Článek
Bordeaux mělo letos víc dnů s teplotou přes 40 stupňů než během předchozích 105 let od začátku měření dohromady. Klimatologové spočítali, že pravděpodobnost extrémních požárních podmínek ve středu Španělska byla v červenci dvacetkrát vyšší, než kdyby se klima neměnilo.
Jenomže požárová rovnice má dvě strany. Kromě pravděpodobnosti vzplanutí do ní patří také hořlavost krajiny. Což katastrofa u Bordeaux exemplárně ukazuje.
Protože vůbec není náhoda, že dohořívá právě tam. Krajina gaskoňských Landes mezi ústím řeky Girondy a čtvrtmilionovým městem Bayonne se považuje za největší uměle vysázený les v Evropě. Měří skoro jako polovina Moravy. A má svébytnou historii, která k požárům notně přispěla.
Přeměna krajiny
Před dvěma staletími vypadala úplně jinak. Voltaire přirovnal Landes k „poušti na Sinaji“ – což mimochodem potvrzuje, že Sinaj nikdy neviděl. Podél pobřeží Atlantiku se v pásu táhly obří duny. Vnitrozemí tvořila nedohledná písčitá planina, která vinou nepropustného podloží špatně vsakovala vodu. Přes léto na ní rostla vyprahlá vřesoviště, nízké keříky a travnaté stepi.
V zimě napršelo, dešťovka zůstala v krajině stát a na půl roku ji proměnila v obrovský močál: venkované se zatopeným terénem pohybovali na chůdách. Na pláních nebo podél řek stály roztroušené lesíky dubů a borovic. Místní obyvatelé se od nepaměti živili pastvou skotu a později ovcí na vlnu či mléko. Hnojem zúrodňovali malá políčka, kde pěstovali žito a proso. Historik Hippolyte Taine v devatenáctém století popsal osobitý kraj jako liduprázdnou rovinu, kde se občas na obzoru vynoří „silueta pastýře na chůdách, nehybná a vzpřímená jako nějaká nemocná volavka“.
Z evropských krajin se vnitrozemí Landes nejvíce podobalo patrně maďarské pusztě. Pověst nehostinné končiny, kterou mělo v metropolitních kruzích, ovšem nebyla úplně oprávněná. Osídlení bývalo vždy řídké. Místní ovčí stáda však kolem roku 1850 čítala kolem milionu kusů.
Po francouzské revoluci inženýři osázeli pobřežní duny borovými lesy v (pravděpodobně poněkud přehnané) obavě, že pohyblivý písek pohltí sousední vesnice a městečka. Hlavní přeměna ovšem přišla o půl století později, za samozvaného císaře Napoleona III. Speciálním zákonem z roku 1857 stát prosadil privatizaci obecních pastvin na planinách.
Soukromí investoři vybudovali odvodňovací kanály, dovezli sazeničky borovice přímořské a na vysušených pozemcích vysázeli nekonečné plantáže. Vysoce pryskyřičné stromy sloužily coby zdroj terpentýnu, kalafuny, dřevného dehtu, kolomazi a kafru pro vznikající chemický průmysl a hlavně: pro strategicky důležitou stavbu plachetnic.
Více o tématu:
Velkolepý transformační projekt francouzského státu tak během několika desetiletí vyrobil skrznaskrz umělou krajinu, doslova ekonomickou monokulturu jako zdroj surovin pro průmyslovou výrobu. Poptávka po pryskyřici postupně opadla – oproti 18 000 sběračů smoly v roce 1946 jich v polovině osmdesátých let zůstávalo jen 150. Charakter lesů ovšem přetrval dodnes. Jen hlavním zákazníkem se postupně stali výrobci papíru.
Hořlavý svět
Nová krajina byla triumfem vynalézavosti. Bezesporu přinášela větší ekonomický výnos než staré pastviny. Je ovšem extrémně citlivá na přírodní šoky. Pokud by někdo chtěl vytvořit perfektně zápalný svět, těžko by hledal lepší recept. Borovice výborně hoří a plantáže s nahusto vysázenými řádky stromů nachystaly kvanta paliva.
