 1889 vydání jejího románu Složte zbraně! (poprvé vyšel v českém překladu jako Odzbrojte! v roce 1896). Přeložen byl do patnácti jazyků, vyvolal notný rozruch a von Suttner i díky němu začala jezdit mnohem intenzivněji na konference a politická setkání, kde byla obvykle první a jedinou přednášející ženou. „A to je možná druhý důvod, proč o ní v Česku nemluvíme. Nevážíme si příliš ani jiných českých feministek. A pacifisty možná i díky Mnichovu považujeme za zbabělce,“ míní Remundová.

Když kniha vyšla, byla v reakcích srovnávaná s Chaloupkou strýčka Toma a dokonce i s Biblí, Alfred Nobel tehdy v dopise své přítelkyni napsal: „Milá baronko, přítelkyně! Dočetl jsem právě Vaše mistrovské dílo. Praví se, že existuje 2000 různých jazyků – je to o 1999 víc, než je nutné … překlad Vaší vynikající knihy by ovšem neměl chybět v žádné z existujících řečí, aby mohla být všude čtena a diskutována… Váš jednou provždy a ještě víc Alfred Nobel.“

Román Složte zbraně! má přitom kromě pacifismu i podstatnou milostnou linku, líčí život smyšlené hraběnky Marthy Althausové v kontextu čtyř válek. Hraběnka přišla ve válkách postupně o dva manžele i o další členy rodiny. Sleduje utrpení, ošetřuje raněné, mluví s lékaři v lazaretech, naslouchá zmrzačeným vojákům. „Člověk, jenž sice nesnese pohled na sténající oběti v agónii, ale jemuž začne být jejich smrtelný chropot okamžitě lhostejný, jakmile je má z dohledu i doslechu, má možná pevné nervy, ale - srdce nemá,“ píše von Suttner.

V roce 1899 se i díky její snaze konala první Haagská mírová konference. „Měla neuvěřitelné charisma, byla schopná dostat do Haagu představitele mnoha států a hnutí, dnes bychom ji asi označili za schopnou influencerku. K jednacímu stolu dokázala dostat mnoho mužů – představitelů států. Přestože sama nebyla angažovaná v žádné politické straně ani nebyla prezidentkou, neměla oficiální politickou moc,“ dodává Remundová.

Sama von Suttner o své případné politické angažovanosti řekla: „Partajnický duch je všude žalostně ubohý, přestože všichni předstírají, že jim jde obecně o to nejlepší, o blaho státu.“

Bertha von Suttner zemřela pět týdnů před vypuknutím první světové války. „Příští válka bude mnohem strašnější než jakákoli z těch předešlých,“ prohlásila o ní vizionářsky.