Navíc monokultury systematicky vytlačují tři prvky, které by bývaly posílily odolnost. Chybí v nich méně hořlavé duby, jež mohou sloužit jako přirozená bariéra. Skončila pastva ovcí, které konzumovaly vrstvy uschlé trávy, co se přes léto hromadí na zemi. A kilometry a kilometry monotónních porostů jsou pravým opakem pestré mozaiky lesů, pastvin či polí, jaká by komplikovala postup ohně. Přičtěte k tomu horká léta, vysušenou půdu a máte Molotovův koktejl o rozměru větších českých krajů.
Někteří francouzští lesníci před rizikem varovali už krátce po vzniku plantáží. Koneckonců první velké požáry nastaly už v letech 1871 a 1872. Hluboko do kolektivní paměti se propsaly především megaohně ze srpna 1948, kdy o život přišlo 82 lidí. Návrhy, aby se do borových lesů sázely také duby nebo vrátila pastva ovcí, přesto skončily na papíře.
Landes jsou sice speciální případ kvůli svým nesmírným rozlohám. Ale v menším měřítku se podobné zápalné bomby ve Španělsku, Francii nebo Řecku nacházejí ledaskde.
S vylidňováním venkova přibývalo monokulturních plantáží borovic nebo dokonce z Austrálie dovezených eukalyptů, které na méně výnosných pozemcích nahradily tradiční zemědělství. Teď si středomořské státy více a více uvědomují, že k ochraně před požáry nestačí pouze nová hasicí letadla, výkonné stříkačky, průzkumné drony a přístupové silnice. Potřebují také odolnější krajinu.
Mohou pěstovat smíšené lesy nebo mezi jehličnaté stromy vložit ostrůvky či pásy původních listnáčů jako retardéry. Obnovit vysušené mokřady, jež méně hoří a zavlažují sousední půdu. Podporovat tradiční mozaiku lesíků, pastvin a polí, ovocných sadů, olivových hájů či agrolesnických systémů, jako bývala kvetoucí iberská krajina dehesa. Vracet zvířata, aby spásala usychající biomasu.
Některé středomořské země jako Portugalsko také kopírují osvědčený americký recept, který k potlačování ohně v místech, kde se vždy vyskytoval, používá řízené maloplošné vypalování – imitací přírodních mikropožárů se předchází vzniku souvislých bloků paliva.
Poučení pro Česko
Částečně to platí také pro Česko. Tuzemské klima kráčí ke Středomoří, požáry budou častější a horší. Stejně jako na jihu jsou nejvíce ohrožené monokultury borovic. Také nám pomůže více listnáčů a vícegenerační lesy, kde střídáním starých stromů s mladými vznikají mezery. Nebo systematická obnova mokřadů.
Jenomže naši krajinu v mnohem větších rozměrech zasahuje odumírání smrčin, které nezvládají sucho. Největší lesní požár moderních českých dějin postihl 1060 hektarů. Ovšem smrkové kalamity mezi roky 2016 a 2020 nepřežilo 146 tisíc hektarů.
Důležitějším poučením ze Středomoří je, že tamní havárie mají podobné prapříčiny jako ty naše. Uniformní krajina bývá choulostivější, ať jde o požáry, sucho, nebo povodně. Pokud potřebujeme recept na odolnost, pomůžeme si, pokud v produktivní zemi najdeme také místo pro roztroušené kousky přírody.
A také vidíme krátkozrakou iluzi, že přírodu dokážeme dirigovat. V Landes se podařilo naroubovat novou krajinu na podmínky, jakým husté lesy vůbec neodpovídaly. Což byl bezesporu obdivuhodný výkon. Fundamentální přírodní poměry vyprahlé planiny se ovšem nezměnily. Nutně to skončilo požáry. Přibližně jako při každém našem rozhodnutí, že do povodňové zóny přestanou téct povodně a můžeme v ní stavět.
